KSBR 44 INS XY
29 NSČR 47/2020-A-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční
věci dlužnice M. M., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. KSBR 44 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele KAPPA RESIDENTIAL s. r.
o., se sídlem v Ostravě, Únorová 858/6, PSČ 712 00, identifikační číslo osoby
02272822, zastoupeného Mgr. Jiřím Daňkem, advokátem, se sídlem v Brně, Rašínova
103/2, PSČ 602 00, o dovolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2020, č. j. KSBR 44 INS XY, 2 VSOL
XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2020, č. j. KSBR 44 INS XY,
2 VSOL XY, se mění takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2019, č. j. KSBR 44 INS XY,
se mění tak, že insolvenční návrh se neodmítá.
výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku) a vrátil
insolvenčnímu navrhovateli zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši
10.000 Kč (bod III. výroku).
2. Učinil tak proto, že insolvenční návrh neobsahoval dostatečné
vylíčení rozhodujících skutečností, z nichž by (pokud by je soud shledal
pravdivými) bylo možno dovodit úpadek dlužnice.
3. K odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Olomouci v
záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I.
a II. výroku (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý
výrok).
4. Odvolací soud shodně s insolvenčním soudem spatřoval vady
insolvenčního návrhu v tom, že neobsahoval jakékoli tvrzení o splatnosti
pohledávky insolvenčního navrhovatele (z titulu práva na vrácení kupní ceny ve
výši 2.280.012 Kč pro odstoupení od kupní smlouvy uzavřené s dlužnicí dne 6.
června 2018), tj. o skutečnosti, ze které vyplývá oprávnění insolvenčního
navrhovatele (aktivní věcná legitimace) podat insolvenční návrh vůči dlužnici
ve smyslu § 103 odst. 2 a § 128 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
5. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal insolvenční
navrhovatel dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že
napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sen. zn. 29 NSČR 64/2012
(jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročník 2013,
pod číslem 130), a ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 66/2017), namítaje,
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
6. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací
řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2.
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
7. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a napadené
rozhodnutí závisí na posouzení právní otázky, jejíž řešení odvolacím soudem je
rozporné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
8. V posouzení náležitostí insolvenčního návrhu a okolností, za nichž
lze odmítnout insolvenční návrh pro vady podle § 128 odst. 1 insolvenčního
zákona, byla rozhodovací praxe soudů již sjednocena (ustálena) následovně:
[1] V usnesení ze dne 22. září 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2010, Nejvyšší
soud uzavřel, že obsahové náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ustanovení
§ 103 insolvenčního zákona a byť jen přiměřená aplikace ustanovení § 79 odst. 1
o. s. ř. je tudíž vyloučena.
[2] V usnesení ze dne 26. února 2009, sen. zn. 29 NSČR 7/2008,
uveřejněném pod číslem 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
Nejvyšší soud vysvětlil, že povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující
skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není
splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na
listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu.
[3] Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sen. zn. 29 NSČR
22/2009, uveřejněného pod číslem 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 26/2011“), se pak podává, že v insolvenčním návrhu musí
být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím
úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že „dlužník je v
úpadku“, nebo mu „úpadek hrozí“, případně, že dlužník „je insolventní“, nebo že
„je v platební neschopnosti“, anebo že „je předlužen“, není ve smyslu
ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona uvedením okolností, které úpadek
osvědčují.
[4] V usnesení ze dne 21. prosince 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011,
uveřejněném pod číslem 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 44/2012“), Nejvyšší soud dále uzavřel, že také věřitelský insolvenční
návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat
jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka nejen
konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o
pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto
pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána
pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový
požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni
další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o těchto pohledávkách a o jejich
splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky,
které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své
peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.
[5] Z R 26/2011 i R 44/2012 se též podává, že v případě úpadku ve formě
dlužníkovy platební neschopnosti (§ 3 odst. 1 insolvenčního zákona) je
požadavek, aby měl dlužník více věřitelů (§ 3 odst. 1 písm. a/ insolvenčního
zákona), splněn, má-li nejméně dva věřitele, z nichž každý má vůči němu
pohledávku po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 písm. b/
insolvenčního zákona).
9. K uvedeným judikatorním závěrům lze dodat, že musí-li insolvenční
návrh (věřitele) obsahovat konkrétní údaje o splatnosti pohledávky dalšího
věřitele, tím spíše musí obsahovat konkrétní údaj o splatnosti pohledávky
samotného insolvenčního navrhovatele, neboť právě existence splatné pohledávky
insolvenčního navrhovatele zakládá jeho aktivní legitimaci podat vůči
dlužníkovi insolvenční návrh.
10. Na rozdíl od odvolacího soudu má však Nejvyšší soud za to, že v
projednávané věci insolvenční navrhovatel uvedl v insolvenčním návrhu tvrzení o
důvodu vzniku své pohledávky vůči dlužníkovi i její splatnosti dostatečně
určitě, tudíž byl insolvenční návrh projednatelný. Existence splatné pohledávky
vyplývá totiž již z tvrzení, že insolvenční navrhovatel odstoupil od (označené)
kupní smlouvy, což navrhoval prokázat důkazem označeným „Odstoupení … ze dne 9.
listopadu 2018“, a dále z tvrzení, jaká byla výše nevrácené kupní ceny.
11. Napadené rozhodnutí je s výše citovanou judikaturou v rozporu.
Nejvyšší soud proto, maje za splněné předpoklady určené ustanovením § 243d
odst. 1 písm. b/ o. s. ř., změnil napadené rozhodnutí tak, že se insolvenční
návrh neodmítá.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však
doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu