KSUL 77 INS XY
29 NSČR 45/2011-A-20
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci
dlužníka M. S., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad
Labem pod sp. zn. KSUL 77 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele Hypoteční
banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační
číslo osoby 13584324, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, CSc., advokátem,
se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Panská 6, PSČ 110 00, o dovolání
insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.
května 2011, č. j. KSUL 77 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením ze dne 19. dubna 2011, č. j. KSUL 77 INS XY, odmítl Krajský soud v
Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) insolvenční návrh, jímž se
insolvenční navrhovatel (Hypoteční banka, a. s.) domáhal zjištění úpadku
dlužníka M. S. Insolvenční soud - odkazuje na ustanovení § 3 odst. 1 a 3, § 103 odst. 2, § 105
a § 128 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona) - dospěl k závěru, že insolvenční návrh neobsahuje
všechny náležitosti stanovené v § 103 odst. 2 insolvenčního zákona. Přitom poukázal na to, že insolvenční navrhovatel vedle toho, že v
insolvenčním návrhu uvedl okolnosti týkající se jeho pohledávky vůči dlužníku
po lhůtě splatnosti, pouze obecně konstatoval, že dlužník je v úpadku, neboť má
více věřitelů a zároveň má závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě
splatnosti, a dále pouze označil jako dalšího věřitele společnost GE Money
Auto, s. r. o. (dále jen „společnost G“). Insolvenční soud k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května
2010, sp. zn. (správně sen. zn.) 29 NSČR 22/2009 (jde o usnesení uveřejněné pod
číslem 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 26/2011“,
které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže -
veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), uváděje, že takto
obecně konstatované skutečnosti v insolvenčním návrhu nejsou dostačující. (Insolvenční) navrhovatel ve svém návrhu neuvedl žádné konkrétní skutečnosti
osvědčující úpadek dlužníka, když insolvenční návrh neobsahuje žádné konkrétní
údaje o dalším alespoň jednom věřiteli dlužníka (kromě navrhujícího věřitele
samotného) a o jeho splatné pohledávce proti dlužníku. Splatnost pohledávky dalšího věřitele dlužníka (insolvenční) navrhovatel nijak
neprokázal, pouze odkázal na přílohy návrhu. Povinnost vylíčit v insolvenčním
návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, však není
splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na
listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Potud
insolvenční soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2009 sp. zn. (správně sen. zn.) 29 NSČR 7/2008; jde o usnesení uveřejněné pod číslem
91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 91/2009“). (Insolvenční) navrhovatel tedy v insolvenčním návrhu neuvedl žádné konkrétní
skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka, tedy zejména kolik přesně má dalších
věřitelů a označení jejich jednotlivých závazků vůči těmto věřitelům, uvedení
data splatnosti jednotlivých peněžitých závazků a nejsou uvedeny skutečnosti
prokazující, že dlužník své závazky není schopen plnit. Pro tyto nedostatky pak nelze pokračovat v řízení, uzavřel insolvenční soud. K odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Také odvolací soud vyšel z ustanovení § 3 odst. 1 a 2, § 103 odst. 1 a 2 a §
128 odst.
1 insolvenčního zákona a stejně jako insolvenční soud poukázal na
závěry obsažené v R 91/2009, z nějž obsáhle citoval. Ve vazbě na závěry citované z R 91/2009 odvolací soud dále uvedl, že soudní
praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel - lhostejno, zda je jím
dlužník či věřitel - řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových
tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 insolvenčního zákona povinnými obsahovými
náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti,
které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný
věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých
vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti
dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 insolvenčního zákona). Doložení aktivní
legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání
dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na
podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní
povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 insolvenčního zákona není možno mít za
splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně
příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k
insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon
výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na
straně jedné (§ 128 odst. 1 insolvenčního zákona) a pro odstraňování vad
týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2
insolvenčního zákona). Budiž v této souvislosti zdůrazněno - pokračoval odvolací soud - že v situaci,
kdy insolvenční zákon (oproti zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,
jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním
návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné
pohledávky insolvenčním navrhovatelem (§ 141 odst. 2 insolvenčního zákona),
jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem - z hlediska
jeho břemene tvrzení a břemene důkazního - kladeny vyšší nároky, než tomu bylo
při předchozí zákonné úpravě (potud odvolací soud odkázal na závěry obsažené v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010 uveřejněném pod číslem 14/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dále odvolací soud reprodukoval obsah insolvenčního návrhu, poukazuje na to, že
dlužník dalšího věřitele uvedl společnost G (identifikovanou sídlem a
identifikačním číslem osoby), přičemž (ovšem) neuvedl výši a splatnost
pohledávky tohoto dalšího věřitele, a jako důkaz navrhoval výpis z katastru
nemovitostí, označený exekuční spis, dražební vyhlášku ze dne 21. srpna 2009 a
sdělení věřitele k dotazu soudu.
Podle odvolacího soudu v případě, že věřitel nemá dostatečné a věrohodné
informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných
pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o
dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení svědčí, pak není
nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem
domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k
vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu
individuálního výkonu rozhodnutí. Jen „pro úplnost bez přímého vztahu k souzené věci“, odvolací soud dodal, že
totéž platí i pro případ, kdy si věřitel není jist svou splatnou pohledávkou za
dlužníkem (z níž by měla vyplývat jeho legitimace k podání insolvenčního
návrhu). Z uvedeného je podle odvolacího soudu zřejmé, že důvody pro odmítnutí
insolvenčního návrhu byly dány, a to proto, že insolvenční návrh vykazuje
obsahové nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat a které dle § 128
odst. 1 insolvenčního zákona musejí vést bez dalšího k jeho odmítnutí. Vady
insolvenčního návrhu spočívající v absenci konkrétních údajů o dalších
dlužníkových věřitelích a jejich pohledávkách (především jejich výši a datu
splatnosti), mohl navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nevydal
usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 insolvenčního zákona. I kdyby
insolvenční navrhovatel za účelem odstranění těchto nedostatků doplnil
insolvenční návrh v rámci odvolacího řízení (což se nestalo), nemělo by to z
hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu,
uzavřel odvolací soud.
Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční navrhovatel dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítaje, že
je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) tedy, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Konkrétně dovolatel poukazuje na to, že v souladu s ustanovením § 3 odst. 1
insolvenčního zákona v insolvenčním návrhu jasně označil dalšího věřitele
(společnost G), náležitě identifikovaného obchodní firmou, sídlem a
identifikačním číslem osoby, s tím, že navrhl provedení důkazů výpisem z
katastru nemovitostí, označeným exekučním spisem, dražební vyhláškou ze dne 21. srpna 2009 a sdělením věřitele k dotazu soudu. K tomu doplňuje, že výpis z
katastru nemovitostí a dražební vyhlášku ze dne 21. srpna 2009 doložil současně
s insolvenčním návrhem. Z uvedeného podle dovolatele vyplývá, že v této věci
jsou splněny předpoklady pro zjištění dlužníkova úpadku v souladu s ustanovením
§ 3 odst. 1 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona. Dovolatel usuzuje, že v insolvenčním návrhu sdělil soudu veškeré rozhodné
skutečnosti týkající se existence a charakteru jeho splatné pohledávky za
dlužníkem v souladu s ustanovením § 103 odst. 3 (správně odst. 2) a § 105
insolvenčního zákona. V insolvenčním návrhu odkázal na přílohu přihlášky
pohledávky, která obsahovala důkazy v listinné podobě, jak stanoví zákon. Odkaz
se netýkal pohledávky jako takové, nýbrž pouze listinných důkazů připojených k
přihlášce pohledávky jako důkaz. Neměl-li insolvenční soud tyto důkazy za
dostačující, měl postupovat dle § 128 odst. 2 insolvenčního zákona, což
neučinil
Dovolatel dále odkazuje na problematiku obchodního tajemství a dalších aspektů
závazkových vztahů, kdy může být problematickým získat od dlužníka či dalšího
dlužníkova věřitele informace týkající se konkrétního závazku (důvodu, částky a
splatnosti). Ohledně specifikace jednotlivých pohledávek věřitelů vůči dlužníku
vychází dovolatel (uvádí se v dovolání) rovněž z rozhodnutí Vrchního soudu v
Praze ze dne 19. května 2010, č. j. (správně sen. zn.) 1 VSPH XY. Dovolatel rovněž uvádí, že odkaz insolvenčního soudu na R 26/2011 není
případný, neboť toto rozhodnutí se týká pouze dlužnického insolvenčního návrhu
(kdy musí být dlužníku zřejmá splatnost, titul a výše jeho závazků). Věřitel má
situaci ztíženu tím, že musí sám zjišťovat další věřitele dlužníka, jejichž
pohledávky vůči dlužníku jsou po lhůtě splatnosti a které dlužník není schopen
plnit. Podle dovolatele musí insolvenční soud brát zřetel na tuto skutečnost,
jinak by ani nebylo možné, aby věřitel podával insolvenční návrh a věřitelé by
byli poškozeni na svých právech. Jedním ze smyslů a cílů úpadkového práva je podle dovolatele řešení dlužníkova
úpadku a uspokojení jeho věřitelů. Dlužník by měl v případě svého úpadku
podávat návrh včas, jednak aby svůj úpadek řešil, jednak aby nepoškozoval
věřitele.
V tomto případě dovolatel podal insolvenční návrh proto, že tak
neučinil dlužník. Přitom dovolatel všechny skutečnosti řádně vylíčil a důkazy
označil, uzavírá se v dovolání. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc
uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 14. července 2011 (tj. naposledy ve znění zákona č. 139/2011 Sb.). Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro
incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu,
nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se
zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského
soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1
insolvenčního zákona. Dovolání je (bez dalšího) přípustné nikoli podle ustanovení § 238a odst. 1
písm. a/ o. s. ř. (jak nesprávně uvádí dovolatel), nýbrž podle ustanovení § 239
odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněné pod číslem 25/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení
odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po
právní stránce zásadní význam, formulovanou od 1. července 2009 ve větě druhé
označeného ustanovení poukazem na obdobné použití § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř.,
má Nejvyšší soud za obsoletní (srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2009, uveřejněného pod číslem
151/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Z obsahu insolvenčního spisu je patrno, že insolvenční navrhovatel v
článku IV. insolvenčního návrhu (jehož obsah věrně reprodukuje napadené
usnesení) ohledně (svého) obecného tvrzení, že dlužník má několik dalších
věřitelů, jejichž pohledávky jsou déle než 30 dní po lhůtě splatnosti a jež
není schopen plnit (neplní je po dobu delší než 3 měsíce po lhůtě splatnosti)
uvedl, že mnohost věřitelů je zřejmá mimo jiné ze záznamů uvedených na
označeném výpisu z katastru nemovitostí, z něhož má být patrno, že jde o
dlouhodobě nehrazené pohledávky a dále označil jako dalšího věřitele (pouze)
společnost G (obchodní firmou, sídlem a identifikačním číslem osoby). O důvodu,
výši a splatnosti pohledávky společnosti G netvrdí insolvenční návrh ničeho. Podle ustanovení § 103 insolvenčního zákona insolvenční návrh musí kromě
obecných náležitostí podání obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a
označení dlužníka, kterého se týká, popřípadě označení jejich zástupců. Fyzická
osoba musí být označena jménem, příjmením a bydlištěm (sídlem) a v případě, že
jde o podnikatele, též identifikačním číslem. Právnická osoba musí být označena
obchodní firmou nebo názvem, sídlem a identifikačním číslem. Je-li
navrhovatelem stát, musí insolvenční návrh obsahovat označení příslušné
organizační složky státu, která za stát před insolvenčním soudem vystupuje
(odstavec 1). V insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující
skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek,
skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním
navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel
dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá
(odstavec 2). Dle ustanovení § 128 insolvenčního zákona insolvenční návrh, který neobsahuje
všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční
soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak
neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije (odstavec 1). Nejsou-li k
insolvenčnímu návrhu připojeny zákonem požadované přílohy, nebo neobsahují-li
tyto přílohy stanovené náležitosti, určí insolvenční soud navrhovateli lhůtu k
doplnění insolvenčního návrhu. Tato lhůta nesmí být delší než 7 dnů; to
neplatí, jde-li o insolvenční návrh podle § 98 odst. 1. Nebude-li insolvenční
návrh ve stanovené lhůtě doplněn, insolvenční soud jej odmítne (odstavec 2). Nejvyšší soud uvádí, že tím, zda součástí tvrzení obsažených jako rozhodující
skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka (§ 103 odst.
2 insolvenčního
zákona) v insolvenčním návrhu musí být vedle konkretizace dalšího (dalších)
dlužníkova věřitele (věřitelů) i konkrétní údaj o pohledávce takového věřitele
(o jejím důvodu, výši a splatnosti), se zabýval v usnesení ze dne 21. prosince
2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011, na něž v podrobnostech odkazuje. V tomto
rozhodnutí vyšel Nejvyšší soud z judikatorně ustálených závěrů, jež lze shrnout
takto:
1/ Obsahové náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ustanovení § 103
insolvenčního zákona a byť jen přiměřená aplikace ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. je tudíž vyloučena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011,
sen. zn. 29 NSČR 23/2010). 2/ Povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které
osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna tím, že
insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz,
který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (R 91/2009). 3/ Z pohledu vylíčení rozhodujících skutečností, které osvědčují úpadek
dlužníka (§ 103 odst. 2 insolvenčního zákona), není řádný dlužnický insolvenční
návrh, v němž sice jsou označeny závazky dlužníka, chybí však údaj o splatnosti
kteréhokoli z nich (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010,
uveřejněného pod číslem 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 4/ V insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o
úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé
konstatování, že „dlužník je v úpadku“, nebo mu „úpadek hrozí“, případně, že
dlužník „je insolventní“, nebo že „je v platební neschopnosti“, anebo že „je
předlužen“, není ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona
uvedením okolností, které úpadek osvědčují (R 26/2011). Na takto ustaveném judikatorním základě pak Nejvyšší soud v usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2011 vysvětlil, že:
Jestliže dlužníkův věřitel jako insolvenční navrhovatel v rámci vylíčení
rozhodujících skutečností, které osvědčují úpadek dlužníka, v insolvenčním
návrhu vedle údajů o své splatné pohledávce vůči dlužníku konkretizuje další
věřitele dlužníka (obchodní firmou, sídlem a identifikačním číslem osoby), je
tím ve spojení s ustanovením § 3 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona naplněn
z hlediska tvrzení, že dlužník je v úpadku, požadavek na uvedení „více věřitelů
dlužníka“, takový údaj však ještě není (ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) způsobilým tvrzením o tom, že dlužník má vůči alespoň
dvěma věřitelům konkrétní peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě
splatnosti. Požadavek zákona na pluralitu věřitelů nelze posuzovat odděleně od požadavku
plurality „splatných závazků“, které dlužník není schopen plnit. Dlužník musí
mít nejméně dva věřitele, z nichž každý má proti němu pohledávku po lhůtě
splatnosti; o úpadek tedy nepůjde například tehdy, má-li dlužník jen jediného
věřitele s (více) pohledávkami po lhůtě splatnosti, avšak pohledávky dalších
věřitelů dosud splatné nejsou (doba plnění dosud neuplynula). V usnesení sen. zn.
29 NSČR 14/2011 Nejvyšší soud dále rozvedl, že (byť i s
vědomím toho, že dlužník jako insolvenční navrhovatel je samozřejmě schopen
snáze identifikovat závazky svých věřitelů než insolvenční navrhovatel, jímž je
věřitel) nevidí důvod v odlišné interpretaci téhož zákonného textu (§ 103 odst. 2 insolvenčního zákona), platného jak pro dlužnický tak pro věřitelský
insolvenční návrh, podle toho, zda insolvenční návrh podává dlužník nebo jeho
věřitel. K tomu tamtéž doplnil, že lze samozřejmě legitimně vést debatu o míře
konkretizace pohledávek dalších věřitelů dlužníka, včetně míry konkretizace
údajů o lhůtě splatnosti těchto pohledávek. Podstatné však je, že údaje
obsažené ve věřitelském insolvenčním návrhu musí vytvářet v konkrétní skutkové
rovině takový obraz věci, z nějž by bylo lze logicky dovodit (kdyby byla
tvrzení uvedená ve věřitelském insolvenčním návrhu shledána pravdivými)
skutkový a právní závěr o tom, že dlužník je v úpadku. Údaje o tvrzené výši
pohledávek dalších věřitelů a o době jejich splatnosti přitom nelze nahrazovat
opisováním textu insolvenčního zákona nebo skutkovým shrnutím, k němuž na
základě uvedených tvrzení nelze logickým úsudkem dospět. Nejvyšší soud tudíž v usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2011 uzavřel (a k
použitelnosti závěrů obsažených v R 26/2011 i pro věřitelský insolvenční návrh
se přihlásil), že také věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení §
103 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat jako součást vylíčení okolností,
které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích
dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně
konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek a to v míře, která v případě,
že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít,
že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž
jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o
pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným
tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po
lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců
po lhůtě splatnosti. K námitce, že takový požadavek je pro věřitele obtížně splnitelný, Nejvyšší
soud poukázal na obsah důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona
(vládní návrh insolvenčního zákona projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120), tak, jak jej citoval i v R
26/20111 a kde se ve vazbě na ustanovení § 128 návrhu (ustanovení § 128
insolvenčního zákona) vychází „z přesvědčení, že zahájení insolvenčního řízení
(lhostejno, zda se k němu připínají účinky popsané v § 109 a násl. osnovy) je
tak závažným zásahem do postavení dlužníka, že je rozumné očekávat, že
insolvenční navrhovatel bude při jeho podání postupovat s náležitou pečlivostí.
Jde-li o osobu natolik nedbalou, že není způsobilá podat projednatelný
insolvenční návrh, je plně opodstatněné na danou situaci neprodleně reagovat
odmítnutím takového návrhu tak, aby újma způsobená podáním vadného návrhu byla
co nejmenší“. Jinak řečeno, nová úprava vychází z toho, že věřitelé, kteří mají jen mlhavou
či nekonkrétní představu o tom, že dlužník je v úpadku (a proto nejsou schopni
uvést v insolvenčním návrhu konkrétní okolnosti, které osvědčují jeho úpadek co
do pohledávek dalších věřitelů po lhůtě splatnosti), jsou těmi osobami, které
insolvenční návrh podávat nemají. V usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2011 odkázal Nejvyšší soud na své usnesení sen. zn. 29 NSČR 23/2010 i potud, že důvodem k odmítnutí insolvenčního návrhu podle
ustanovení § 128 odst. 1 insolvenčního zákona není pouhé zjištění, že
insolvenční návrh neobsahuje všechny náležitosti (např. že v něm u dlužníka -
právnické osoby chybí identifikační číslo osoby) nebo že je nesrozumitelný
anebo neurčitý; nezbytným předpokladem pro vydání takového rozhodnutí je
současný závěr, že pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení. K tomu pak dodal, že pokračovat v insolvenčním řízení na základě insolvenčního
návrhu, v němž nejsou ve smyslu § 103 odst. 2 insolvenčního zákona uvedeny
takové konkrétní okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka logicky vzato
vyplývá, je vyloučeno již proto, že takový vadný insolvenční návrh nedovoluje o
věci rozhodnout (a úpadek dlužníka osvědčit) ani kdyby s ním dlužník k výzvě
insolvenčního soudu souhlasil. Právní posouzení věci odvolacím soudem v této věci je tudíž v dotčeném ohledu
správné. K dovolatelově námitce, že soud měl ohledně důkazů, na něž odkázal v příloze
přihlášky, postupovat dle § 128 odst. 2 insolvenčního zákona, Nejvyšší soud
především uvádí, že dovolání ignoruje závěry obsažené v R 91/2009, na něž
přiléhavě poukázal již insolvenční soud a potud rovněž nesprávně směšuje otázku
zákonem předepsaných obsahových náležitostí insolvenčního návrhu na straně
jedné a plnění důkazní povinnosti na straně druhé. V R 91/2009 (s nímž
dovolání nepolemizuje) Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, proč při posouzení,
zda návrh obsahuje ve smyslu § 103 odst. 2 insolvenčního zákona vylíčení
rozhodujících skutečností, nelze přihlédnout k obsahu listin připojených k
insolvenčnímu návrhu. Dovolatel si rovněž nesprávně vysvětluje úpravu obsaženou v § 128 odst. 2
insolvenčního zákona, když opět nesprávně směšuje otázku zákonem předepsaných
obsahových náležitostí insolvenčního návrhu na straně jedné a vad příloh
insolvenčního návrhu na straně druhé. V usnesení ze dne 30. listopadu 2011,
sen. zn. 29 NSČR 23/2011, Nejvyšší soud vysvětlil, že je-li insolvenčním
navrhovatelem věřitel, je přihláška pohledávky zákonem požadovanou přílohou
insolvenčního návrhu (§ 105 insolvenčního zákona), při jejíž absenci se
insolvenční návrh doplňuje postupy popsanými v § 128 odst. 2 insolvenčního
zákona. To ovšem platí jen tehdy, není-li sám insolvenční návrh postižen
nedostatky, které brání jeho projednání. Není-li insolvenční návrh
projednatelný, je namístě jeho odmítnutí dle § 128 odst.
1 insolvenčního zákona
a nikoli zkoumání a odstraňování vad jeho příloh. Ani potud se tedy dovolateli nepodařilo zpochybnit prostřednictvím dovolacích
argumentů správnost napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou z pohledu výše podaného výkladu též v
souladu s obecným právním principem „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým
náležejí práva). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; dovolateli a dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. prosince 2011
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu