KSPL 56 INS 2358/2023
29 NSČR 47/2025-B-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a
soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníků M.
N. a N. N., zastoupených Mgr. Michalem Horochovským, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Senovážné náměstí 1985/11, PSČ 110 00, vedené u Krajského soudu v
Plzni pod sp. zn. KSPL 56 INS 2358/2023, o neschválení oddlužení, o dovolání
dlužníků proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2025, č. j.
KSPL 56 INS 2358/2023, 3 VSPH 1203/2024-B-118, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 21. srpna 2024, č. j. KSPL 56 INS 2358/2023-B-92,
Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) schválil zprávu o přezkumu
ze dne 1. července 2024 (bod I. výroku), neschválil oddlužení dlužníků M. N. a
N. N. pro nepoctivý záměr (bod II. výroku), prohlásil konkurs na majetek
dlužníků (bod III. výroku), jenž bude projednán jako nepatrný (bod IV. výroku),
deklaroval, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění
rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku (bod V. výroku), a
uložil insolvenčnímu správci, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení
předložil soudu zprávu o hospodářské situaci dlužníků ke dni prohlášení
konkursu (bod VI. výroku).
2. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když předchozí
usnesení ze dne 8. srpna 2023, č. j. KSPL 56 INS 2358/2023-B-42, jímž
insolvenční soud též (mimo jiné) neschválil oddlužení dlužníků a na jejich
majetek prohlásil konkurs, jenž bude projednán jako nepatrný, Vrchní soud v
Praze usnesením ze dne 19. prosince 2023, č. j. KSPL 56 INS 2358/2023, 3 VSPH
1001/2023-B-59, zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
3. V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze odmítl odvolání
dlužníků proti bodům I., V., VI. výroku usnesení insolvenčního soudu (první
výrok) a potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. až IV. výroku
(druhý výrok).
4. Odvolací soud – cituje § 392 odst. 1, § 394a, § 395 odst. 1 a 2, §
398a, § 402 odst. 1, § 403, § 404 a § 405 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na označenou
judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
[1] Námitky proti zprávě pro oddlužení ze dne 1. července 2024 dlužníci
podali po uplynutí zákonné sedmidenní lhůty od jejího zveřejnění v insolvenčním
rejstříku. [2] V projednávané věci byly dány důvody pro neschválení oddlužení
dlužníků podle § 405 odst. 1 insolvenčního zákona pro nepoctivý záměr ve smyslu
§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. [3] Insolvenční soud správně zjistil skutkový stav, když uzavřel, že
dlužníci si bezprostředně před podáním insolvenčního návrhu spojeného se
společným návrhem na povolení oddlužení vypůjčili značné finanční prostředky (v
desítkách až stovkách milionů Kč), které nebyli s ohledem na svou majetkovou
situaci schopni vrátit, a ani přes opakované výzvy insolvenční správkyně
neprokázali způsob jejich užití (zhodnocení). Dlužníci dlouhodobě (v průběhu
celého insolvenčního řízení) neposkytovali insolvenční správkyni potřebnou
součinnost a nepředložili doklady týkající se jejich majetkové situace (výpisy
z bankovních účtů). Stejně tak neposkytli potřebná vysvětlení a nepředložili
doklady (aktualizované účetní výkazy, výpisy z bankovních účtů) týkající se
společnosti Rehabilitace Vrch s. r. o. (dále též jen „společnost R“), v níž
vlastní 100 % podíl. Při podání společného návrhu na povolení oddlužení
dlužníci neuvedli všechny (zákonem vyžadované) informace o svém majetku;
neuvedli hodnotu obchodního podílu ve společnosti R (ve vztahu k majetkovým
hodnotám a výsledkům podnikatelské činnosti společnosti R), ani hodnotu
veškerého majetku dlužníků (zejména sbírky medailí a mincí). [4] Argument dlužníků, že nepoctivost záměru jim nelze přičítat jen s
ohledem na výši závazků, je lichý. Insolvenční soud dovodil nepoctivost záměru
dlužníků z jejich chování v době před zahájením insolvenčního řízení, tak i v
jeho průběhu. [5] Podle odvolacího soudu lze na nepoctivý záměr dlužníků usuzovat již
z toho, že v seznamu majetku ze dne 4. února 2023, který připojili k
insolvenčnímu návrhu spojenému s návrhem na povolení oddlužení (a o němž
prohlásili, že je správný a úplný), neuvedli veškerý svůj majetek. Zamlčeli v
něm nejen část majetku společnosti R sloužícího k zajištění, ale též sbírku
známek a finanční prostředky na bankovních účtech. Zamlčením podstatného
majetku se dlužníci snažili zatajit či eliminovat zdroje, které by mohly být
využitelné k uspokojení pohledávek jejich věřitelů, kdy fakticky (viz
předložený seznam majetku a nepředložené aktualizované účetní výkazy
společnosti R a nedoložení majetkových hodnot společnosti R) nabízeli pro
uspokojení nezajištěných věřitelů v oddlužení jen neodpovídající příjmy z
invalidního důchodu, ze mzdy a ze smluvního důchodu.
[6] Dlužníci přistupovali lehkomyslně a nedbale k plnění povinností v
insolvenčním řízení, když přes opakované výzvy insolvenční správkyně a
insolvenčního soudu neposkytli potřebná vysvětlení a nepředložili požadované
doklady. Při podání společného návrhu na povolení oddlužení neoznačili svůj
veškerý majetek, jenž měl pro účely oddlužení tvořit majetek ve společném jmění
manželů. Dlužníci přitom čelí podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že dlužníci při zahájení insolvenčního řízení
nebyli vedeni úmyslem poctivě se vypořádat se svými věřiteli, tedy usilovat o
jejich maximální možné uspokojení v rámci oddlužení, jak deklarovali v čestném
prohlášení. [7] Výše popsané jednání dlužníků před zahájením insolvenčního řízení a
po jeho zahájení, v němž se dlužníci domáhali řešení svého úpadku oddlužením,
lze ve svém souhrnu (s ohledem na jeho povahu, intenzitu a důsledky) hodnotit
jako vedené nepoctivým záměrem dlužníků ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/
insolvenčního zákona, respektive je dán důvodný předpoklad, že oddlužením
sledovali nepoctivý záměr. [8] Dlužníci nijak nevyvraceli naplnění podmínek pro rozhodnutí o
prohlášení konkursu na jejich majetek a jeho projednání jako nepatrného. Přitom
podmínky ve smyslu § 405 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona byly dány.
dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se dovolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolatelé namítají, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací
důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu ve druhém výroku, jakož i rozhodnutí insolvenčního
soudu v bodech II. až IV. výroku a v tomto rozsahu věc vrátil insolvenčnímu
soudu k dalšímu řízení.
6. Dovolatelé předkládají Nejvyššímu soudu k zodpovězení tyto otázky:
[1] Odchýlil se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu,
jestliže potvrdil závěr o nepoctivém záměru dlužníků založený primárně na
objektivních skutečnostech (vysoká míra zadlužení, způsob jeho vzniku), aniž by
se v odůvodnění dostatečně a správně vypořádal se subjektivní stránkou jednání
dlužníka, konkrétně s jeho doloženým závažným psychickým stavem (invaliditou 3.
stupně), který má zásadní vliv na schopnost posoudit důsledky svého jednání?
[2] Je rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumatelné, jestliže soud
potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu, aniž by napravil jeho pochybení
spočívající v tom, že se insolvenční soud v rozporu s § 398a odst. 6
insolvenčního zákona věcně nevypořádal s včas podanými námitkami dlužníků proti
zprávě pro oddlužení a odvolací soud se ve svém rozhodnutí omezil pouze na
konstatování opožděnosti následných námitek?
7. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního
řádu.
8. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž
neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší
soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
9. Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem, podle
něhož lze se zřetelem ke všem okolnostem dané věci důvodně předpokládat, že
dlužníci sledovali společným návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr,
zcela odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem při výkladu § 395 odst. 1
písm. a/ insolvenčního zákona v usnesení ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29
NSČR 14/2009, uveřejněném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, v usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010,
uveřejněném pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 86/2013“), v usnesení ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011,
uveřejněném pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v
usnesení ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněném pod
číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na něž přiléhavě
odkazoval i odvolací soud).
10. Nejvyšší soud neshledává závěry odvolacího soudu (ve vazbě na
skutková zjištění soudů nižších stupňů ohledně výpůjček značných finančních
prostředků, u nichž dlužníci neprokázali jejich užití, ohledně zatajení
některého majetku dlužníků, dlouhodobého neposkytování součinnosti insolvenční
správkyni, nepředložení dokladů týkajících se majetkové situace dlužníků a
poměrů společnosti R) ani zjevně nepřiměřenými.
11. Na závěru o nepoctivém záměru dlužníků nemůže nic změnit ani tvrzený
závažný psychický stav dlužníka (M. N.). Především odvolací soud nezaložil své
závěry jen na vysoké míře zadlužení dlužníků a způsobu vzniku tohoto zadlužení
(jak tvrdí dovolatelé), když posuzoval jednání dlužníků v době před podáním
insolvenčního návrhu, tak i v průběhu insolvenčního řízení. Nelze též pominout,
že poctivost záměru při podání společného návrhu na povolení oddlužení manželi
je nutno hodnotit ve vztahu k oběma manželům, kteří se po dobu trvání účinků
oddlužení považují za jednoho dlužníka (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 140/2016, a ze dne 16. prosince 2020, sen. zn.
29 NSČR 4/2020, uveřejněné pod číslem 55/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
12. Ke skutkové polemice dovolatelů s napadeným rozhodnutím (obchodování
se známkami, majetek společnosti R, prostředky na bankovních účtech) pak
Nejvyšší soud uvádí, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem
je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze
skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v
dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám
dovolatel. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li
dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace
přípustnost dovolání vůbec založit. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem
42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
13. K namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů z důvodu
nevypořádání námitek dovolatelů proti zprávě pro oddlužení Nejvyšší soud
dodává, že potud je rozhodnutí insolvenčního soudu i soudu odvolacího souladné
s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
14. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části druhého výroku
usnesení, jíž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě III.
výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníků, je samostatným důvodem pro
odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou
svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení
konkursu. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníků má povahu výroku
závislého na výroku o neschválení oddlužení. V režimu § 242 odst. 2 písm. a/ o.
s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal
dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným
usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení
oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti
tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro
které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011,
uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i
(k přípustnosti dovolání) usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 45/2010.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však
doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2025
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu