KSPA 59 INS XY 29 NSČR 34/2018-B-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka J. E., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 59 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2017, č. j. KSPA 59 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Usnesením ze dne 21. června 2017, č. j. KSPA 59 INS XY, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“): 1/ Neschválil oddlužení dlužníka J. E. (bod I. výroku). 2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku). 3/ Určil, že konkurs bude projednán jako nepatrný (bod III. výroku). 4/ Určil, že účinky konkursu nastávají okamžikem zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku).
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. září 2017, č. j. KSPA 59 INS XY, 4 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.
Odvolací soud - odkazuje na § 395 a § 405 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný a nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Zdůraznil, že dlužník zatajuje své nezanedbatelné příjmy, nehradí zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenční správkyně, navyšuje své dluhy a neposkytuje součinnost insolvenční správkyni a insolvenčnímu soudu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání (B-115, B-127), posléze doplněné (B-129) advokátkou JUDr. Janou Betlamovou (B-130), jehož přípustnost vymezuje na základě § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o.
s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Za dovolacím soudem neřešenou má dovolatel otázku výkladu pojmu lehkomyslného a nedbalého přístupu insolvenčního dlužníka a dokazování „o těchto skutečnostech“ a otázku, zda lehkomyslný a nedbalý přístup dlužníka má dopad (a jaký) na výši uspokojení věřitelů. Nejvyšší soud dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Napadené rozhodnutí je totiž v posouzení předpokladů pro (ne)schválení oddlužení souladné s judikaturou Nejvyššího soudu. Konkrétně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněné pod číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 24/2016“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
února 2016, sen. zn. 29 NSČR 33/2016, uveřejněné pod číslem 39/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2017“) [tato rozhodnutí jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Dlužníku se cestou sanačního způsobu řešení úpadku (oddlužení) otevírá možnost prominutí zbytku dluhů i na úkor těch věřitelů, kteří jsou ve stejném nebo dokonce horším sociálním a majetkovém postavení než sám dlužník. Mimo jiné i proto klade insolvenční zákon na dlužníka přísné požadavky co do poctivosti jeho záměru (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a sankcionuje též lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 insolvenčního zákona, R 86/2013, R 24/2016, R 39/2017).
Jinak řečeno, dlužník, jenž koná lehkomyslně, nedbale nebo dokonce nepoctivě, oddlužen být nemá. Přitom úvahu odvolacího soudu, podle níž je přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení lehkomyslný a nedbalý (když dlužník zatajuje své příjmy, neposkytuje insolvenčnímu soudu a insolvenční správkyni potřebnou součinnost, neplatí zálohy na odměnu insolvenční správkyně a na náhradu jejích hotových výdajů), Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřenou.
Pro účely posouzení, zda v dané věci byl důvod přeměnit oddlužení v konkurs, je pak právně bezvýznamná argumentace dovolatele spočívající v poukazu na možnou výši uspokojení věřitelů v případě konkursu či oddlužení. Dovolacími námitkami, podle nichž a/ soudy nezjišťovaly, že dovolatel bydlí v bytě s kamarádem, který mu přispívá jednou polovinou na nájem; b/ závěr soudů, že dovolatel neinformuje o svých příjmech a o svém majetku, je nepravdivý, neboť dovolatel uvedl tyto skutečnosti při rozhodnutí o úpadku, dovolatel (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na
jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však - se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. - nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. V režimu § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku (proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o prohlášení konkursu), nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody R 86/2013.
S přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2020
Mgr. Milan Polášek předseda senátu