KSPA 56 INS 4654/2012 29 NSČR 41/2023-B-435
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka ROTONDOR s. r. o, se sídlem v Pardubicích, Fáblovka 404, PSČ 533 52, identifikační číslo osoby 28196783, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 56 INS 4654/2012, o námitce podjatosti insolvenčního správce, návrhu na jeho odvolání z funkce a na ustanovení odděleného insolvenčního správce, o dovolání věřitele LAMERTON CONSULTING LLC, se sídlem ve Spokane, 906 W 2nd Ave Ste 100, WA 992 01, Spojené státy americké, zastoupeného Mgr. Davidem Černochem, advokátem, se sídlem v Plzni, Brněnská 1154/46, PSČ 323 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2022, č. j. KSPA 56 INS 4654/2012, 2 VSPH 1001/2021-B-370, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti části výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. července 2021, č. j. KSPA 56 INS 4654/2012-B-324, v bodě II. výroku. II. Ve zbývajícím rozsahu se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2022, č. j. KSPA 56 INS 4654/2012, 2 VSPH 1001/2021-B-370, mění takto: Bod I. výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. července 2021, č. j. KSPA 56 INS 4654/2012-B-324, se mění tak, že návrh věřitele LAMERTON CONSULTING LLC na odvolání 1. správcovská a konkurzní v. o. s. z funkce insolvenčního správce se odmítá.
1. Podáními ze dne 13. června 2019 (B-261) a dne 4. května 2021 (B-314) LAMERTON CONSULTING LLC (dále jen „věřitel L“) vznesl námitku podjatosti insolvenčního správce, navrhl odvolání insolvenčního správce (1. správcovská a konkurzní v. o. s.) z funkce, dále (alternativně) požadoval jmenovat odděleného insolvenčního správce pro úkony spojené s pohledávkami věřitelů zastupovaných věřitelem Krmenčík & partneři, advokátní kancelář s. r. o. (dále jen „společnost K“) a pro pohledávku této společnosti.
2. Usnesením ze dne 21. července 2021, č. j. KSPA 56 INS 4654/2012-B-324, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh na odvolání 1. správcovské a konkurzní v. o. s. z funkce insolvenčního správce dlužníka (bod I. výroku) a na ustanovení odděleného insolvenčního správce pro úkony spojené s pohledávkami věřitelů zastupovaných společností K a pro pohledávku této společnosti (bod II. výroku).
3. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. prosince 2022, č. j. KSPA 56 INS 4654/2012, 2 VSPH 1001/2021-B-370, k odvolání věřitele L usnesení insolvenčního soudu potvrdil.
4. Odvolací soud vyšel (ve shodě s insolvenčním soudem) zejména z toho,
že:
[1] Věřitel L argumentoval v návrzích (mimo jiné) tak, že existuje propojení insolvenčního správce a společnosti K. Konkrétně, že společnost K coby advokátní kancelář zastupuje dalšího věřitele v insolvenčním řízení dlužníka ( SP ACC ADVISORY s. r. o. – dále jen „společnost S“) a sama podala svoji přihlášku za dlužníkem. Dále namítal, že v insolvenčním řízení dlužníka Centrum Dolní Břežany, s. r. o. (dále jen „společnost C“) měla společnost K poskytovat insolvenčnímu správci služby za částku 3.736.605,74 Kč a že zastoupení trvá doposud.
Pohledávky věřitelů zastupovaných společností K byly uznány, avšak ostatní pohledávky byly insolvenčním správcem popřeny. Společnost K také v minulosti (před rozhodnutím o úpadku) zastupovala přímo dlužníka. Insolvenční správce podal návrh na zahájení exekuce (vůči věřiteli L), přičemž návrh byl podán soudnímu exekutorovi na hlavičkovém papíře společnosti K. Dle věřitele L je zřejmé, že společnost K a insolvenční správce koordinují své kroky, úzce spolupracují a v součinnosti podávají šikanózní exekuční návrhy proti věřiteli L.
Tyto situace vyvolávají důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce.
[2] Insolvenční správce ve vyjádřeních ze dne 6. srpna 2019 (B-268) a ze dne 4. června 2021 (B-319) uvedl, že se necítí být podjatý. Argumentoval (mimo jiné) tak, že a/ ani jeden z jeho společníků není advokátem, a proto běžně využívá právních služeb několika externích advokátů, b/ přihlášky pohledávek společnosti K a společnosti S byly přezkoumány dříve, než byla v insolvenčním řízení společnosti C angažována společnost K, c/ se společností K nemá dlouhodobý ani vzájemný ekonomický vztah, d/ fakturovaná částka (za poskytnuté právní služby) byla podstatně nižší, než uvádí věřitel L, e/ v insolvenčním řízení dlužníka Lektus, s. r. o., se skutečně cítil být podjatý, sám proto požádal o odvolání z funkce, v každém novém řízení případnou podjatost prověřuje, f/ návrh na exekuci byl podán s vytištěným záhlavím společnosti K nedopatřením, neboť správce použil starší vzor exekučního návrhu v programu MS WORD, který obdržel za jiným účelem a pro jiné řízení.
[3] Společnost K ve vyjádření ze dne 2. srpna 2019 (B-267) s odkazem na zákonnou povinnost mlčenlivosti uvedla, že v návrhu věřitele L je řada nesprávností, účelové je i tvrzení o výši odměny v insolvenčním řízení společnosti C.
5. Odvolací soud – vycházeje z § 24, § 31 odst. 1 a § 32 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – nejprve předeslal, že věřitel nemůže být s podaným odvoláním úspěšný již proto, že není osobou, jíž zákon přiznává legitimaci k podání návrhu na odvolání insolvenčního správce z funkce. K podání takového návrhu je totiž podle § 31 odst. 1 insolvenčního zákona oprávněn jen dotčený insolvenční správce a věřitelský orgán. Jinou věcí by bylo, kdyby insolvenční soud shledal důvodnou argumentaci věřitele L o vyloučení správce z insolvenčního řízení ve smyslu § 24 insolvenčního zákona a přikročil k jeho odvolání z funkce i bez návrhu; to se však v daném případě nestalo.
6. Zabývaje se odvolací argumentací věřitele L a odkazuje na usnesení ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 NSČR 4/2015, uveřejněné pod číslem 136/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že společnost K nemá výrazný vliv na chod insolvenčního řízení a insolvenční správce není podjatý. Společnost K, jež není s insolvenčním správcem nikterak personálně propojena, jej zastupovala (toliko) v rámci jiného insolvenčního řízení, v daném řízení jej nezastupuje (a nezastupovala), přičemž přihlásila svoji pohledávku za dlužníkem do insolvenčního řízení a zastupuje (resp. označená advokátka) pouze společnost S, a to navíc pouze v incidenčních sporech.
7. Tvrzení o třetích osobách, jejich vzájemném propojení a vlivu na insolvenčního správce jsou natolik vágní a nekonkrétní, že na jejich základě nelze učinit žádné konkrétní závěry. Rovněž důkazní návrhy k nim nelze akceptovat, neboť není zřejmé, jaký konkrétní důkaz má být proveden k prokázání specifikované skutečnosti.
8. Pohledávky věřitelů společnosti S i společnosti K byly již před vydáním napadeného usnesení přezkoumány a incidenční spory o nich jsou ukončeny, pročež návrh na ustanovení odděleného insolvenčního správce pro úkony spojené s pohledávkami těchto věřitelů je obsoletní.
9. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel L dovolání, jehož přípustnost opírá (posuzováno dle obsahu) o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že se odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky, která nebyla dovolacím soudem doposud řešena a dále má být právní otázka posouzena jinak. Dovolatel namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Dovolatel považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že dovolatel nebyl aktivně legitimován podat námitku podjatosti insolvenčního správce. Odvolací soud pak v tomto směru dle dovolatele zcela opomenul, že podání ze dne 4. května 2021, ačkoliv nadepsané jako návrh „Návrh na odvolání insolvenčního správce“ bylo námitkou podjatosti, kdy právo věřitele podat tuto námitku není dotčeno § 31 insolvenčního zákona. Nesplnění podmínek v § 31 insolvenčního zákona, pak nemůže být důvodem pro zamítnutí námitky podjatosti. Otázku, zda účastník může podat v insolvenčním řízení námitku podjatosti insolvenčního správce, ačkoliv není osobou vyjmenovanou v § 31 insolvenčního zákona, považuje za (v judikatuře dovolacího soudu) doposud neřešenou.
11. Dovolatel cituje § 24 insolvenčního zákona a zdůrazňuje, že postačí důvodně pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce. Tyto pochyby spatřuje dovolatel zejména v tom, že insolvenční správce použil hlavičkový papír společnosti K (leč jí nebyl zastoupen) v exekučním návrhu, pročež existuje vazba mezi insolvenčním správcem a společností K. Dovolatel má dále za to, že důvodem podjatosti insolvenčního správce je zejména skutečnost, že společnost K zastupuje v jiných řízeních insolvenčního správce jako advokát; zároveň je sama přihlášeným věřitelem a právním zástupcem dalšího věřitele, přičemž v minulosti zastupovala i dlužníka; přitom není rozhodné, zda společnost K (ne)má významný vliv na chod insolvenčního řízení.
12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
13. Přestože dovolatel napadá celé usnesení odvolacího soudu, ve vztahu k části výroku, jíž odvolací soud potvrdil bod II. výroku usnesení insolvenčního soudu (o zamítnutí návrhu na ustanovení odděleného insolvenčního správce) neobsahuje dovolání žádnou argumentaci.
14. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části).
15. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
16. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení v této části pro tuto vadu nelze pokračovat.
17. Dovolání Nejvyšší soud však shledává přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení otázky aktivní legitimace k podání návrhu na odvolání insolvenčního správce z funkce (na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), neboť její posouzení odvolacím soudem je v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
18. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
20. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
§ 24 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 22. září 2023, pro věc rozhodném) (1) Insolvenční správce je z insolvenčního řízení vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci nebo k osobám účastníků je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti; to neplatí v případě uvedeném v § 34. Jakmile se ustanovený insolvenční správce dozví, že jsou zde důvody pro jeho vyloučení, je povinen oznámit to neprodleně insolvenčnímu soudu.
(…)
§ 31 insolvenčního zákona
Odvolání insolvenčního správce
(1) Z důležitých důvodů, které nemají původ v porušení povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského orgánu anebo i bez tohoto návrhu odvolat insolvenčního správce z funkce. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně.
(…)
21. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 31. května 2023, sen. zn. 29 NSČR 48/2021, formuloval závěr, že ustanovení § 31 odst. 1 insolvenčního zákona je nutno vykládat tak, že návrh na odvolání insolvenčního správce z funkce může podat (jen) dotčený insolvenční správce a věřitelský orgán, tedy schůze věřitelů (§ 46 a násl. insolvenčního zákona), věřitelský výbor (§ 56 a násl. insolvenčního zákona) anebo zástupce věřitelů (§ 68 insolvenčního zákona), nikoli věřitel, který není zástupcem věřitelů, a to bez ohledu na to, zda je věřitelem zajištěným či nezajištěným. Návrh podaný jinou osobou insolvenční soud odmítne. Tento závěr je v souladu s jazykovým výkladem zkoumané normy a neprotiví se ani teleologickému výkladu. Srov. obdobně závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2020, sen. zn. 29 NSČR 120/2018, k výkladu § 32 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.
22. Z obsahu insolvenčního rejstříku plyne, že věřitel L neměl v době podání návrhu na odvolání insolvenčního správce z funkce, ani v době podání odvolání proti usnesení, kterým insolvenční soud rozhodl o tomto návrhu, postavení zástupce věřitelů. Tuto skutečnost ostatně ani žádný z účastníků řízení nezpochybňoval. Nejvyšší soud nemá též žádné pochybnosti o tom, že návrhy věřitele L ze dne 13. června 2019 a dne 4. května 2021 (posuzováno dle označení druhého návrhu i obsahu obou návrhů) jsou návrhy na odvolání insolvenčního správce z funkce ve smyslu § 31 odst. 1 insolvenčního zákona.
23. V poměrech dané věci tak lze uzavřít, že soudy obou stupňů pochybily, když připustily věcné projednání návrhu na zproštění insolvenčního správce podaného neoprávněnou osobou (tento návrh po projednání zamítly, nikoliv správně bez dalšího odmítly).
24. Nad rámec výše řečeného a bez jakéhokoliv vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává, že závěry odvolacího soudu, týkající se posouzení otázky (ne)podjatosti insolvenčního správce, jež dovolatel zpochybňuje (a jimiž se oproti mínění dovolatele soudy nižších stupňů zabývaly), nejsou nikterak nepřiměřené a odpovídají judikatuře Nejvyšší soudu,
podle níž:
[1] Ustanovení § 24, § 31 a § 32 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není ustanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 107/2013, uveřejněné pod číslem 114/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 114/2014“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 2/2014, uveřejněné pod číslem 48/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 48/2016“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014, uveřejněné pod číslem 58/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2014, 29 NSČR 80/2015, uveřejněné pod číslem 47/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 47/2016“).
[2] Podmínky, za nichž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení (§ 24 odst. 1 insolvenčního zákona), lze v zásadě poměřovat s podmínkami určenými § 14 odst. 1 o. s. ř. Přitom vztah insolvenčního správce k účastníkům řízení (dlužníku či věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku - § 14 odst. 1 insolvenčního zákona), popř. účastníkům řízení v incidenčních sporech (§ 16 insolvenčního zákona), pro který je dán důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce, může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský (k tomu srov. mutatis mutandis důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněného pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně platí, že pro přijetí závěru o vyloučení insolvenčního správce postačí, že jsou zde důvody pochybovat o jeho nepodjatosti, tj. jeho podjatost nemusí být „prokázána“. Srov. R 114/2014, nebo R 47/2016.
[3] Ohledně tvrzené podjatosti insolvenčního správce jsou mutatis mutandis uplatnitelné i závěry, jež Nejvyšší soud (k otázkám podjatosti soudce) zformuloval (vycházeje též z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. července 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01) v důvodech usnesení ze dne 17. července 2014, sen. zn. 29 NSČR 79/2014, uveřejněného pod číslem 20/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tyto závěry lze pro potřeby projednávané věci shrnout tak, že „důvod“ pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce je dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti insolvenčního správce. Srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2021, sen. zn. 29 NSČR 7/2020.
[4] O tom, zda insolvenční správce má být odvolán z funkce (podle § 31 odst. 1 insolvenčního zákona) či zproštěn funkce (podle § 32 insolvenčního zákona), rozhoduje insolvenční soud zpravidla po slyšení insolvenčního správce (tedy na základě vysvětlení, jež insolvenční správce podal ke skutečnostem, které by dle podnětů účastníků insolvenčního řízení či dle insolvenčního soudu mohly vyvolat pochybnosti o jeho nepodjatosti, byly důvodem pro odvolání či zproštění funkce) a na základě obsahu insolvenčního spisu, jenž by měl příslušná tvrzení potvrzovat nebo vyvracet.
Hodnotící soudy o (ne)opodstatněnosti návrhu, aby insolvenční správce byl odvolán z funkce, pak insolvenční soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu, aniž by formálně prováděl dokazování listinami tvořícími obsah insolvenčního spisu (respektive doloženými účastníky insolvenčního řízení, insolvenčním správcem nebo opatřenými insolvenčním soudem). Tomu ostatně odpovídá též zákonem předepsaný požadavek, aby insolvenční soud rozhodl o podaném návrhu neprodleně. Srov. R 48/2016 nebo R 47/2016.
[5] „Slyšení“ insolvenčního správce před rozhodnutím insolvenčního soudu o jeho odvolání bude pravidlem tam, kde se projeví mezi procesními subjekty insolvenčního řízení spor o důvod, jenž má k odvolání vést. Právo insolvenčního správce „být slyšen“ by mělo být realizováno v těch případech, kdy dosavadní obsah spisu neskýtá dostatečný podklad pro posouzení důvodu odvolání anebo v těch případech, v nichž insolvenční správce neposkytl dosud žádné vysvětlení nebo vyjádření k důvodu, pro který má být z funkce odvolán. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 NSČR 24/2014, uveřejněné pod číslem 135/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
25. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo v rovině výkladu ustanovení § 31 odst. 1 insolvenčního zákona, Nejvyšší soud v situaci, kdy dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout (§ 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), změnil rozhodnutí soudů nižších stupňů a rozhodl v tom duchu, že návrh věřitele L na odvolání 1. správcovská a konkurzní v. o. s. z funkce insolvenčního správce se odmítá.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2025
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu