USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci
dlužníků M. H., a M. H., obou zastoupených JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem,
se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, PSČ 460 10, vedené u Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 82 INS 5878/2023, o zrušení
schváleného oddlužení, o dovolání dlužníků proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 16. dubna 2025, č. j. KSLB 82 INS 5878/2023, 3 VSPH
1323/2024-B-77, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 15. listopadu 2024, č. j. KSLB 82 INS
5878/2023-B-68, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též jen
„insolvenční soud“) zrušil schválené oddlužení dlužníků M. H. a M. H. pro
nepoctivý záměr (bod I. výroku) a zastavil insolvenční řízení dlužníků (bod II.
výroku). Současně soud určil odměnu insolvenčního správce JUDr. Jiřího Švihly
ve výši 34 031,25 Kč a jeho hotové výdaje ve výši 5 172,75 Kč (bod III.
výroku), uložil správci, aby částku deponovanou na účtu majetkové podstaty ve
výši 5 162,50 Kč vyplatil dlužníkům (bod IV. výroku) a zprostil správce funkce
(bod V. výroku).
2. Insolvenční soud – cituje § 418 odst. 1, 2, 3, 4, 5 a 7 zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jakož i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010,
uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 86/2013“) – uzavřel, že na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že
ačkoliv měla dlužnice dostatečný příjem z podnikatelské činnosti k hrazení
zálohových splátek, tyto splátky nehradila. Dlužníci se tak soustavně vyhýbali
povinnosti splácet pohledávky věřitelů, přičemž takto jednali i v předchozím
insolvenčním řízení. Soud tak měl za to, že při řešení úpadkové situace
oddlužením byli dlužníci již od počátku vedeni nepoctivým záměrem. Vzhledem k
výše uvedenému rozhodl o zrušení schváleného oddlužení dle § 418 odst. 1 písm.
a/ a odst. 3 insolvenčního zákona, tedy z důvodu, že dlužníci porušovali
povinnosti dle schváleného způsobu oddlužení, a dále z důvodu nepoctivého
záměru dlužníků, když současně rozhodl o zastavení insolvenčního řízení
dlužníků, jelikož dlužníci nevlastní majetek, z jehož výtěžku by mohly být
uspokojeny pohledávky přihlášených věřitelů.
3. K odvolání dlužníků, posouzeném podle jeho obsahu tak, že směřuje
pouze proti bodu I. výroku usnesení insolvenčního soudu, Vrchní soud v Praze v
záhlaví označeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu v bodě I.
výroku tak, že se schválené oddlužení dlužníků zrušuje.
4. Odvolací soud zopakoval závěry insolvenčního soudu a skutečnosti, ze
kterých vyšel, přičemž uzavřel, že nemá pochyb o tom, že byly splněny
předpoklady pro zrušení schváleného oddlužení, a to podle § 418 odst. 1 písm.
a/ insolvenčního zákona (ve vztahu k porušení povinností podle § 412 odst. 1
písm. a/ a h/ insolvenčního zákona), ve znění účinném do 30. září 2024. Závěr
insolvenčního soudu (o důvodech pro zrušení oddlužení dlužníků) obstojí již jen
proto, že dlužníci dlouhodobě neplní své povinnosti v oddlužení, respektive
přistupují k jejich plnění lehkomyslně a nedbale. Odvolací soud nicméně – na
rozdíl od insolvenčního soudu – neměl za to, že v posuzované věci jsou naplněny
předpoklady pro závěr o nepoctivosti záměru dlužníků. Insolvenčním soudem
uvedené skutečnosti totiž dle odvolacího soudu svědčí (pouze) o nedbalostním
porušování povinností dlužníky v rámci schváleného oddlužení. Za situace, kdy
insolvenční soud do bodu I. výroku napadeného usnesení promítl jako důvod pro
zrušení oddlužení jím dovozovaný nepoctivý záměr dlužníků (s ohledem na
zvláštní hmotněprávní účinek předjímaný pro tento případ zrušení schváleného
oddlužení v § 395 odst. 4 insolvenčního zákona, k tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023, sen. zn. 29 NSČR 43/2022, uveřejněné
pod číslem 92/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), odvolací soud jej
v tomto bodě změnil (jen tak), jak je uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podali dlužníci dovolání, jehož
přípustnost vymezují ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené usnesení závisí na
vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zčásti napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci (dovolací
důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požadují, aby Nejvyšší soud napadené
usnesení odvolacího soudu spolu s usnesením insolvenčního soudu zrušil a věc
vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Dovolatelé namítají, že ačkoliv svým odvoláním brojili proti usnesení
insolvenčního soudu v celém rozsahu, odvolací soud se bez bližšího vysvětlení
zabýval toliko bodem I. výroku napadeného usnesení. V důsledku této skutečnosti
zatížil odvolací řízení vadou, v důsledku které nabylo usnesení insolvenčního
soudu ve výrocích II. až V. právní moci, přestože proti tomuto usnesení bylo
podáno řádné a včasné odvolání a přestože body II. a V. výroku napadeného
usnesení neoddělitelně souvisí s výrokem soudu o zrušení oddlužení dlužníků.
7. Dovolatelé mají rovněž za to, že odvolací soud nesprávně materiálně
posoudil důvody pro zrušení schváleného oddlužení. Konstatují, že důvodem pro
zrušení schváleného oddlužení je to, že dlužník neplní „podstatné“ povinnosti
podle schváleného způsobu oddlužení. Dle odvolacího soudu dovolatelé nesplnili
povinnosti dle § 412 odst. 1 písm. a/ a h/ insolvenčního zákona, tedy zejména
povinnost vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a v případě, že je dlužník
nezaměstnaný, o získání příjmu usilovat. K tomu dovolatelé namítají, že
přiměřenou majetkovou činnost vykonávali. Mají za to, že je nutné na ně
pohlížet jako na nerozlučné společníky i pro plnění podmínek oddlužení, neboť
je nerozhodné, který z nich bude plnit (i kdyby to mělo být plnění za druhého).
Podnikatelská činnost dlužnice přitom byla v řízení prokázána. K závěru ohledně
vynaložení veškerého úsilí dlužníků, které po nich lze spravedlivě požadovat, k
plnému uspokojení pohledávek věřitelů pak uvádějí, že vzhledem k tomu, že
jejich oddlužení trvalo pouze 10 měsíců (což je velmi krátká doba), nelze
posoudit, zda vynaložili veškeré úsilí.
8. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního
řádu.
9. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníků (4. května
2023) a k části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č.
252/2024 Sb., se pro dané insolvenční řízení uplatní (i při zkoumání
přípustnosti dovolání v této věci) insolvenční zákon ve znění účinném do 30.
září 2024 i v době od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109
odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II
(Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.].
10. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s.
ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s.
ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
11. Učinil tak proto, že právní posouzení věci (ohledně nedbalého
přístupu dlužníků k plnění povinností při oddlužení), na němž rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je (oproti mínění
dovolatelů) souladné s ustálenými judikaturními závěry Nejvyššího soudu
formulovanými zejména v R 86/2013, v usnesení ze dne 17. června 2015, sen. zn.
29 NSČR 47/2013, uveřejněném pod číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 24/2016“), v usnesení ze dne 29. února 2016, sen. zn.
29 NSČR 33/2016, uveřejněném pod číslem 39/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 39/2017“), a v usnesení ze dne 31. ledna 2019, sen. zn.
29 NSČR 41/2017.
12. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že dlužníku se cestou sanačního
způsobu řešení úpadku (oddlužení) otevírá možnost prominutí zbytku dluhů i na
úkor těch věřitelů, kteří jsou ve stejném nebo dokonce horším sociálním a
majetkovém postavení než sám dlužník. Mimo jiné i proto klade insolvenční zákon
na dlužníka přísné požadavky co do poctivosti jeho záměru (§ 395 odst. 1 písm.
a/ insolvenčního zákona) a sankcionuje též lehkomyslný nebo nedbalý přístup
dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 insolvenčního
zákona; R 86/2013, R 24/2016 a R 39/2017). Jinak řečeno, dlužník, jenž koná
lehkomyslně, nedbale nebo dokonce nepoctivě, oddlužen být nemá.
13. Dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a
nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení.
Tomu odpovídá povinnost insolvenčního soudu po dobu trvání oddlužení a následně
i ve fázi, kdy rozhoduje o tom, zda dlužníku přizná osvobození od zbytku dluhů,
zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým,
lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo
nedovoleně zvýhodněni (§ 5 písm. a/ insolvenčního zákona) [R 86/2013].
14. Ustanovení § 395 odst. 2, stejně jako § 395 odst. 1 písm. a/,
insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to
jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem
a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. Závěr, že dlužník plní své povinnosti v insolvenčním řízení
lehkomyslně či nedbale, tak bude vždy závislý na posouzení konkrétních
okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Srov. k tomu
mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn.
29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2022, sen. zn. 29
NSČR 34/2021.
15. Za stavu, kdy dlužníci neplatili řádně zálohovou částku stanovenou
usnesením insolvenčního soudu o schválení oddlužení (č. j. KSLB 82 INS
5878/2023-B-31), proti jejíž výši ničeho nenamítali, a současně nevyvíjeli
dostatečnou snahu o zajištění svých příjmů k plnému uspokojení pohledávek
věřitelů, nemá Nejvyšší soud žádných pochyb o tom, že úvaha odvolacího soudu,
podle níž je přístup dlužníků k plnění povinností v insolvenčním řízení
lehkomyslný a nedbalý, není zjevně nepřiměřená.
16. Na téma skutkové polemiky dovolatelů s napadeným rozhodnutím
Nejvyšší soud dodává, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem
je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud
ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které
v dovolání na podporu svých právních argumentů případně zformuluje sám
dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října
2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009,
uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto
omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání
přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace
přípustnost dovolání vůbec založit (a činí skutkové námitky dovolatelů pro
tento účel nezpůsobilými).
17. Námitkou, že odvolací soud měl opomenout část předmětu řízení a
nezabývat se dalšími odvoláním napadenými výroky usnesení insolvenčního soudu,
vymezují dovolatelé z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu řízení podle §
229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale podle § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř.
není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro
zmatečnost), a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. Srov. k tomu
též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002,
uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
18. Pro úplnost zbývá dodat (k návrhu dovolatelů na odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí), že § 243 o. s. ř. v insolvenčním řízení
nelze aplikovat (viz § 90 insolvenčního zákona).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však
doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2025
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu