KSOL 41 INS 18042/2020 29 NSČR 5/2024-B-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka V. T., vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 41 INS 18042/2020, o schválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Martinem Ludvíkem, advokátem, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Masarykovo náměstí 168, PSČ 756 61, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2023, č. j. KSOL 41 INS 18042/2020, 1 VSOL 101/2023-B-47, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 7. října 2021, č. j. KSOL 41 INS 18042/2020-B-11, (mimo jiné) rozhodl, že dlužník (V. T.) je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (výrok I.), schválil zprávu o přezkumu (výrok II.), schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (výrok III.) a uložil dlužníku vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení (označený) osobní automobil zn. XY (dále jen „automobil“) [výrok V.]. Posledně uvedený výrok odůvodnil poukazem na § 398 odst. 3 a 6 větu první zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka usnesením ze dne 6. května 2022, č. j. KSOL 41 INS 18042/2020, 1 VSOL 649/2021-B-23, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku V. V této souvislosti (mimo jiné) doplnil, že zpeněžením automobilu bude dosaženo výtěžku, který bude možné použít (přibližně v částce 60.000,- Kč) k úhradě pohledávek nezajištěných věřitelů. Usnesením ze dne 15. prosince 2022, č. j. KSOL 41 INS 18042/2020-B-37, insolvenční soud (mimo jiné) změnil usnesení ze dne 7.
října 2021 (B-11) tak, že se dlužníku neukládá vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení automobil. S poukazem na § 407 odst. 3 insolvenčního zákona, uzavřel, že dlužník „opětovně“ požádal, aby mu byl ponechán automobil a „osvětlil, jak je to s jeho podnikatelskou činností po schválení oddlužení“. Vrchní soud v Olomouci k odvolání věřitele č. 1 (M. B.) usnesením ze dne 30. března 2023, č. j. KSOL 41 INS 18042/2020, 1 VSOL 101/2023-B-47, změnil usnesení insolvenčního soudu ze dne 15. prosince 2022 tak, že se usnesení insolvenčního soudu ze dne 7.
října 2021 (B-11) ve výroku V. nemění. Odvolací soud, vycházeje rovněž z § 407 odst. 3 insolvenčního zákona, na rozdíl od insolvenčního soudu zdůraznil, že „tvrzená změna okolností“ (podnikatelská činnost dlužníka) není významná pro určení výše měsíčních splátek nebo pro jejich další trvání, nýbrž „pro uložení povinnosti vydat majetek náležející do majetkové podstaty ke zpeněžení, a to za situace, kdy již bylo ve věci pravomocně rozhodnuto“. Současně nešlo „o podstatnou změnu okolností, která by nastala až po schválení oddlužení“, když dlužník již v insolvenčním návrhu tvrdil, že je podnikatelem a automobil využívá při své podnikatelské činnosti; i v podání ze dne 17.
října 2022 „ozřejmil“, že podnikatelské činnosti nikdy nezanechal. Proti posledně označenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k řešení právních otázek (podle jeho názoru) Nejvyšším soudem nezodpovězených, a to zda:
1) Může soud v souvislosti s § 407 odst. 3 insolvenčního zákona vydat rozhodnutí o změně schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty v tom smyslu, že nevydá určitý majetek dlužníka ke zpeněžení? 2) Musí věřitel „pro podání odvolání“ proti rozhodnutí soudu podle § 407 odst. 3 insolvenčního zákona tvrdit a prokázat zkrácení své přihlášené pohledávky?
Dovolatel především akcentuje, že věřitel č. 1 v odvolání proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 15. prosince 2022 netvrdil (ani neprokazoval), že by na základě tohoto usnesení obdržel na svou pohledávku méně, než podle „původního usnesení“ (ze dne 7. října 2021). Odvolací soud tak postupoval nesprávně, když jeho odvolání vyhověl, aniž ho vyzval k odstranění vad odvolání. Dále snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož není vyloučeno, aby majetek, který byl „vydán“ ke zpeněžení a dosud zpeněžen nebyl, byl později „navrácen“ dlužníku proto, aby mu pomohl dosahovat vyšších příjmů, a poskytnout tak i větší plnění na přihlášené pohledávky nezajištěných věřitelů.
„Právní konstrukce“ odvolacího soudu ? pokračuje dovolatel ? by měla za následek, že o (ne)vydání majetku dlužníka ke zpeněžení by se mohlo rozhodnout výhradně při vydání rozhodnutí o schválení oddlužení a následně by byla jakákoli změna v průběhu oddlužení nepřípustná. Připomíná, že poté, kdy ukončil hlavní zaměstnanecký pracovní poměr, plně obnovil svoji živnost v oboru zednictví a „automobil by mu býval mohl pomoci k dosahování vyšších výdělků“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Dovolání, které mohlo být přípustné podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak především proto, že odvolací soud založil napadené rozhodnutí (mimo jiné) i na závěru, podle něhož nebyly splněny předpoklady pro změnu usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (§ 407 odst. 3 insolvenčního zákona), když dlužníkem tvrzená změna okolností ohledně jeho podnikatelské činnosti nenastala (až) v době po rozhodnutí o schválení oddlužení.
Jakkoli dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – polemikou s tímto závěrem toliko nepřípustně zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného).
Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání
(je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
Současně je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, podle něhož spočívá- li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového
vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Závěr, podle něhož není dovolání přípustné ani pro řešení druhé (dovolatelem položené) právní otázky, plyne již z důvodů usnesení soudů obou stupňů o schválení oddlužení (ze dne 7. října 2021 a 6. května 2022) [viz předpokládaný výtěžek zpeněžení automobilu a přibližná výše částky použitelné k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů].
Skutečnost, že automobil byl (následně) zpeněžen za částku nižší [srov. zprávu o zpeněžování z 19. února 2024 (B-87)], což se promítlo též do výše částky určené k rozdělení mezi nezajištěné věřitele [srov. usnesení insolvenčního soudu ze dne 18. března 2024 (B-91)], na výše uvedeném nic nemění. Konečně Nejvyšší soud dodává, že v průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 2. dubna 2024, č. j. KSOL 41 INS 18042/2020-B-93, které nabylo právní moci dne 19. dubna 2024, odkazuje na § 418 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, zrušil schválené oddlužení dlužníka (výrok I.), zastavil insolvenční řízení (výrok II.), zprostil insolvenčního správce funkce (výrok III.), schválil odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce (výrok IV.) a insolvenčnímu správci uložil, aby případné finanční prostředky deponované na účtu majetkové podstaty rozdělil mezi nezajištěné věřitele dle distribučního schématu uvedeného ve zprávě pro oddlužení a o přezkumu (B-7) ve znění případných pozdějších změn (výrok V.).
Usnesení odůvodnil insolvenční soud tím, že zrušení oddlužení a zastavení insolvenčního řízení navrhl dlužník [podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 18. března 2024 (B-92)], s tím, že došlo ke zpeněžení automobilu a „následně nemožnosti dosahovat požadovaného peněžního výdělku“ (majetek nacházející se v majetkové podstatě dlužníka je zcela nepostačující k uspokojení věřitelů). Současně insolvenční soud konstatoval, že byly naplněny (i) důvody pro zrušení oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona (viz skutečnosti obsažené ve vyjádření Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 2.
února 2024, č. j. 1 KZC 3002/2024-53, a v usnesení Okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne 4. prosince 2023, č. j. 1 ZT 72/2023-11) [B-83].
Vzhledem k pravomocnému usnesení insolvenčního soudu o zrušení schváleného oddlužení a zastavení (insolvenčního) řízení se stalo dovolání dlužníka (i) bezpředmětným (zjevně bezdůvodným); k postupu soudu při bezpředmětnosti opravného prostředku srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016, sen. zn. 29 NSČR 24/2016, a ze dne 30. září 2019, sen. zn. 29 NSČR 47/2019).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 29. 8. 2024
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu