KSLB 87 INS 19490/2024 29 NSČR 33/2025-A-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka P. G., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 87 INS 19490/2024, o dovolání Fronc Ins v. o. s., se sídlem v Praze 10, Zemské právo 1574/3, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 21 72 16 70, jako insolvenčního správce dlužníka, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2025, č. j. KSLB 87 INS 19490/2024, 1 VSPH 131/2025-A-13,
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 17. prosince 2024, č. j. KSLB 87 INS 19490/2024-A-6, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (P. G.) [výrok I.], povolil mu oddlužení (výrok II.), ustanovil insolvenčním správcem společnost Fronc Ins v. o. s. (výrok III.), uložil dlužníku, aby z příjmů, které získá po vydání tohoto rozhodnutí, platil insolvenčnímu správci za výkon jeho činnosti nejpozději k 25. dni v měsíci zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů minimálně ve výši 2.178,- Kč (1.800,- Kč „navýšeno“ o 21% daň z přidané hodnoty), a to v rozsahu, ve kterém k úhradě těchto záloh nepostačují peněžní prostředky získané postupem dle výroku VI.
rozhodnutí, s tím, že dlužník je povinen platit zálohy za každý započatý kalendářní měsíc ode dne vydání tohoto rozhodnutí do doby, než nastanou účinky schválení oddlužení nebo prohlášení konkursu nebo do vydání usnesení, kterým se insolvenční řízení končí (výrok V.) a přikázal (označenému) plátci mzdy nebo jiného příjmu dlužníka a případným budoucím plátcům mzdy nebo jiného příjmu dlužníka, aby od doručení tohoto rozhodnutí do doby, než nastanou účinky schválení oddlužení nebo prohlášení konkursu nebo než bude vydáno usnesení, kterým se insolvenční řízení končí, prováděl ze mzdy nebo jiného příjmu dlužníka srážky v rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky, nejvýše však v částce 2.178,- Kč a aby nevyplácel sražené částky dlužníku (výrok VI.).
Proti tomuto usnesení nebyl podán opravný prostředek. Podáním ze dne 18. prosince 2024 insolvenční správce dlužníka (mimo jiné) požádal, aby insolvenční soud „doplnil“ usnesení ze dne 17. prosince 2024 a uložil dlužníku povinnost hradit od povolení oddlužení zálohu za přezkoumané pohledávky v přiměřené výši „např. 2.000,- Kč měsíčně“. Usnesením ze dne 9. ledna 2025, č. j. KSLB 87 INS 19490/2024-A-8, insolvenční soud zamítl návrh insolvenčního správce dlužníka na vydání doplňujícího usnesení o stanovení zálohy na odměnu insolvenčního správce za přezkum přihlášených pohledávek.
Insolvenční soud – cituje § 38 odst. 4 a § 136 odst. 3 a 5 větu druhou zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. října 2024, a § 2a větu první, § 3 odst. 2 písm. a), 3 a 4 a § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění účinném od 1. října 2024 (dále jen „vyhláška“) – dospěl k závěru, podle něhož dlužníku nelze stanovit povinnost hradit zálohy ve vyšším rozsahu, než určil v usnesení ze dne 17.
prosince 2024. Vrchní soud v Praze k odvolání insolvenčního správce usnesením ze dne 11. února 2025, č. j. KSLB 87 INS 19490/2024, 1 VSPH 131/2025-A-13, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Odvolací soud – cituje § 7 a § 136 odst. 3 a 5 větu druhou insolvenčního zákona a § 166 odst. 1 a § 167 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“) – zdůraznil, že insolvenční soud usnesením ze dne 17. prosince 2024 rozhodl „o všech částech předmětu řízení“ a jeho rozhodnutí obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti, včetně výroků, jimiž uložil dlužníku a plátci jeho mzdy povinnost hradit zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce, respektive provádět ze mzdy dlužníka srážky a zasílat je insolvenčnímu správci na účet majetkové podstaty. Pro úplnost dodal, že rozhodnutí insolvenčního soudu je ve výrocích o placení zálohy na odměnu insolvenčního správce a na náhradu jeho hotových výdajů v souladu s insolvenčním zákonem a vyhláškou.
Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční správce dovolání, které má za přípustné k řešení následujících právních otázek:
1) Lze dlužníku po povolení oddlužení stanovit povinnost zdržet se v nakládání s majetkovou podstatou, a to za účelem zajištění budoucích nákladů insolvenčního řízení, v tomto případě nákladů v podobě odměny za přezkoumávané přihlášky? Je takové rozhodnutí porušením zásady rovnosti před zákonem? 2) Představuje povinnost spočívající v uložení povinnosti zdržet se v nakládání s majetkovou podstatou v rozsahu předpokládané platby na odměnu za přezkoumané přihlášky porušení principu svrchovanosti zákona a narušení soudních záruk ochrany základních práv a svobod dle čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky a porušením práva účastníka řízení na soudní ochranu a spravedlivý proces? 3) Je insolvenční soud oprávněn bez dalšího ustanovit insolvenčního správce do funkce, i když si je nebo musí být vědom, že nebude (nemusí být)
zajištěna úhrada zákonné odměny insolvenčního správce v plné výši? 4) Jde o porušení základní zásady insolvenčního řízení podle § 5 písm. b) insolvenčního zákona, zůstane-li pohledávka insolvenčního správce po skončení insolvenčního řízení neuhrazena, a přesto je insolvenční řízení řádně skončeno? 5) Lze schválit oddlužení dlužníku, který neprokáže, že je schopen hradit nároky podle § 168 insolvenčního zákona v podobě odměny insolvenčního správce za přezkoumané přihlášky pohledávek, když samotný nárok (na odměnu) sice vznikne až konečným rozhodnutím insolvenčního soudu, ale již v okamžiku vydání rozhodnutí o schválení oddlužení je zjevné, kdy a v jaké výši tento nárok vznikne? Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož odporuje zákonu situace, kdy insolvenční soud „povolá“ insolvenčního správce do funkce a zároveň deklaruje již na začátku insolvenčního řízení, že není jasné, zda a v jaké výši bude hrazena jeho odměna za provedenou práci.
Požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil „k dalšímu projednání“. Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá (mimo jiné) na dovoláním nezpochybněném závěru, podle něhož insolvenční soud rozhodl o všech částech předmětu řízení (a nebyly tak splněny předpoklady určené § 166 odst. 1 o. s. ř. pro vydání doplňujícího usnesení).
Tento závěr je přitom (obecně vzato) samostatným důvodem nevyhovění odvolání. Přitom judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o.
s. ř.
Je tomu tak proto, že
dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Současně platí, že dovolání není (nemůže být) přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení pouze právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021). Konečně Nejvyšší soud dodává, že závěr, podle kterého je usnesení insolvenčního soudu v souladu s § 136 odst. 3 a 6 insolvenčního zákona a s § 3 odst. 2 písm. a) a § 7 odst. 4 vyhlášky, odvolací soud učinil (jen) pro úplnost (jako obiter dictum).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2025
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu