KSPH 60 INS 28945/2016 29 NSČR 43/2024-B-65
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužnice D. L., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 28945/2016, o osvobození od placení pohledávek, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Janem Konečným, advokátem, se sídlem v Brně, Žampachova 1729/12, PSČ 613 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2023, č. j. KSPH 60 INS 28945/2016, 4 VSPH 1073/2023-B-52, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 14. září 2023, č. j. KSPH 60 INS 28945/2016-B-46, zamítl návrh dlužnice (ze dne 6. ledna 2023) „na přiznání osvobození od placení zbývajících pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny“. Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) Usnesením ze dne 9. listopadu 2022, č. j. KSPH 60 INS 28945/2016-B-38, (mimo jiné) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice, schválil vyúčtování odměny a náhrady hotových výdajů insolvenční správkyně (Mgr.
Šárky Mixové) a zprostil ji funkce. 2) Návrhem ze dne 6. ledna 2023 (B-40) požádala dlužnice o osvobození od placení pohledávek, když v rámci oddlužení splatila 31,51 % zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů. 3) Podle zprávy o splnění oddlužení ze dne 18. října 2022 (B-37) uhradila k tomuto datu dlužnice zjištěné pohledávky nezajištěných věřitelů v rozsahu 32,01 % (celkem částkou 263.540,- Kč). Dále byl zpeněžen majetek dlužnice sloužící k zajištění pohledávky zajištěného věřitele; zajištěná pohledávka byl zcela uhrazena z výtěžku zpeněžení (částkou 1.513.477,42 Kč); dlužnice nedala souhlas k použití hyperochy ze zpeněžení zajištěného majetku jako mimořádné splátky a jejímu rozdělení mezi nezajištěné věřitele.
4) Podle pravidelných zpráv o plnění oddlužení bylo zpočátku (do ledna 2018) hrazeno oddlužení jen plněním ze smlouvy o důchodu ve výši 4.000,- Kč (měsíčně) a následně (až do ledna 2019) srážkami z příjmu dlužnice; k posledně označenému měsíci činila očekávaná míra uspokojení nezajištěných věřitelů 61,33 %. V následujícím období (až do dubna 2020) poklesla míra uspokojení těchto věřitelů na 44,51 %; v období měsíců května, července, srpna a října až prosince 2020 nebyly na účet majetkové podstaty poukázány žádné srážky z příjmů dlužnice; podáním ze dne 27.
srpna 2021 oznámil plátce důchodu, že odstoupil od smlouvy o důchodu pro vlastní nepříznivou majetkovou situaci. 5) V průběhu oddlužení bylo vypořádáno společné jmění dlužnice a jejího bývalého manžela; na základě pokynu zajištěného věřitele byl zpeněžen majetek, který připadl dlužnici po vypořádání společného jmění; přebytek zpeněžení v částce 749.155,78 Kč byl vydán dlužnici. 6) K projednání žádosti dlužnice o osvobození od placení pohledávek nařídil insolvenční soud jednání, k němuž se dlužnice nedostavila s omluvou pracovní neschopnosti a požádala, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti.
K žádosti insolvenčního soudu o sdělení důvodu nesouhlasu s vydáním hyperochy ze zpeněžení zajištěného majetku uvedla, že hyperocha není mimořádným příjmem, pročež není povinna ji vydat do oddlužení. Na tomto základě insolvenční soud ? vycházeje z § 414 odst. 1 a § 416 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu ? zdůraznil, že dlužnice sice uhradila více než 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů (32,01 %), ovšem „překonání“ této hranice není a nebylo jedinou podmínkou pro přiznání osvobození od placení pohledávek.
Takové osvobození totiž lze přiznat jen „poctivému dlužníku“, tj.
dlužníku, který řádně a včas plnil podmínky podle schváleného způsobu oddlužení, a za splnění předpokladu poctivého záměru dlužníka trvajícího po celou dobu oddlužení, který osvědčuje mimo jiné snaha dlužníka o co nejvyšší uspokojení zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů. Jakkoli hyperocha nebyla mimořádným příjmem, který by dlužnice byla povinna vydat (k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů), pročež ji nebylo možno ani sankcionovat za porušení povinností v rámci schváleného oddlužení ? pokračoval insolvenční soud ? je zřejmé, že očekávaná míra uspokojení (nezajištěných věřitelů) ve výši 61,33 % poklesla v důsledku výpadku plnění z příjmů dlužnice a odstoupení od smlouvy o důchodu na „cca polovinu této hodnoty“.
Přitom dlužnici nic nebránilo v tom, aby hyperochu (její část) vydala pro uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, čímž by alespoň dorovnala rozdíl mezi původně očekávanou a konečnou mírou uspokojení těchto pohledávek. Navíc dlužnice „vlastním přičiněním“ uhradila jen 71.540,- Kč (8,68 %), z daru bylo uhrazeno celkem 192.000,- Kč; i proto bylo žádoucí, aby dlužnice použila alespoň část hyperochy k rozdělení mezi nezajištěné věřitele. Použila-li za této situace celou hyperochu (749.155,78 Kč) pro svou potřebu, nejednala v poctivém záměru (neusilovala o co nejvyšší uspokojení zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů) a nezaslouží si dobrodiní v podobě osvobození od placení pohledávek.
Vrchní soud v Praze k odvolání dlužnice usnesením ze dne 31. října 2023, č. j. KSPH 60 INS 28945/2016, 4 VSPH 1073/2023-B-52, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Odvolací soud ? vycházeje ze skutkových zjištění a závěrů insolvenčního soudu, které mají potřebnou oporu v obsahu spisu, a odkazuje na § 412 odst. 1, § 413, § 414 a § 418 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019 ? se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu ohledně nesplnění předpokladů pro osvobození dlužnice od placení pohledávek.
Přitom zdůraznil, že dlužnice, ač poskytla nezajištěným věřitelům plnění v rozsahu vyšším než 30 % hodnoty jejich pohledávek, řádně neplnila „ostatní“ povinnosti podle schváleného splátkového kalendáře, když „prakticky“ nevykonávala žádnou výdělečnou činnost, neoznamovala insolvenčnímu soudu „údajná“ příležitostná zaměstnání, nepředložila přehledy svých příjmů a spoléhala na to, že uhradí tyto pohledávky v rozsahu na hranici zákonného minima toliko prostřednictvím „daru od svého přítele“. Jakkoli jí nelze vytýkat, že neposkytla alespoň část hyperochy „nezajištěným věřitelům“, je „jednoznačné“, že rezignovala na plnění svých povinností a nevynaložila veškeré úsilí, které po ní bylo možno spravedlivě požadovat, k dosažení co nejvyššího uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů.
Tvrzení, podle něhož „z hyperochy nahrazovala plnění z daru“, dlužnice neprokázala.
Současně odvolací soud [s poukazem na (konkretizovanou) judikaturu Nejvyššího soudu] připomenul, že insolvenční soud zkoumá, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnost podle schváleného způsobu oddlužení, i poté, kdy vzal na vědomí splnění oddlužení; (případné) negativní zjištění v tomto směru „promítne“ do rozhodnutí, jímž zamítne návrh dlužníka na osvobození od placení pohledávek, případně rozhodne „o neosvobození dlužníka“. Jelikož dlužnice v průběhu oddlužení řádně neplnila své základní povinnosti (naopak k nim přistupovala nedbale), insolvenční soud po právu zamítl její návrh na osvobození od placení pohledávek.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, které má za přípustné (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ? dále jen „o. s. ř.“) k řešení následujících právních otázek, které dosud nebyly (podle jejího názoru)
dovolacím soudem zodpovězeny:
1) Lze zohledňovat při rozhodování o osvobození dlužníka od placení pohledávek (§ 414 insolvenčního zákona), jak dlužník naložil s hyperochou vzniklou zpeněžením majetku, je-li oddlužení prováděno výhradně formou splátkového kalendáře? 2) Je porušením povinnosti, které odůvodňuje zamítnutí návrhu na osvobození od placení pohledávek, nepředkládání přehledu příjmů [§ 412 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona], když dlužník zjevně komunikuje s insolvenčním správcem, předkládá mu přehledy svých příjmů a insolvenční správce následně o těchto příjmech informuje insolvenční soud ve zprávách o plnění oddlužení? 3) Je insolvenční soud povinen při posuzování plnění povinností dlužníka [§ 412 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] přihlížet ke zdravotnímu stavu dlužníka? 4) Má insolvenční soud při rozhodování o osvobození dlužníka od placení pohledávek poučovací povinnost podle § 118 odst. 1 a 3 o.
s. ř., zejména pak povinnost vyzvat dlužníka k vysvětlení a doložení důvodů poklesu očekávaného uspokojení? 5) Je povinností dlužníka při oddlužení podle insolvenčního zákona informovat soud o svém zdraví a případných zdravotních problémech? 6) Je namístě při posuzování splnění podmínek pro osvobození dlužníka od placení pohledávek brát zřetel i na to, zda a jak insolvenční soud a insolvenční správce v průběhu řízení vytýkali dlužníku případná pochybení, zvlášť byla-li na první pohled zřejmá? 7) Je důvodem nepřiznání osvobození od placení pohledávek „nízká participace“ dlužníka na splátkách z prostředků z vlastní výdělečné činnosti, jsou-li na jeho straně překážky bránící dosažení potřebných příjmů, a jaká jsou kritéria a hranice pro posouzení, že se dlužník sám dostatečně snažil o uspokojení z vlastní výdělečné činnosti?
Dovolatelka akcentuje, že: a) jí nelze klást k tíži, jak naložila s hyperochou; b) poskytovala relevantní údaje o svých příjmech insolvenční správkyni, která je předávala insolvenčnímu soudu; c) odvolací soud ignoroval její zdravotní potíže a nezohlednil důvod, pro který se snížila očekávaná míra uspokojení nezajištěných věřitelů; za stavu, kdy ze svých příjmů uhradila cca 8 % na úhradu těchto pohledávek, zjevně neobstojí závěr, že „prakticky nevykonávala žádnou činnost“; d) „část daru na plnění splátkového kalendáře plnila sama z hyperochy“; tuto skutečnost neměl odvolací soud za prokázanou, aniž dovolatelku poučil a vyzval k „dotvrzení a doložení rozhodných skutečností“; e) neměla povinnost informovat insolvenční soud o svých zdravotních potížích; f) v průběhu oddlužení jí nebylo vytýkáno žádné pochybení, neosvobození od placení pohledávek tak pro ni bylo překvapivé, přičemž soudy obou stupňů se nevypořádaly se všemi vznesenými námitkami a tvrzeními a g) jí nelze vytýkat nedostatečný podíl na uspokojení nezajištěných věřitelů, když její vlastní výdělky nebyly zanedbatelné a vedle toho dokázala „zajistit“ (i) dary.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (a případně též soudu insolvenčního) zrušil. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř, Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech: 1) Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka [§ 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů).
Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, a ze dne 30. listopadu 2021, sen. zn. 29 NSČR 79/2020, uveřejněná pod čísly 86/2013 a 12/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“ a „R 12/2024“). 2) Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Závěr, že
dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněného pod číslem R 14/2012, a opět R 12/2024. 3) Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr [§ 395 odst. 1 písm. a), § 405 odst. 1, § 414 odst. 1, § 418 odst. 3 insolvenčního zákona], vychází z „okolností“ (terminologií § 405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“.
„Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl) [srov. opět důvody R 12/2024]. 4) Zjistí-li insolvenční soud za doby trvání oddlužení skutečnosti, které jsou důvodem pro rozhodnutí dle § 418 insolvenčního zákona, měl by oddlužení zrušit a na majetek dlužníka prohlásit konkurs.
I když tak neučiní, nebrání mu to v tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od zbytku dluhů podle § 414 insolvenčního zákona znovu posuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Jak Nejvyšší soud zdůraznil již v R 86/2013, dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Tomu odpovídá povinnost insolvenčního soudu po dobu trvání oddlužení a následně i ve fázi, kdy rozhoduje o tom, zda dlužníku přizná osvobození od zbytku dluhů, zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni [§ 5 písm. a) insolvenčního zákona].
Jinak řečeno, dlužník je povinen vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení, přičemž to, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek § 418 insolvenčního zákona po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo.
Domáhá-li se dlužník dobrodiní osvobození od placení pohledávek, pak je na něm, aby osvědčil, že podmínkám pro osvobození dostál. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 19/2017, včetně předchozí judikatury Nejvyššího soudu zmíněné v jeho důvodech, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2022, sen. zn. 29 NSČR 110/2020. 5) Výčet povinností dlužníka podle schváleného způsobu oddlužení je obsažený v § 412 odst.
1 insolvenčního zákona; všechny tyto povinnosti jsou „podstatnými“ povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení [ve smyslu § 418 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] a tvoří souhrnný celek. Srov. opět R 86/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněné pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Přisuzovat povinnostem, jež má dlužník po schválení oddlužení, rozdílný význam (např. že některé jsou upozaďovány) je zjevně nesprávné. 6) Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“.
Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2020, sen. zn. 29 NSČR 35/2018, uveřejněné pod číslem 112/2020, v němž se Nejvyšší soud vyjádřil (i) k důsledkům neplnění povinností ze strany dárce na posouzení, zda lze dlužníka osvobodit od placení pohledávek. Dovoláním zpochybněný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož u dlužnice nebyly splněny předpoklady pro osvobození od placení pohledávek (§ 414 insolvenčního zákona), zcela odpovídá shora citované judikatuře Nejvyššího soudu. V poměrech projednávané věci nemá ani Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že
dlužnice v průběhu oddlužení: a) nevykonávala přiměřenou výdělečnou činnost [§ 412 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] a neoznamovala insolvenčnímu soudu příležitostná zaměstnání, b) nepředložila insolvenčnímu soudu přehledy příjmů [§ 412 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona] a nevynaložila veškeré úsilí, které po ní lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů [§ 412 odst. 1 písm. h) insolvenčního zákona]. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že za stavu, kdy dlužnice v průběhu oddlužení „plnila“ (ze svých příjmů a „daru“) na úhradu pohledávek nezajištěných věřitelů výrazně méně než v prvotní fázi schváleného oddlužení, aniž by informovala insolvenční soud o důvodech, které k tomu vedly (tj. např. o změně zdravotního stavu), s insolvenčním soudem (vyjma sdělení změny bydliště) nekomunikovala a (poměřováno námitkou, že část daru plnila sama z hyperochy) neinformovala insolvenční soud o tom, že „fakticky“ (zcela či zčásti) není (přestalo být) do majetkové podstaty plněno třetí osobou, neměl žádný důvod se vyjadřovat (byť jen v rovině přípustnosti dovolání) k dovolacím námitkám vztahujícím se k dalším důvodům, pro které odvolací soud dospěl k závěru o neosvobození dlužnice od placení pohledávek.
Konečně na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani na základě argumentace dovolatelky ohledně „překvapivosti“ napadeného rozhodnutí a nevypořádání se s jejími tvrzeními a námitkami; k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 10. 2024
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu