KSLB 86 INS XY 29 NSČR 33/2020-B-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužnice H. F., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Michalem Vogelem, advokátem, se sídlem v Liberci, náměstí Sokolovské 312/1, PSČ 460 01, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 86 INS XY, o osvobození dlužnice od placení zbytku dluhů, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2020, č. j. KSLB 86 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2020, č. j. KSLB 86 INS XY, 4 VSPH XY, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Usnesením ze dne 11. září 2019, č. j. KSLB 86 INS XY, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) přiznal dlužnici (H. F.) osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, s tím, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, jakož i na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, a dále též i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužnici pro tyto pohledávky právo postihu.
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 10. dubna 2015, č. j. KSLB 86 INS XY, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice a povolil jí oddlužení.
[2] Ze zprávy insolvenčního správce ze dne 24. května 2015 (B-8) se podává, že při schválení oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře by pohledávky nezajištěných věřitelů mohly být uspokojeny v rozsahu cca 15 %; v případě zpeněžení majetkové podstaty by mohly být pohledávky nezajištěných věřitelů uspokojeny v rozsahu přesahujícím 30 %. Zohledněna přitom byla vyživovací povinnost dlužnice vůči synovi ve výši 2.000 Kč měsíčně.
[3] V insolvenčním řízení dlužnice byly zjištěny zajištěné pohledávky věřitelů ve výši 3.459.222,08 Kč a nezajištěné pohledávky věřitelů ve výši 2.163157,53 Kč.
[4] Usnesením ze dne 25. srpna 2015, č. j. KSLB 86 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) schválil oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty s tím, že tak rozhodli nezajištění věřitelé na schůzi věřitelů (viz B-9). Dle ocenění provedeného insolvenčním správcem zpeněžení nemovitého majetku dlužnice umožní úhradu pohledávek nezajištěných věřitelů v rozsahu přes 80 %.
[5] V průběhu insolvenčního řízení byla usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 21. dubna 2016, č. j. 99 P 58/2006-1279, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. srpna 2016, č. j. 18 Co 241/2016-1329, zvýšena vyživovací povinnost dlužnice vůči synovi na 4.000 Kč měsíčně, a to zpětně od 1. září 2014; dluh na výživném byl vyčíslen na částku 46.000 Kč.
[6] Usnesením ze dne 10. prosince 2018, č. j. KSLB 86 INS XY, schválil insolvenční soud konečnou zprávu o zpeněžování majetkové podstaty ze dne 14. srpna 2018, dle které činil zůstatek k rozvržení mezi nezajištěné věřitele částku 15.552 Kč, a následně usnesením ze dne 11. února 2019, č. j. KSLB 86 INS XY, schválil rozvrh této částky tak, že každá zjištěná pohledávka nezajištěného věřitele byla uspokojena v rozsahu 0,5 %.
[7] Usnesením ze dne 17. dubna 2019, č. j. KSLB 86 INS XY, vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení a zprostil funkce insolvenčního správce.
[8] Podáním ze dne 25. dubna 2019 (ve znění pozdějších doplnění) požádala dlužnice insolvenční soud o osvobození od zbytku dluhů ve smyslu § 415 insolvenčního zákona (B-115).
[9] V období od září 2015 (měsíc následující po schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty) do srpna 2018 (podání konečné zprávy) včetně dosáhla dlužnice příjmu ze zaměstnání a z titulu dávek poskytnutých úřadem práce v období své nezaměstnanosti kolem 466.000 Kč; z podnikání pak příjmu ve výši necelých 50.000 Kč.
3. Insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 415 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019 – uzavřel, že nemá pochybnosti o tom, že přepokládané hodnoty plnění za zpeněžení nemovitého majetku dlužnice nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužnice zavinila (v textu rozhodnutí nesprávně „nezavinila“), a že dlužnice prokázala, že částka, kterou nezajištění věřitelé dosud obdrželi na úhradu svých pohledávek, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby byl její úpadek řešen konkursem.
4. Učinil tak proto, že cena stanovená znalcem je cenou orientační a nelze zajistit, aby byl nemovitý majetek za cenu stanovenou znalcem skutečně zpeněžen; kdyby byl úpadek dlužnice řešen konkursem, dostalo by se nezajištěným věřitelům na úhradu jejich pohledávek navíc (oproti stávající situaci, kdy byl úpadek dlužnice řešen oddlužením zpeněžením majetkové podstaty) pouze zcela zanedbatelného plnění, a to kolem 350 Kč měsíčně [tato částka by mohla být srážena z průměrného čistého měsíčního příjmu dlužnice ze zaměstnání v rozhodném období (září 2015 – srpen 2018), tj. z necelých 13.000 Kč, po odečtení výživného ve výši 4.000 Kč] po dobu 36 měsíců a rozdíl mezi příjmem dlužnice z podnikání a dluhem na výživném po odečtení možných dodatečných nákladů insolvenčního řízení (hotových výdajů a odměny insolvenčního správce).
5. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že návrh dlužnice na osvobození od placení pohledávek v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, zamítl.
6. Odvolací soud po přezkoumání napadeného usnesení dospěl k závěru, že dlužnici se nepodařilo prokázat splnění podmínky uvedené v ustanovení § 415 insolvenčního zákona, a to, že nezajištěným věřitelům se nedostalo na uspokojení jejich pohledávek méně, než kdyby byl její úpadek řešen konkursem (tzv. test konkursem) [odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 218/2016 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 7-8, ročník 2019, pod číslem 83)], neboť v situaci, kdy v rozhodném období (od září 2015 do srpna 2018) dosáhla dlužnice (čistého) příjmu ze zaměstnání a od úřadu práce ve výši cca 466.000 Kč a (čistého) příjmu z podnikání ve výši cca 50.000 Kč, „je zřejmé, že by srážka činila měsíčně částku 5.268 Kč, nikoliv částku 4.350 Kč“. Jinak řečeno, kdyby byl úpadek dlužnice řešen konkursem, obdrželi by nezajištění věřitelé na úhradu svých pohledávek i po odečtení výživného další plnění ve výši 45.648 Kč.
7. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na usnesení sen. zn. 29 NSČR 218/2016 a na usnesení ze dne 30. listopadu 2016,
sen. zn. 29 NSČR 127/2014). Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v určení částky ve výši 5.268 Kč, kterou by bylo možné srážet z jejího příjmu v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře, v rozporu s právní úpravou a též nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud neuvedl, jakým způsobem dospěl k této částce, která je přitom jedinou okolností, na níž odvolací soud vystavěl závěr o nesplnění testu konkursem dlužnicí.
9. Dovolatelka dále uvádí, že neměla vliv na určení způsobu oddlužení ani podmínek prodeje nemovitých věcí a závěrem namítá, že nezajištění věřitelé obdrželi na úhradu svých pohledávek více, než 30 % jejich hodnoty, když pohledávku P8-1 má za „duplicitní či podmíněnou“ s pohledávkou P2-1.
10. S přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. část první, článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
11. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
12. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vypočtených v § 238 o. s. ř.).
13. Důvod připustit dovolání neměl Nejvyšší soud na základě námitky, že dovolatelka neměla vliv na určení způsobu řešení svého oddlužení, tudíž jí nemůže být dáváno k tíži, že zvolený způsob oddlužení nevedl k úhradě alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů, neboť i za těchto podmínek má dlužník povinnost pro přiznání osvobození od placení zbytku dluhů projít „test konkursem“ (§ 415 insolvenčního zákona); nešlo přitom o případ, kdy by v době hlasování o způsobu řešení oddlužení bylo zřejmé, že věřiteli zvolený způsob oddlužení (zpeněžením majetkové podstaty) nepovede k uspokojení alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů. K uvedenému srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 NSČR 21/2017 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročník 2018, pod číslem 120).
14. Obdobně přípustnost dovolání nezakládají ani námitky směřující proti způsobu rozvržení výtěžku zpeněžení majetkové podstaty dovolatelky, když jde o námitky, jež měly být uplatněny již dříve (proti rozvrhovému usnesení) v průběhu realizační fáze oddlužení. Jejich uplatnění až po splnění (skončení) oddlužení v rámci řízení o přiznání osvobození ve smyslu § 415 insolvenčního zákona není způsobilé přinést dovolatelce úspěch ve věci.
15. Dovolání je však přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., pro zodpovězení otázky výpočtu míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v případě, kdyby byl úpadek řešen konkursem; potud je napadené rozhodnutí v rozporu se závěry formulovanými v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 21/2017.
16. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
17. V usnesení sen. zn. 29 NSČR 21/2017 Nejvyšší soud přijal následující závěry:
[1] Při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty do majetkové podstaty zásadně nenáleží majetek nabytý dlužníkem poté, co nastaly účinky schválení oddlužení (§ 398 odst. 2 věta druhá a § 406 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), zatímco v případě řešení úpadku konkursem náleží do majetkové podstaty i majetek nabytý dlužníkem (zásadně kdykoliv) v průběhu insolvenčního řízení (§ 205 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) – tedy i příjmy dlužníka (§ 206 odst. 1 písm. i/ insolvenčního zákona) náležející do majetkové podstaty ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (§ 207 odst. 2 insolvenčního zákona).
[2] Z uvedeného plyne, že při stanovení částky, které by se nezajištěným věřitelům dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, je třeba zohlednit i příjmy, které by dlužník nabyl při řádném chodu věcí v konkursu do skončení realizační fáze insolvenčního řízení završené podáním konečné zprávy insolvenčním správcem.
[3] Ve stejném duchu je nicméně nutné vést (pro účely posouzení, čeho by se věřitelům dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem) i úvahu o nákladech, jež s sebou nese řešení úpadku dlužníka konkursem, tedy úvahu v tom směru, že možné (dodatečné) příjmy za trvání konkursu přinášejí (při obvyklém chodu věcí) i možné dodatečné náklady (např. v podobě jinak pojaté odměny insolvenčního správce, očekávaných hotových výdajů insolvenčního správce, očekávaných nákladů spojených s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka).
18. Promítnuto do poměrů projednávané věci, neprovedl-li odvolací soud při výpočtu „testu konkursem“ v projednávané věci úvahu o možných (dodatečných) nákladech majetkové podstaty, jež je potřeba odečíst od uvažovaných (dodatečných) příjmů majetkové podstaty, a tedy od výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele (coby podklad pro závěr, že dlužnice by při řešení úpadku konkursem uhradila na pohledávky nezajištěných věřitelů více, než kolik uhradila v oddlužení zpeněžením majetkové podstaty), je jeho úvaha (dosud) neúplná, a tudíž nesprávná.
19. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru o obecné aplikaci testu konkursem dle § 415 insolvenčního zákona) není správné, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Dalšími námitkami dovolatelky se již (pro nadbytečnost) nezabýval.
20. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
21. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ač usnesením ze dne 14. května 2020, č. j. KSLB 87 INS XY, insolvenční soud (opět) zjistil úpadek dovolatelky a povolil jeho řešení oddlužením, a ač následně (usnesením ze dne 19. října 2020, č. j. KSLB 87 INS XY) schválil jako způsob oddlužení jeho řešení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, nebrání tato skutečnost rozhodnutí o podaném dovolání v projednávané věci. Ani zrušení napadeného usnesení nevede k souběhu insolvenčních řízení dovolatelky. Případné přiznání osvobození od zbytku dluhů dle § 415 insolvenčního zákona není na překážku probíhajícímu oddlužení (realizační fázi insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSLB 87 INS XY) a v probíhajícím oddlužení dlužnice by se případně promítlo v otázce „vymahatelnosti“ tam přihlášených pohledávek věřitelů za dlužnicí, na které by se přiznané osvobození vztahovalo.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2022
Mgr. Milan Polášek předseda senátu