USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka S. P., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 47 INS 9322/2019, o zrušení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Dianou Kartous, advokátkou, se sídlem v Brně, Jaselská 203/20, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. února 2025, č. j. KSBR 47 INS 9322/2019, 2 VSOL 12/2025-B-63, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 19. listopadu 2024, č. j. KSBR 47 INS 9322/2019-B-47, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zrušil schválené oddlužení dlužníka (S. P.), neboť lze důvodně předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr (bod I. výroku), zastavil insolvenční řízení (bod II. výroku), schválil odměnu insolvenčního správce (Mgr. Martina Horáka) ve výši 63 827,50 Kč včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty a náhradu jeho hotových výdajů ve výši 11 979 Kč včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty (bod III. výroku), a zprostil ho funkce (bod IV. výroku).
2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. února 2025, č. j. KSBR 47 INS 9322/2019, 2 VSOL 12/2025-B-63, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I., II. a IV. výroku (první výrok) a bod III. výroku změnil (jen) tak, že schválil odměnu insolvenčního správce ve výši 63 222,50 Kč, jinak i tento bod výroku potvrdil (druhý výrok).
3. Odvolací soud – cituje ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ a § 418 odst. 3 až 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, podle něhož je dán důvodný předpoklad, že dlužník sleduje oddlužením nepoctivý záměr. Neztotožnil se se všemi okolnostmi, které dlužníku vytýkal insolvenční soud, měl však za podstatné, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. března 2022, sp. zn. 90 T 29/2022, byl dlužník uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu (podvodu a úvěrového podvodu), jehož se dopustil „bezprostředně před zahájením insolvenčního řízení“, přičemž o probíhajícím trestním řízení a o jeho výsledku neinformoval insolvenční soud. Z popisu skutku (podvodného vylákání prostředků ve výši 1 937 000 Kč v průběhu prosince 2018 – března 2019, které s ohledem na svůj úpadkový stav nebude schopen splácet) odvolací soud dovodil „absentující sebereflexi dlužníka“, neboť nic nenasvědčuje snaze dlužníka o poctivé vyrovnání s věřiteli. Nadto dlužník při zahájení insolvenčního řízení zatajil prostředky z penzijního spoření ve výši 14 600 Kč.
4. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu (a to – poměřováno obsahem dovolání – proti té části, jíž odvolací soud potvrdil bod I. výroku usnesení, jímž insolvenční soud zrušil oddlužení dlužníka pro nepoctivý záměr)
podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, případně insolvenčního soudu zrušil.
5. Dovolatel předkládá (podle obsahu dovolání) Nejvyššímu soudu k zodpovězení otázku, zda lze jeho chování vyhodnotit tak, že sledoval oddlužením nepoctivý záměr.
6. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
7. S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (17. června 2019) se v tomto řízení (a to i pro účely posouzení přípustnosti dovolání) použije i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 252/2024 Sb.].
8. Nejvyšší soud dovolání dlužníka, jenž může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
9. Judikatura Nejvyššího soudu je při posuzování nepoctivého záměru dlužníka v oddlužení ustálena v následujících závěrech:
10. Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Tomuto závěru je nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu při posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“).
11. Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení; po celou tuto dobu je insolvenční soud povinen zkoumat poctivost dlužníkova záměru při oddlužení a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, a na jeho případný lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení, jakmile tyto skutečnosti vyjdou v insolvenčním řízení najevo. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 86/2013“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2020, pod číslem 63.
12. Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda je oddlužením sledován nepoctivý záměr (ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/, § 405 odst. 1, § 414 odst. 1, § 418 odst. 3 insolvenčního zákona), vychází z „okolností“ (terminologií ustanovení § 405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017.
13. Pravomocné odsouzení dlužníka pro trestný čin majetkové povahy není okolností, z níž lze (bez dalšího) dovozovat, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr. Uvedené však neznamená, že by soud při rozhodování o (ne)schválení oddlužení neměl přihlížet k jednání, kterého se dlužník dopustil v období před podáním návrhu na povolení oddlužení a které mělo dopad na jeho majetkové poměry. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016, uveřejněné pod číslem 64/2018 Sb. rozh. obč.
14. Z toho, že dlužník v seznamu majetku neoznačí část svého majetku, lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka při oddlužení. K tomu srov. opět R 86/2013.
15. Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“ (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017).
16. V poměrech projednávané věci nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že úvaha odvolacího soudu o nepoctivém záměru dovolatele není zjevně nepřiměřená (odpovídá výše citované judikatuře) a Nejvyšší soud nemá důvod ji v mezích své přezkumné činnosti jakkoli korigovat. Soudy správně zohlednily závažnou majetkovou trestnou činnost dlužníka, která vyšla najevo až v průběhu insolvenčního řízení, a dále skutečnost, že dlužník zatajil svůj majetek (byť „pouze“ v částce 14 600 Kč). Souhrn těchto okolností umožňuje učinit závěr, že dovolatel byl veden nepoctivým záměrem a nevynaložil veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů.
17. Ohledně tvrzených vad řízení Nejvyšší soud připomíná, že podle § 237 o. s. ř. je dovolání určeno výlučně k posouzení právních otázek, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu. Řešená právní otázka může mít povahu hmotněprávní nebo procesní (závisí na posouzení otázek procesního práva). S přihlédnutím k ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., které jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, který je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a jež výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.
s. ř., tak nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“ (porušení práva na soudní ochranu, nerespektování procesních zásad, tvrzená nepředvídatelnost rozhodnutí), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti toliko u (jinak) přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) procesní vady (jako je tomu i v tomto případě) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o.
s. ř.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2025
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu