MSPH 92 INS 4366/2022 29 NSČR 34/2024-B-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka R. V., zastoupeného Mgr. Štěpánem Brunclíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, PSČ 110 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 92 INS 4366/2022, o schválení oddlužení, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. prosince 2023, č. j. MSPH 92 INS 4366/2022, 1 VSPH 1186/2023-B-27, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. prosince 2023, č. j. MSPH 92 INS 4366/2022, 1 VSPH 1186/2023-B-27, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Usnesením ze dne 30. června 2023, č. j. MSPH 92 INS 4366/2022-B-15, Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) rozhodl, že vyhovuje námitkám věřitelů PriFin a. s. a J. L. (bod I. výroku), neschválil oddlužení dlužníka (R. V.) z důvodů dle § 395 odst. 1 písm. a/, odst. 2 a odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), [bod II. výroku] a zastavil insolvenční řízení (bod III. výroku). Současně určil odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce (Horizont ISPL v. o. s.) a zprostil ho funkce (body IV. a V. výroku).
2. Insolvenční soud nejprve zdůraznil, že § 395 odst. 4 insolvenčního zákona vyžaduje, aby v posledních 5 letech před podáním insolvenčního návrhu nebyl pravomocně zamítnut návrh na povolení oddlužení, popř. nebylo neschváleno oddlužení nebo nebylo zrušeno schválené oddlužení, z důvodu, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr. V dané věci bylo insolvenční řízení zahájeno na základě návrhu dlužníka podaného dne 14. března 2022, přičemž v předchozím insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka insolvenční soud neschválil oddlužení dlužníka (mimo jiné pro nepoctivý záměr) a zastavil insolvenční řízení usnesením ze dne 12. dubna 2021, č. j. MSPH 88 INS 13127/2019-B-21, jež nabylo právní moci dne 6. května 2021. Insolvenční soud tak měl za splněné podmínky pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 395 odst. 4 insolvenčního zákona, přičemž z tvrzení dlužníka neplynou důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 395 odst. 6 insolvenčního zákona. K argumentaci dlužníka, který poukazoval na absenci uvedení důvodu pro neschválení oddlužení ve výroku usnesení ze dne 12. dubna 2021 a vyslovil pochybnost o důvodech neschválení oddlužení, insolvenční soud uvedl, že ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu by nepochybně bylo vhodné, aby důvod neschválení oddlužení (nepoctivý záměr) byl obsažen ve výroku rozhodnutí. Důvod neschválení však musí být posuzován nejen podle znění výroku, ale – pokud v něm vyjádřen není – i na základě odůvodnění rozhodnutí.
3. Současně insolvenční soud učinil stejné závěry jako v předchozím řízení, tedy že dlužník nepodává pravdivé informace o svých úmyslech, výdělkových a majetkových poměrech, jakož i o činnostech před a po zahájení insolvenčního řízení, a tak podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr. Dlužník nebyl ani schopen či ochoten věrohodně reagovat na konkrétní námitky věřitelů. V dlužníkově postoji v situaci, kdy panuje extrémní nepoměr mezi výší dluhů a předpokládanou mírou uspokojení věřitelů, pak soud dovodil i lehkomyslný a nedbalý přístup k plnění povinností v aktuálním insolvenčním řízení. V průběhu insolvenčního řízení tedy vyšly najevo rovněž skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 insolvenčního zákona.
4. Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě III. výroku a v bodě II. výroku jej změnil tak, že se oddlužení dlužníka neschvaluje.
5. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr, neboť to nedokládají dosavadní výsledky řízení. Z obsahu spisu podle odvolacího soudu nelze dovodit ani lehkomyslný a nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Naopak ve shodě s insolvenčním soudem odvolací soud dovodil, že důvod neschválit oddlužení plyne z § 395 odst. 4 insolvenčního zákona.
6. Přestože odvolací soud vyšel ze závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v usnesení ze dne 26. ledna 2023, sen. zn. 29 NSČR 43/2022 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 92/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2023“)], podle nichž je třeba promítnout do výroku rozhodnutí důvod zrušení oddlužení, spočívá-li v nepoctivém záměru, neboť se s ním pojí zvláštní hmotněprávní účinky podle § 395 odst. 4 insolvenčního zákona (zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podaného v následujících 5 letech), v daném případě přihlédl k tomu, že usnesení ze dne 12. dubna 2021, jež založilo překážku pro schválení oddlužení, vydal insolvenční soud v předchozím insolvenčním řízení téměř 2 roky předtím, než bylo zveřejněno výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu. Insolvenční soud pak v odůvodnění usnesení ze dne 12. dubna 2021 podrobně popsal jak svá skutková zjištění, tak úvahy, jež ho vedly k závěru o nepoctivém záměru dlužníka spojeném s podáním návrhu na povolení oddlužení a k zamítnutí tohoto návrhu. Odvolací soud konečně neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, jež by v dané věci vylučovaly postup podle § 395 odst. 4 insolvenčního zákona.
7. Proti usnesení odvolacího soudu, v celém jeho rozsahu, podal dlužník
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, která nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
řešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby zrušil i usnesení insolvenčního soudu.
8. Dovolatel předkládá dovolacímu soudu následující otázky: [1] Uplatní se při aplikaci § 405 odst. 1 insolvenčního zákona závěry formulované Nejvyšším soudem v R 92/2023 (při výkladu § 418 odst. 3 insolvenčního zákona ve vazbě na § 395 odst. 4 insolvenčního zákona)? [2] Může insolvenční soud v rámci jednoho insolvenčního řízení postupovat tím způsobem, že nejprve v rámci rozhodnutí o úpadku spojeném s povolením oddlužení pravomocně rozhodne tak, že ve věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, které odůvodňují povolení oddlužení, avšak následně v rozhodnutí, kterým dlužníkovo oddlužení neschválí, dospěje k závěru, že tyto důvody ve smyslu § 395 odst. 6 insolvenčního zákona dány nejsou? [3] Může insolvenční soud při posuzování poctivosti záměru dlužníka dovodit nepoctivost „z pouhé existence vysoké dlužné částky“?
9. K otázce ad 1/ dovolatel cituje závěry přijaté v R 92/2023, ze kterých (pro účely výkladu § 418 odst. 3 insolvenčního zákona) vyplývá, že zrušení schváleného oddlužení pro nepoctivý záměr dlužníka vyvolává takový zvláštní hmotněprávní účinek, že insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže v posledních 5 letech před podáním insolvenčního návrhu byl návrh dlužníka na povolení oddlužení pravomocně zamítnut z důvodu, že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo jestliže z téhož důvodu nebylo oddlužení schváleno nebo bylo schválené oddlužení zrušeno. Proto je zapotřebí tento důvod zrušení oddlužení vyjádřit též ve výroku usnesení o zrušení oddlužení. Dle názoru dovolatele by tyto závěry měly být aplikovány i při výkladu § 405 odst. 1 insolvenčního zákona. Odvolací soud však nerespektoval označenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a od výše uvedených závěrů se vědomě odchýlil.
10. K otázce ad 2/ dovolatel uvádí, že postup insolvenčního soudu, který popřel své závěry jednou vyslovené v témže insolvenčním řízení, považuje za nepřípustný a rozporný s platnou právní úpravou.
11. K otázce ad 3/ dovolatel namítá, že se odvolací soud při posuzování poctivosti záměru dlužníka při oddlužení odchýlil zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, jakož i usnesení ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněného pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dle názoru dovolatele měly soudy zkoumat, zda se dlužník pokouší své dosavadní chování změnit a napravit tím stav vyvolaný předchozí nehospodárnou správou svého majetku. Soudy však nepoctivost dlužníkova záměru dovodily pouze ze skutečnosti, že v insolvenčním řízení má být řešena vysoká dlužná částka. Na základě výše uvedeného dovolatel rovněž dovozuje, že rozhodnutími soudů obou stupňů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva.
12. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
13. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
14. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).
15. Důvod připustit dovolání nemá Nejvyšší soud pro řešení otázky ad 3/ (k posouzení poctivosti záměru dlužníka), když na jejím zodpovězení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž (na rozdíl od insolvenčního soudu) dospěl k závěru, že dosavadní výsledky řízení nedokládají ani nepoctivý záměr ani lehkomyslný a nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Své rozhodnutí tedy neodůvodnil tím, že by dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval v daném řízení nepoctivý záměr, nýbrž (pouze) tím, že oddlužení dlužníka nemělo být schváleno z důvodů uvedených v § 395 odst. 4 insolvenčního zákona.
16. Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovoláním předestřené otázky ad 1/, když potud je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu. To, zda je důvod připustit dovolání i pro zodpovězení otázky ad 2/ závisí na odpovědi na otázku ad 1/. Proto se Nejvyšší soud prozatím nezabýval přípustností dovolání k otázce ad 2/.
17. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, a Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
18. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
20. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou podstatná následující ustanovení insolvenčního zákona (ve znění, jež nedoznalo změn od 1. června 2019): Podle § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr. Podle § 395 odst. 4 insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení také tehdy, jestliže v posledních 5 letech před podáním insolvenčního návrhu byl návrh dlužníka na povolení oddlužení pravomocně zamítnut z důvodu, že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo jestliže z téhož důvodu nebylo oddlužení schváleno nebo bylo schválené oddlužení zrušeno. Podle § 395 odst. 6 postup podle odstavců 3 až 6 se nepoužije, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, zejména zavázal-li se dlužník z ospravedlnitelného důvodu nebo existuje-li výrazný nepoměr mezi výší dluhu a poskytnutého plnění. Podle § 405 odst. 1 insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.
21. Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:
22. V R 92/2023 Nejvyšší soud vysvětlil, že pro insolvenční řízení vedená podle insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. června 2019 platí, že jelikož zrušení oddlužení podle § 418 odst. 3 insolvenčního zákona vyvolává zvláštní hmotněprávní účinek předjímaný § 395 odst. 4 insolvenčního zákona, je zapotřebí vyjádřit tento důvod zrušení oddlužení též ve výroku usnesení o zrušení oddlužení; srov. odstavce 45. až 49. odůvodnění R 92/2023. Jakkoli se R 92/2023 zabývalo zrušením (schváleného) oddlužení podle § 418 odst. 3 insolvenčního zákona, z odstavce 48. jeho odůvodnění je zřejmé, že předmětný závěr se uplatní ve všech případech, pro něž přichází v úvahu použití § 395 odst. 4 insolvenčního zákona. K tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2024, sen. zn. 29 NSČR 82/2023.
23. Jinak řečeno, insolvenční soud, který zamítne návrh na povolení oddlužení proto, že lze důvodně předpokládat, že dlužník sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), nebo který neschválí oddlužení proto, že po povolení oddlužení vyšly najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že dlužník sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr (§ 405 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), anebo který zruší schválené oddlužení proto, že po schválení oddlužení vyšly najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že dlužník sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr, vyjádří (je povinen vyjádřit) tento důvod zamítnutí oddlužení, neschválení oddlužení nebo zrušení schváleného oddlužení ve výroku takového rozhodnutí. Následkem nesplnění povinnosti insolvenčního soudu vyjádřit tento důvod zamítnutí oddlužení, neschválení oddlužení nebo zrušení schváleného oddlužení ve výroku takového rozhodnutí pak logicky (v intencích závěrů R 92/2023) nemůže být nic jiného než to, že v dalším (novém) insolvenčním řízení vedeném na majetek téhož dlužníka, v němž insolvenční soud bude rozhodovat o návrhu dlužníka na povolení oddlužení, bude vyloučeno zamítnout návrh na povolení oddlužení z důvodu uvedeného v § 395 odst. 4 insolvenčního zákona. K tomu srov. opět usnesení sen. zn. 29 NSČR 82/2023.
24. Tyto závěry pro rozhodnutí insolvenčních soudů vydaná po přijetí R 92/2023 nezpochybňuje ani odvolací soud. V poměrech projednávané věci však měl odvolací soud za podstatné, že usnesení o neschválení oddlužení vydal insolvenční soud v předchozím insolvenčním řízení před sjednocením rozhodovací praxe přijetím R 92/2023, jakož i to, že v odůvodnění onoho usnesení insolvenční soud podrobně popsal úvahy, jež ho vedly k závěru o nepoctivém záměru dlužníka. Z toho odvolací soud dovodil (poměřováno výsledkem odvolacího řízení), že rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná před přijetím R 92/2023 mohou být podkladem pro rozhodnutí podle § 395 odst. 4 insolvenčního zákona, i když důvod zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, neschválení oddlužení nebo zrušení schváleného oddlužení spočívající v tom, že lze důvodně předpokládat, že dlužník sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr, nebyl obsažen ve výroku takového rozhodnutí.
25. K tomu Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné poznamenat, že úprava obsažená v § 395 odst. 4 insolvenčního zákona obsahuje sankci uplatňovanou soudem automaticky tam, kde pro její vyloučení nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné (§ 395 odst. 6 insolvenčního zákona). Požadavek vyjádřený judikaturou Nejvyššího soudu, aby hmotněprávní účinek, který vyvolává (vzhledem k § 395 odst. 4 insolvenčního zákona) zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, neschválení oddlužení nebo zrušení schváleného oddlužení proto, že lze důvodně předpokládat, že dlužník sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr, byl vyjádřen výrokem soudního rozhodnutí, zjevně směřoval k posílení ústavního principu právní jistoty (promítnutého v článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky), přičemž do budoucna tak mělo být zajištěno, že insolvenční soud neuplatní vůči dlužníku sankci podle § 395 odst. 4 insolvenčního zákona, nebude-li takový výrok obsažen v usnesení, jímž insolvenční soud v předchozím insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka návrh na povolení oddlužení zamítl nebo oddlužení neschválil anebo již schválené oddlužení zrušil. Problematičnost jiného postupu (v těch případech, kdy insolvenční soud souběžně s tímto důvodem pro své rozhodnutí „zkombinuje“ i jiné důvody pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, neschválení oddlužení nebo zrušení oddlužení) dobře ilustruje R 92/2023 (srov. argumentaci v odstavci 53. odůvodnění R 92/2023).
26. Již v usnesení sen. zn. 29 NSČR 82/2023 tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že požadavek, aby hmotněprávní účinek, který vyvolává (vzhledem k § 395 odst. 4 insolvenčního zákona) zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, neschválení oddlužení nebo zrušení schváleného oddlužení proto, že lze důvodně předpokládat, že dlužník sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr, byl vyjádřen výrokem soudního rozhodnutí, se uplatní pro všechna insolvenční řízení vedená na majetek dlužníka podle insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. června 2019, bez zřetele k tomu, zda šlo o rozhodnutí vydaná před přijetím R 92/2023 (před 26. lednem 2023). Rozhodnutí insolvenčního soudu, která takový výrok neobsahují, nejsou způsobilým podkladem (důvodem) pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 395 odst. 4 insolvenčního zákona. K nemožnosti použít jako způsobilý podklad (důvod) pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 395 odst. 4 insolvenčního zákona jakékoli rozhodnutí insolvenčního soudu vydané v insolvenčním řízení vedeném podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019 (bez ohledu na podobu jeho výroku), srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 NSČR 69/2020, uveřejněné pod číslem 52/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
27. Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy správné není, neboť se odvolací soud při řešení otázky ad 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo v rovině řešení otázky ad 1/, pokládal Nejvyšší soud na tomto základě za nadbytečné posuzovat na ni navazující otázku ad 2/ (byť i jen pro účely přípustnosti dovolání).
28. Jelikož napadené rozhodnutí není z výše uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
29. V rozsahu, v němž směřovalo dovolání i proti té části napadeného rozhodnutí, která se týká závislého výroku o zastavení insolvenčního řízení, Nejvyšší soud dovolání neodmítl (proto, že dovolání neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o zastavení insolvenčního řízení; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) jen proto, že šlo o závislý výrok, jenž musel být zrušen při zrušení napadeného rozhodnutí v části týkající se výroku o neschválení oddlužení (§ 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
30. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2024
Mgr. Milan Polášek předseda senátu