ava Krhuta v insolvenční věci dlužníka R. Č., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 29 INS 33609/2013, o zproštění výkonu funkce insolvenčního správce, o dovolání věřitele SYNOT W, a. s., se sídlem v Uherském Hradišti - Mařaticích, Jaktáře 1475, PSČ 686 01, identifikační číslo osoby 25548832, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2019, č. j. KSBR 29 INS XY, 3 VSOL XY, t a k t o:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2019, č. j. KSBR 29 INS 33609/2013, 3 VSOL 832/2018-B-619, se mění ve druhém výroku takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2018, č. j. KSBR 29 INS 33609/2013-B-582, se potvrzuje.
1. Usnesením ze dne 19. listopadu 2018, č. j. KSBR 29 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka R. Č.: [1] Zprostil funkce insolvenčního správce dlužníka JUDr. Jaroslave Brože MJUr (dále jen „J. B.“) [bod I. výroku]. [2] Ustanovil novým insolvenčním správcem dlužníka Insolvency Project v. o. s. (bod II. výroku). [3] Uložil J. B., aby do 7 dnů od doručení usnesení řádně informoval nového insolvenčního správce o své dosavadní činnosti a předal mu všechny doklady souvisící s výkonem funkce (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 31 odst. 5, § 32, § 36 odst. 1 a § 37 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že J. B. nepostupuje v souladu s ustanovením § 36 insolvenčního zákona, když porušil důležitou povinnost tím, že (na základě pokynu insolvenčního soudu, uděleného usnesením ze dne 18. října 2018, č. j. KSBR 29 INS XY) nevyloučil z majetkové podstaty dlužníka nemovitosti zpeněžené v rámci dražby konané soudním exekutorem dne 19. června 2015, a nezměnil (na souhlasné) stanovisko ke zrušení konkursu. J. B. jedná proti vůli věřitelů, dlužníka, insolvenčního soudu, i proti stanovisku státního zastupitelství, a v řízení nedává přednost společnému zájmu věřitelů a všech uvedených subjektů.
3. K odvolání J. B. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. února 2019, č. j. KSBR 29 INS XY, 3 VSOL XY: [1] Odmítl odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti bodu II. výroku usnesení insolvenčního soudu (první výrok). [2] Změnil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku usnesení insolvenčního soudu tak, že J. B. se funkce insolvenčního správce nezprošťuje (druhý výrok).
4. Odvolací soud – vycházeje především z ustanovení § 32 odst. 1 a § 36 odst. 1 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k závěru, že důvody, pro něž insolvenční soud zprostil J. B. funkce, nejsou dány, když pokyn k vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka insolvenční soud neudělil a postupem podle § 11 odst. 1 insolvenčního zákona nemůže insolvenční soud insolvenčnímu správci uložit, aby souhlasil se zrušením konkursu ve smyslu § 308 odst. 2 insolvenčního zákona; nadto insolvenční soud J. B. k souhlasu se zrušením konkursu pouze „vyzval“, povinnost „souhlasit“ mu neuložil. V postupu J. B. pak odvolací soud neshledal ani podklady pro závěr, že jedná proti vůli věřitelů, dlužníka, insolvenčního soudu, i proti stanovisku státního zastupitelství, a v řízení nedává přednost společnému zájmu věřitelů a všech uvedených subjektů.
5. Proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podal věřitel SYNOT W, a. s.,
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sen zn. 29 NSČR 93/2014, uveřejněném pod číslem 58/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 58/2016“), a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018, sen. zn. 29 NSČR 187/2016 [usnesení jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené usnesení v tom duchu, že usnesení insolvenčního soudu se v bodě I. výroku potvrzuje.
6. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel především vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení pokynu insolvenčního soudu ze dne 18. října 2018, maje za to, že šlo o pokyn k vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty, a že závěr odvolacího soudu je (nesprávně) založen na pouze jazykovém výkladu pokynu. K tomu podotýká, že jako pokyn k vyloučení nemovitostí chápal předmětný pokyn i sám insolvenční správce (srov. jeho podání B-568).
7. Dále dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že insolvenční správce nejedná ve společném zájmu věřitelů, jenž je ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 insolvenčního zákona povinen vždy upřednostnit před zájmy jiných osob i zájmy vlastními. K tomu na jedné straně přitakává závěru odvolacího soudu, že souhlas insolvenčního správce ve smyslu ustanovení § 308 odst. 2 insolvenčního zákona si nelze vynutit, na druhé straně však zdůrazňuje, že nelze pominout (souhlasem s návrhem dlužníka na zrušení konkursu opakovaně projevenou) vůli věřitelů ukončit insolvenční řízení.
8. J. B. ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, poukazuje na to, že dovolatel je věřitelem, který de facto skoupil veškeré pohledávky v insolvenčním řízení, přičemž několik zbylých minoritních věřitelů s ním jedná ve shodě. V exekutorské dražbě konané 19. června 2015 (jejíž platnost J. B. zpochybňuje) přitom veškerý tehdy zpeněžitelný majetek vydražila akciová společnost, jejímž 100% vlastníkem je dovolatel. Otázky, na nichž dovolatel založil svou argumentaci, pak odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou.
9. V replice k vyjádření J. B. pak dovolatel setrvává na výše uvedené argumentaci, dodávaje, že v současné době má z dalšího chodu insolvenčního řízení prospěch pouze insolvenční správce.
10. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
11. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., přičemž ve vztahu k dovoláním položeným otázkám je napadené rozhodnutí zčásti v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu a zčásti (ve vazbě na společný zájem věřitelů) jde o věc dovolacím soudem neřešenou.
12. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
13. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Uplatněným dovolacím důvodem je Nejvyšší soud vázán, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
15. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona (ve znění, jež se nezměnilo od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka):
§ 10
Insolvenční soud
Insolvenční soud v insolvenčním řízení (…) b/ průběžně vykonává dohled nad postupem a činností ostatních procesních subjektů a rozhoduje o záležitostech s tím souvisejících (dále jen „dohlédací činnost“).
§ 11
(1) Při výkonu dohlédací činnosti insolvenční soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení.
(2) Insolvenční soud je oprávněn vyžadovat od insolvenčního správce zprávy a vysvětlení o jeho postupu, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření. Je oprávněn dávat insolvenčnímu správci pokyny a uložit mu, aby si vyžádal k určitým otázkám stanovisko věřitelského výboru. § 32
Zproštění insolvenčního správce
(1) Insolvenčního správce, který neplní řádně své povinnosti nebo který nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo který závažně porušil důležitou povinnost, uloženou mu zákonem nebo soudem, může insolvenční soud na návrh věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez tohoto návrhu jeho funkce zprostit. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně.
(…)
Soupis majetkové podstaty
§ 217
Pořízení soupisu
(1) Soupis majetkové podstaty (dále jen „soupis“) je listinou, do níž se zapisuje majetek náležející do majetkové podstaty. Jakmile dojde k zápisu do soupisu, lze se zapsanými majetkovými hodnotami nakládat jen způsobem stanoveným tímto zákonem; učinit tak může jen osoba s dispozičními oprávněními. Soupis provádí a soustavně doplňuje insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení, a to podle pokynů insolvenčního soudu a za součinnosti věřitelského výboru. Tato jeho povinnost nezaniká uplynutím doby.
(…)
16. Ve výše ustaveném právním rámci Nejvyšší soud uvádí, že podle jeho ustálené judikatury důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s ustanovením § 225 odst. 4 nebo s ustanovením § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce.
Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem (srov. R 58/2016).
17. Již v konkursních poměrech upravených zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV), nebylo při výkladu § 18 a § 19 ZKV pochyb o tom, že konkursnímu soudu náleží posouzení důvodů zpochybňujících zařazení určitého majetku do konkursní podstaty úpadce a že je rovněž oprávněn vydat správci konkursní podstaty pokyn (pro postup správce konkursní podstaty závazný), aby určitý majetek vyřadil ze soupisu konkursní podstaty úpadce [srov. již stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.
června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sb. rozh. obč., bod XXIX. stanoviska, str. 198 (374), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněný pod číslem 24/2006 Sb. rozh. obč.]. Nejvyšší soud přitom nemá žádné pochybnosti o tom, že tyto závěry jsou plně uplatnitelné i v poměrech upravených insolvenčním zákonem, tedy, že insolvenční soud je oprávněn v intencích ustanovení § 10 písm. b/, § 11 odst. 2 a § 217 odst. 1 insolvenčního zákona udělit insolvenčnímu správci závazný pokyn, aby určitý majetek nebo jeho část vyloučil ze soupisu majetkové podstaty dlužníka.
18. Jakkoli lze insolvenčnímu soudu právem vytknout, že pokyn (usnesení) z 18. října 2018 mohl být formulován jednoznačněji, Nejvyšší soud nepochybuje (ve shodě s dovolatelem) ani o tom, že jeho prostřednictvím byl dán J. B. pokyn, aby ze soupisu majetkové podstaty dlužníka vyřadil věci, jež byly předmětem exekutorské dražby konané dne 19. června 2015. Stejně tak má Nejvyšší soud za zřejmé, že podání z 29. října 2018 (B-568) potvrzuje, že J. B. v tomto duchu předmětný pokyn také chápal, leč odmítl se mu podrobit, maje za to, že insolvenční soud jeho udělením vybočuje z mezí své dohlédací činnosti. Právní posouzení věci odvolacím soudem (jenž měl za to, že insolvenční soud takto pokyn k vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka neudělil) tedy správné není.
19. Dosavadní průběh insolvenčního řízení (tak jak je patrný i z rozhodnutí soudů nižších stupňů) pak dokládá, že vzájemný vztah insolvenčního soudu a insolvenčního správce nenaplňuje požadavek na jistou míru spolupráce, jak jej již v poměrech konkursní úpravy pojmenoval (pro vztah konkursního soudu a správce konkursní podstaty) Ústavní soud např. v nálezu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, uveřejněném pod číslem 121/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Za této situace Nejvyšší soud [u vědomí, že ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (R 58/2016)] neshledává nepřiměřeným, měl-li insolvenční soud nesplnění pokynu z 18.
října 2018 za důvod, pro který J. B. zprostil funkce insolvenčního správce dlužníka.
20. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), poté, co dospěl k závěru, že dovolání je důvodné (že odvolací soud rozhodl nesprávně) a že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, změnil napadené usnesení tak, že usnesení insolvenčního soudu se potvrzuje.
21. Jelikož důvod ke změně napadeného usnesení shledal Nejvyšší soud již na základě argumentace k pokynu z 18. října 2018, nezabýval se dále dovolacími námitkami k výkladu ustanovení § 36 insolvenčního zákona.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2021
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu