KSBR 56 INS 9555/2022 29 NSČR 4/2024-B-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka J. S., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 56 INS 9555/2022, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Ing. Michalem Čapkem, advokátem, se sídlem v Písku, Na Boubín 203, PSČ 397 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. října 2023, č. j. KSBR 21 INS 9555/2022, 3 VSOL 449/2023-B-72, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 20. února 2023, č. j. KSBR 21 INS 9555/2022-B-22, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl, že dlužník (Jiří Skalský) je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (bod I. výroku), neschválil jeho oddlužení (bod II. výroku), zastavil insolvenční řízení (bod III. výroku), určil odměnu insolvenční správkyně (Ing. Dagmar Bařinové, Ph.D.) ve výši 19 057,50 Kč a náhradu jejích hotových výdajů ve výši 1 452 Kč (bod IV. výroku), s tím, že tyto částky uhradí stát (bod V. výroku), zprostil insolvenční správkyni funkce (bod VI. výroku) a uložil dlužníku, aby zaplatil advokátce Mgr. Zuzaně Chadimové (dále jen „Z. Ch.“) odměnu ve výši 4 000 Kč za sepis insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení (bod VII. výroku).
2. Insolvenční soud – cituje (mimo jiné) ustanovení § 38, § 395 odst. 1 a 2 a § 405 odst. 1 až 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uvedl, že v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, neboť dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný a nedbalý přístup dlužníka k plnění jeho povinností. Dlužník nehradí měsíční zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenční správkyně a zároveň nemá žádný příjem či majetek, který by postačoval k uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů.
3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. října 2023, č. j. KSBR 21 INS 9555/2022, 3 VSOL 449/2023-B-72, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
4. Odvolací soud – cituje ustanovení § 7, § 395 odst. 1 písm. b/ a odst. 2 a § 405 insolvenčního zákona – se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu o lehkomyslném a nedbalém přístupu dlužníka k plnění jeho povinností v insolvenčním řízení i se zjištěním, že dlužník nemá v současné době žádný příjem, z něhož by mohly být hrazeny „minimální splátky do oddlužení“. Ohledně námitky, že se insolvenční soud nezabýval podáním ze dne 13. února 2023 (B-21), v němž dlužník popisuje spory s jednatelem svého bývalého zaměstnavatele [advokátem Mgr. Ladislavem Robotkou (dále jen „L. R.“)], odvolací soud uzavřel, že z podání neplynou žádná pro věc podstatná zjištění, která by měla vliv na správnost rozhodnutí insolvenčního soudu.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které směřuje výslovně „do celého usnesení“ a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Dovolatel (poměřováno obsahem dovolání) předestírá Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda byly v poměrech jeho věci dány důvody pro neschválení oddlužení; přitom zdůrazňuje, že L. R. podle něj podal („prostřednictvím své známé“ Z. Ch.) účelový a úmyslně nepravdivý insolvenční návrh. Dále obsáhle argumentuje, že L. R. zneužil svého postavení a jednal v jeho neprospěch; dovolatel se v problematice insolvenčního řízení „vůbec neorientuje“. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel dále argumentuje, že insolvenční správkyně nesepsala do majetkové podstaty jím uváděný majetek, ačkoliv ji o to opakovaně urgoval; místo toho uvedla, že dovolatel žádný majetek nevlastní.
7. Dovolatel má za to, že soudy nevzaly v úvahu všechna jeho tvrzení a důkazy, respektive se s nimi nevypořádaly dostatečně, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces.
8. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
9. Dovolatel napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním v celém rozsahu, tedy i v té části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku (o oprávnění dlužníka podat návrh na povolení oddlužení), v bodech IV. a V. výroku (o určení odměny a náhrady hotových výdajů insolvenční správkyně a způsobu jejich úhrady), v bodě VI. výroku (o zproštění funkce insolvenční správkyně) a v bodě VII. (o zaplacení odměny za sepis insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení). Ve vztahu k těmto částem napadeného usnesení však dovolatel nevymezil přípustnost dovolání, ani jeho důvod (způsobem odpovídajícím § 241a odst. 3 o. s. ř.); ohledně těchto výroků totiž dovolatel v dovolání žádným způsobem neargumentoval. V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. K požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
10. Ostatně v rozsahu potvrzení bodu I. výroku rozhodnutí insolvenčního soudu jde o výrok dovolateli příznivý (takže dovolatel postrádá oprávnění podat v této části dovolání) a v rozsahu potvrzení bodů IV., V. a VII. výroku rozhodnutí insolvenčního soudu jde o výrok, proti němuž není (objektivně) možné podat dovolání (§ 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
11. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení a zastavení insolvenčního řízení (bod II. a III. výroku), může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.). Potud však Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
12. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech:
13. Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale (§ 395 odst. 2 insolvenčního zákona), zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 86/2013“).
14. Dlužníku se cestou sanačního způsobu řešení úpadku (oddlužení) otevírá možnost prominutí zbytku dluhů i na úkor těch věřitelů, kteří jsou ve stejném nebo dokonce horším sociálním a majetkovém postavení než sám dlužník. Mimo jiné i proto klade insolvenční zákon na dlužníka přísné požadavky co do poctivosti jeho záměru a sankcionuje též lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (k tomu srov. R 86/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněné pod číslem 24/2016 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 33/2016, uveřejněném pod číslem 39/2017 Sb. rozh. obč.). Jinak řečeno, dlužník, jenž koná lehkomyslně, nedbale nebo dokonce nepoctivě, oddlužen být nemá.
15. Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/, jakož i ustanovení § 395 odst. 2 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník plní své povinnosti v insolvenčním řízení lehkomyslně či nedbale, tak bude vždy závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení; tomu pak odpovídá i rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu. K tomu srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sb. rozh. obč., nebo rovněž důvody R 86/2013.
16. Nejvyšší soud nemá (v mezích své přezkumné činnosti) důvod korigovat závěry odvolacího soudu, které jsou se shora uvedenou ustálenou judikaturou v souladu; ani Nejvyšší soud přitom nemá pochybnosti, že důvodem neschválení oddlužení dlužníka pro jeho nedbalý a lehkomyslný přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení je již (jen) neplacení záloh na odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenční správkyně (bez ohledu na dovolatelem budovanou skutkovou verzi o nepoctivém úmyslu L. R.).
17. Na téma skutkové polemiky dovolatele s napadeným rozhodnutím pak
Nejvyšší soud dodává, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (a činí skutkové námitky dovolatele pro tento účel nezpůsobilými). Uvedené platí zejména pro dovolatelem prosazovaný skutkový stav, že má dostatek zpeněžitelného majetku; tvrzení, že insolvenční správkyně záměrně nesepsala do majetkové podstaty dovolatelem uváděný majetek, je pak navíc novou skutečností, kterou dovolatel uplatnil až po vydání napadeného usnesení a k níž v dovolacím řízení přihlédnout nelze (§ 241a odst. 6 o.
s. ř.).
18. Námitkou, že se odvolací soud nevypořádal dostatečně s jeho argumentací, vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Taková vada, k níž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u (jinak) přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), není způsobilým dovolacím důvodem, jestliže nezahrnuje podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzovaném případě); porušením práva na spravedlivý proces ostatně nemůže být, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2024
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu