MSPH 78 INS 1058/2018 29 NSČR 32/2024-B-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka D. T., zastoupeného Mgr. Danielou Horkou, advokátkou, se sídlem v Praze, Celetná 557/10, PSČ 110 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 78 INS 1058/2018, o návrhu I. M., zastoupené Mgr. Tomášem Markem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Hutích 661/9, PSČ 160 00, na odejmutí osvobození dlužníka od placení pohledávek, o dovolání I. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2024, č. j. MSPH 78 INS 1058/2018, 6 VSPH 1324/2023-B-35, takto:
Dovolání se zamítá.
1. Usnesením ze dne 22. listopadu 2023, č. j. MSPH 78 INS 1058/2018-B-30, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) odejmul dlužníku (D. T.) osvobození od placení pohledávek, které mu bylo přiznáno usnesením ze dne 1. července 2021, č. j. MSPH 78 INS 1058/2018-B-15 (bod I. výroku) a uložil dlužníku zaplatit I. M. (dále též jen „I. M.“ nebo „navrhovatelka“) na náhradě nákladů řízení částku 16 456 Kč (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud rovněž zdůraznil, že dlužník na základě podvodného jednání, kdy vědomě a úmyslně navrhovatelce zatajoval jeho insolvenční řízení, dosáhl několika výhod. Jednak mu bylo povoleno oddlužení, ačkoli fakticky vzhledem k výši závazků a příjmů podmínky pro oddlužení nesplňoval (se závazkem vůči navrhovatelce by míra očekávaného uspokojení věřitelů činila pouze 7,69 %), jednak splacením pouze přiznaných závazků a následným osvobozením od placení pohledávek se fakticky „zbavil dluhu“ vůči navrhovatelce ve výši 2 750 000 Kč.
3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že se návrh na odejmutí osvobození dlužníka zamítá.
4. Odvolací soud vyšel především z toho, že:
[1] Vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 23. ledna 2018 oznámil insolvenční soud zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka, a to na základě insolvenčního návrhu dlužníka spojeného s návrhem na povolení oddlužení.
[2] Usnesením ze dne 5. února 2018, č. j. MSPH 78 INS 1058/2018-A-7, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, povolil jeho řešení oddlužením, ustanovil insolvenčního správce dlužníka a vyzval dlužníkovy věřitele kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění rozhodnutí o úpadku. Usnesením ze dne 20. dubna 2018, č. j. MSPH 78 INS 1058/2018-B-5, pak insolvenční soud (mimo jiné) schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře.
[3] Ve zprávě o splnění oddlužení ze dne 29. června 2021 insolvenční správce sdělil insolvenčnímu soudu, že zjištěné pohledávky včetně jeho odměny a náhrady hotových výdajů byly uspokojeny v rozsahu 100 % a navrhl dlužníka osvobodit od placení pohledávek.
[4] Usnesením ze dne 1. července 2021, č. j. MSPH 78 INS 1058/2018-B-15, insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka (bod I. výroku), určil odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce (bod II. výroku), zprostil insolvenčního správce funkce (bod III. výroku) a dlužníku přiznal osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, s tím, že osvobození se mimo jiné vztahuje i na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (bod IV. výroku, jenž nabyl právní moci 20. července 2021).
[5] Návrhem ze dne 25. července 2023 (doručeným insolvenčnímu soudu téhož dne) navrhla I. M. odejmutí osvobození dlužníka. V něm uvedla, že dlužníkovi zapůjčila v letech 2012 až 2013 finanční prostředky v celkové výši 2 750 000 Kč. V dohodě s podpisy ověřenými dne 21. prosince 2018 dlužník závazek uznal a zavázal se jej uhradit do 31. prosince 2019. Dlužník pohledávku neuvedl v seznamu závazků, ani I. M. neinformoval o insolvenčním řízení vedeném na jeho majetek. O insolvenčním řízení a osvobození dlužníka se dozvěděla až z odpovědi dlužníka ze dne 9. listopadu 2022 na předžalobní výzvu.
[6] Dlužník závazek vůči navrhovatelce neuvedl v seznamu závazků. Uznal jej v době po zahájení insolvenčního řízení. V průběhu roku 2018 navrhovatelku ujišťoval (v emailové korespondenci) o nespornosti její pohledávky ve výši 2 750 000 Kč, splatné v prosinci 2019. Přitom zmínil i skutečnost, že v daném termínu nebude částka uhrazena a navrhl variantu prodloužení splatnosti, případně odpuštění dluhu nebo jeho části.
5. Odvolací soud – cituje ustanovení § 414 odst. 1 a 2, dále § 417 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019 a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 NSČR 62/2016, uveřejněné pod číslem 135/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 135/2017“) – dospěl k následujícím závěrům:1.
2. Správný je závěr insolvenčního soudu, že navrhovatelka je dotčenou věřitelkou a návrh na odejmutí osvobození dlužníka podala ve lhůtě tří let od jeho pravomocného přiznání. Důsledkem nepřihlášení věřitelovy pohledávky do insolvenčního řízení v určené propadné lhůtě je to, že pohledávka nebude v insolvenčním řízení uspokojena z dlužníkova majetku. Na tom, že neuvedení takové (dlužníku známé) pohledávky v seznamu závazků dokládá lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení a může jít též o skutečnost, na jejímž základě lze (ve spojení s dalšími okolnostmi) „důvodně předpokládat“, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“, však věřitelovo opomenutí ničeho nemění.
Jestliže by zjištěné skutečnosti (neuvedení rozsahem významné pohledávky navrhovatelky v seznamu závazků a závazek uhradit pohledávku navrhovatelky mimo insolvenční řízení) měl insolvenční soud „k dispozici“ v době do rozhodnutí o přiznání osvobození, zcela nepochybně by z nich dovodil závěr o nepoctivém záměru dlužníka a o neplnění podstatných povinností v průběhu oddlužení. Takové skutečnosti mohou být podkladem i pro rozhodnutí o odejmutí přiznaného osvobození.
3. V dané věci však podmínky pro odejmutí osvobození dlužníka nebyly splněny. Z obsahu spisu totiž nevyplývají žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že navrhovatelce ve zjištění skutečného stavu věci (probíhajícího insolvenčního řízení dlužníka) bránily objektivní skutečnosti. Takový závěr neumožňuje ani samotná skutečnost, že dlužník se zavázal pohledávku navrhovatelky uhradit do 31. prosince 2019 a o insolvenčním řízení navrhovatelku vyrozuměl až v listopadu 2022 v reakci na předžalobní výzvu.
4. Přes minimálně nemorální jednání dlužníka navrhovatelce nic nebránilo, aby insolvenční soud s rozhodnými skutečnostmi seznámila před červencem 2021. Obsahově totožnou námitku odůvodněnou jednáním dlužníka z let 2018 až 2019 mohla navrhovatelka uplatnit před rozhodnutím o osvobození dlužníka; tuto námitku tedy navrhovatelka neuplatnila včas, ač tak učinit mohla. Pro nadbytečnost se odvolací soud nezabýval tím, zda jednání dlužníka bylo podvodné.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala I. M. dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
6. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena.
7. Dovolatelka oponuje závěru odvolacího soudu, podle něhož podmínky pro odejmutí osvobození dlužníka od placení pohledávek nebyly splněny. Namítá, že dřívějšímu uplatnění „námitky v insolvenčním řízení jí bránilo její subjektivní povědomí o tom, že dlužník považuje její pohledávku za prekludovanou v důsledku proběhlého insolvenčního řízení“. Tvrdí, že byť k podvodnému jednání dlužníka došlo v letech 2018 až 2019, o podvodném úmyslu dlužníka získala povědomí až na základě jeho dopisu ze dne 9. listopadu 2022.
Až z reakce dlužníka na předžalobní výzvu bylo zřejmé, že dlužník byl od počátku motivován podvodným jednáním, které vedlo ke schválení oddlužení a následně k přiznání osvobození od pohledávek. Do té doby dovolatelka nemohla o podvodném úmyslu dlužníka objektivně cokoliv vědět, a to ani tehdy, kdyby věděla o insolvenčním řízení dlužníka. Ani insolvenční řízení nebránilo dlužníku uzavřít dne 21. prosince 2018 s dovolatelkou dohodu. Dovolatelka nemohla „námitku“ uplatnit v době před rozhodnutím o přiznání osvobození dlužníka, neboť do listopadu 2022 dlužník vystupoval tak, že svému závazku dostojí.
1. Nejvyšší soud se problematikou odejmutí osvobození dlužníka od placení pohledávek zabýval již v R 135/2017 (z něhož usnesení odvolacího soudu výslovně vychází). V něm vysvětlil, že ustanovení § 417 odst. 1 insolvenčního zákona umožňuje insolvenčnímu soudu odejmout dlužníku osvobození od placení zbytku dluhů (přiznané podle § 414 a § 415 insolvenčního zákona) jen na základě návrhu podaného některým z dotčených věřitelů (mezi které patří i věřitelé, kteří nepřihlásili do insolvenčního řízení pohledávku, ač tak učinit měli) do tří let od jeho pravomocného přiznání, a za splnění podmínky, že námitku, podle níž ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka anebo že dlužník poskytl zvláštní výhody některým věřitelům, takový věřitel nemohl uplatnit před rozhodnutím o přiznání osvobození.
2. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že akceptace opačného názoru [podle něhož insolvenční soud je oprávněn odejmout osvobození od placení pohledávek i na základě námitek, které věřitel uplatnil (mohl uplatnit) před rozhodnutím o přiznání osvobození] by vedla k nepřijatelným důsledkům, spočívajícím v možnosti následné revize pravomocných rozhodnutí insolvenčního soudu o osvobození dlužníka od placení pohledávek, a to buď na základě týchž okolností, které insolvenční soud hodnotil již při rozhodování o osvobození dlužníka od placení pohledávek, nebo na základě okolností, které věřitel včas neuplatnil, ač tak učinit mohl.
3. V usnesení ze dne 27. září 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2010, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož ve vztahu k osobám, které v době zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku nebyly účastníky insolvenčního řízení, se zveřejněním rozhodnutí o úpadku plní oznamovací povinnost insolvenčního soudu ve smyslu § 421 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona ve spojení s § 71 odst. 3 insolvenčního zákona a nikoli povinnost insolvenčního soudu směřující k doručení tohoto rozhodnutí (ve smyslu § 71 odst.
1 insolvenčního zákona). Srov. shodně i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 41/2015, uveřejněného pod číslem 110/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
4. Zároveň platí, že nezbytným institutem stávající úpravy insolvenčního práva je veřejně přístupný insolvenční rejstřík, jehož prostřednictvím je zajištěna informovanost účastníků a třetích osob o průběhu jednotlivých řízení. Součástí insolvenčního rejstříku je nejen seznam dlužníků, z něhož lze zjistit informaci o insolvenčním řízení konkrétního dlužníka, ale též jednotlivé insolvenční spisy. Právě ty obsahují údaje, z nichž je zřejmé, u kterého soudu je insolvenční řízení vedeno a v jaké fázi se nachází.
Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 3/2012, uveřejněné pod číslem 84/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rejstřík je ve smyslu ustanovení § 419 odst. 1 insolvenčního zákona informačním systémem veřejné správy, veřejně přístupným na internetu, který poskytuje všem osobám klíčové informace o rozhodnutích soudů i dalších písemnostech obsažených v insolvenčním spisu. K tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 11/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
března 2019, sen. zn. 29 ICdo 37/2017.
5. V poměrech dané věci je určující posoudit, zda námitky, které dovolatelka uvedla v návrhu na odejmutí přiznaného osvobození (dlužník v seznamu závazků neuvedl závazek vůči dovolatelce ve výši 2 750 000 Kč a zamlčel insolvenční řízení vedené na jeho majetek), nemohla uplatnit před rozhodnutím o přiznání osvobození, a zda se dlužník dopustil podvodného jednání, na jehož základě došlo ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození.1.
2. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro odejmutí osvobození dlužníka ve smyslu § 417 insolvenčního zákona. Úvahy odvolacího soudu odpovídají zjištěným skutečnostem a nepostrádají ani logické závěry z nich plynoucí. I podle názoru Nejvyššího soudu z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že dovolatelce ve zjišťování informací o insolvenčním řízení dlužníka bránily objektivní skutečnosti. Mohla-li dovolatelka uplatnit námitky, podle nichž dlužník dovolatelce zatajil, že na jeho majetek je vedeno insolvenční řízení a v seznamu závazků neuvedl závazek vůči dovolatelce, dříve, než insolvenční soud rozhodl o osvobození dlužníka od placení pohledávek, pak obsahově totožné námitky nemohou být důvodem pro následné odejmutí osvobození od placení pohledávek.
3. V rovině zkoumání podvodného jednání dlužníka je podstatné (poměřováno obsahem návrhu na odejmutí přiznaného osvobození a obsahem dovolání), že dovolatelka spatřuje podvodné jednání dlužníka v tom, že po skončení insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek odmítl uhradit její pohledávku s odůvodněním, že „oddlužení splnil a byl osvobozen od povinnosti platit pohledávky věřitelů“. V uvedených souvislostech pak dovolatelka tvrdí, že dlužníkův podvodný úmysl „vyšel najevo“ až v dopise z 9.
listopadu 2022 (po
skončení insolvenčního řízení), jímž reagoval na její předžalobní výzvu z 1. listopadu 2022. Podle dovolatelky dlužník nemohl předmětnou obranu proti úhradě její pohledávky uplatnit dříve, než skončilo jeho insolvenční řízení, z čehož dovolatelka dovozuje, že ani ona nemohla tvrzené podvodné jednání uplatnit před rozhodnutím o přiznání osvobození dlužníku.
4. V návaznosti na to, co je uvedeno v předchozím odstavci, Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že jednání dlužníka, který dovolatelce na její předžalobní výzvu sdělil, že jí nehodlá pohledávku uhradit proto, že byl rozhodnutím insolvenčního soudu osvobozen od placení pohledávek (viz usnesení insolvenčního soudu ze dne 1. července 2021), nemá povahu podvodného jednání (nenaplňuje znaky podvodného jednání). Osvobození od placení pohledávek je přímým důsledkem úspěšně proběhlého oddlužení. Proto ani v samotném uplatnění (výše uvedeným způsobem formulované) námitky založené na tom, že dlužník splnil podmínky vymezené v insolvenčním zákoně, nelze spatřovat podvodné jednání.
5. K námitce dovolatelky, že dlužník do listopadu 2022 vystupoval tak, že svému závazku dostojí, je zapotřebí zdůraznit, že dovolatelka nebyla po několik let bdělá svých práv. Nejpozději v průběhu roku 2018 mohla z chování dlužníka (viz emailová korespondence, antedatace dohody, uzavření životní pojistky) nabýt přesvědčení, že její pohledávka bude přinejmenším obtížně vymahatelná. V tomto ohledu dovolatelka mohla (a měla) využít veřejně přístupný insolvenční rejstřík, z něhož by zjistila veškeré informace o (tehdy neskončeném) insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka.
6. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání navrhovatelky zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
7. Zamítnutím dovolání v přiměřené lhůtě je zároveň konzumován návrh insolvenčního správce na odklad právní moci napadeného usnesení, jenž je ostatně s ohledem na § 90 insolvenčního zákona zjevně nedůvodný.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2024
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu