KSBR 31 INS XY 29 NSČR 50/2022-B-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala, v insolvenční věci dlužníka T. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michaelem Vamberou, advokátem, se sídlem v Příbrami, K Drkolnovu 646, PSČ 261 01, o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS XY, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2021, č. j. KSBR 29 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 20. července 2021, č. j. KSBR 29 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužníka na osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.
2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. srpna 2021, č. j. KSBR 29 INS XY, 2 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
3. Vzhledem k tomu, že v záhlaví tohoto rozhodnutí je insolvenční řízení označeno údajem „KSBR 31 INS XY“ a jako součást označení rozhodnutí insolvenčního soudu užívá údaj „KSBR 29 INS XY“, Nejvyšší soud již na tomto místě uvádí, že co do střídání čísel „31“ a „29“ nejde o chyby v psaní, nýbrž o projev skutečnosti, že věc vyřizovaná původně v soudním oddělení č. 29 se od 1. ledna 2023 vyřizuje v soudním oddělení č. 31.
4. Ze skutkových zjištění obou soudů ve vazbě na obsah spisu plyne, že:
[1] Insolvenční soud usnesením ze dne 26. února 2016, č. j. KSBR 29 INS XY, zjistil úpadek dlužníka, povolil mu oddlužení a insolvenční správkyní dlužníka ustanovil JUDr. Vlastu Němcovou. Usnesením ze dne 25. dubna 2016, č. j. KSBR 29 INS XY, schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře, s tím, že první splátka byla splatná v květnu 2016, takže oddlužení probíhalo do dubna 2021.
[2] V průběhu insolvenčního řízení insolvenční správkyně podala několik návrhů na zrušení oddlužení (např. podání ze dne 4. března 2019, 11. listopadu 2019, 9. prosince 2020), a to jak z důvodu neplnění oddlužení, tak i z důvodu zatajení příjmu - finanční částky (daru) ve výši 248 000 Kč.
[3] Dlužník podáním ze dne 8. dubna 2019 vyrozuměl insolvenční soud, že 22. prosince 2018 byl vzat do vazby, z níž byl propuštěn 22. března 2019 a ihned nastoupil výkon trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. V podáních ze dne 16. prosince 2019 a 2. ledna 2020 pak soudu sdělil, že vykonává trest za přečin maření soudního rozhodnutí, řízení pod vlivem návykové látky a držení a jiné nakládání s psychotropními látkami.
[4] Podle zprávy insolvenční správkyně o splnění oddlužení ze dne 22. dubna 2021 „dlužník řádně plnil podmínky schváleného oddlužení, nicméně v jeho průběhu byl odsouzen k trestu odnětí svobody“. Proto nebyly do oddlužení po určitou dobu poukazovány žádné finanční prostředky. Když dlužník dosáhl pracovního zařazení, věznice zasílala na účet majetkové podstaty částku vyšší, než činila zákonná srážka. V posledním měsíci splátkového kalendáře byl na účet majetkové podstaty dlužníka zaslán dar ve výši 8 200 Kč. Nezajištění věřitelé byli uspokojeni ve výši 30 % a pohledávky za podstatou (odměna správce a dlužné i běžné výživné) byly uhrazeny v plné výši. Dále insolvenční správkyně upozornila, že dlužník jí zatajil dar finanční částky 248 000 Kč, přičemž za toto jednání byl pravomocně odsouzen.
[5] Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 23. listopadu 2020, č. j. 14 T 144/2020-228, byl dlužník uznán vinným, že částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zatajil část svého příjmu, čímž spáchal přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zák.“). Odsouzen byl k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců.
[6] Insolvenční soud usnesením ze dne 20. května 2021, č. j. KSBR 29 INS XY, vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka, schválil odměnu a hotové výdaje insolvenční správkyně s tím, že dlužník je v průběhu oddlužení uhradil v plné výši, a insolvenční správkyni zprostil funkce.
5. Odvolací soud – cituje ustanovení § 412 odst. 1 písm. b/ a § 414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu – dospěl ve shodě s insolvenčním soudem k závěru, že dlužník tím, že zatajil mimořádný příjem (dar) ve výši 248 000 Kč (který použil pro potřebu svou a své rodiny), porušil povinnost stanovenou v § 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona. Zdůraznil, že „ohledně tohoto jednání“ byl dlužník pravomocně odsouzen za přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a/ tr. zák. S ohledem na povahu tohoto jednání, jakož i výši příjmu, který dlužník nepoužil k mimořádným splátkám, nelze dospět k závěru, že dlužník má snahu se v rámci oddlužení poctivě vypořádat se svými věřiteli. Na tom ničeho nemění ani to, že dlužník v průběhu oddlužení splnil zákonem stanovenou minimální hranici 30 % uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom smyslu, že dlužník se osvobozuje od neuhrazených pohledávek zahrnutých do oddlužení, jakož i pohledávek, které nebyly uplatněny přihláškou do insolvenčního řízení, ačkoli takto uplatněny být měly.
7. Za zásadní považuje dovolatel otázku, zda „je přípustné pokračovat v oddlužení přes odpor insolvenčního správce při zjištění tvrzené nepoctivosti dlužníka a po splnění oddlužení neosvobodit dlužníka od placení zbylých pohledávek“. Dovolatel namítá, že přijetí daru od své matky ve výši 248 000 Kč nepopíral a použil jej ve prospěch své rodiny. Insolvenční soud se o tomto příjmu dozvěděl již 11. listopadu 2019, kdy insolvenční správkyně navrhla zrušení oddlužení. Jestliže insolvenční soud oddlužení nezrušil, nepovažoval nepřiznání příjmu za závažné porušení povinnosti. Dovolatel tedy důvodně očekával, že nepřiznání příjmu nebude soud považovat za porušení povinnosti ani při rozhodování o osvobození od zbytku pohledávek. Rozhodnutí o neosvobození od placení zbytku pohledávek dovolatel vnímá jako nespravedlivé a překvapivé.
8. Podle dovolatele je stěžejní též otázka, zda „je v souladu s právní úpravou, aby byl dlužník fakticky dvakrát potrestán za totéž trestní i civilní sankcí“. Dovolatel tvrdí, že neosvobození od placení pohledávek je trestem za tentýž skutek, za který byl již potrestán v trestním řízení, neboť právě za zatajení daru byl odsouzen pro přečin poškození věřitele. Podle dovolatele jde o porušení zásady „ne bis in idem“, která je jedním ze základních principů trestního práva a ke které je třeba přihlédnout i při kolizi trestního a občanského práva.
9. Dovolání dlužníka, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
10. Učinil tak proto, že oproti mínění dovolatele plyne odpověď na jím formulované otázky z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, s níž je zpochybněné
právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu.
11. Jde především o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“), v němž Nejvyšší soud při výkladu § 417 odst. 1 insolvenčního zákona vysvětlil, že ačkoli dikce označeného ustanovení definuje tam popsané jednání dlužníka výslovně jen coby důvod k odnětí již přiznaného osvobození (od zbytku dluhů), teleologickému výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona odpovídá, že vyjde-li stejné jednání dlužníka najevo ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození, bude namístě takové osvobození dlužníku nepřiznat, přičemž kritériem, o jehož nesplnění v daném stadiu věci půjde, bude (v souladu s dikcí § 414 odst. 1 insolvenčního zákona) to, že dlužník nesplnil „řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení“.
Tamtéž Nejvyšší soud uvedl, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů), je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů). K závěrům obsaženým v R 86/2016 se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 27. dubna 2017, sen. zn. 29 NSČR 54/2017.
12. Uvedené judikatorní závěry Nejvyššího soudu lze shrnout tak, že zjistí-li insolvenční soud za doby trvání oddlužení skutečnosti, které jsou důvodem pro rozhodnutí podle § 418 insolvenčního zákona, měl by oddlužení zrušit a na majetek dlužníka prohlásit konkurs. I když tak neučiní, nebrání mu to v tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od zbytku dluhů podle § 414 insolvenčního zákona znovu posuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (mezi něž bezpochyby patří i povinnost vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení hodnoty získané darem).
13. Jinými slovy řečeno, dlužník je povinen vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení, přičemž to, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek § 418 insolvenčního zákona po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo. K tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27 září 2017, sen. zn. 29 NSČR 97/2015, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 29. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 40/2016, ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 19/2017, a ze dne 26. června 2018, sen. zn. 29 NSČR 94/2017.
14. V usnesení ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 227/2016, Nejvyšší soud konstatoval, že samotná skutečnost, že dlužník spáchal trestný čin majetkové povahy, nemůže vést bez dalšího („automaticky“) k závěru o nepoctivosti jeho jednání (…), avšak při zohlednění skutečností, které vyšly v řízení najevo (zejména z trestního rozsudku), nemá Nejvyšší soud důvod nepřisvědčit závěru odvolacího soudu, podle něhož se dlužník dopustil nepoctivého jednání, které brání tomu, aby byl osvobozen od placení zbytku dluhů.
Dále Nejvyšší soud uvedl, že nelze pochybovat o tom, že spáchání trestného činu loupeže, při němž dlužník získá užitím násilí a pohrůžkou bezprostředního násilí finanční prostředky ve výši několika set tisíc korun českých, přičemž způsobí značnou škodu v obdobné výši, je (kromě trestněprávních konsekvencí) nepoctivým jednáním, kterému nemůže být poskytována ochrana a jež brání poskytnutí „dobrodiní“ osvobození od placení dosud neuhrazených pohledávek v rámci oddlužení podle § 414 insolvenčního zákona.
15. Ze shora ustaveného judikatorního rámce zejména plyne, že insolvenční soud má povinnost zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo. Je tedy přípustné, aby insolvenční soud i poté, co vzal na vědomí splnění oddlužení, dlužníka neosvobodil od placení zbylých pohledávek, a to bez ohledu na stanovisko insolvenční správkyně.
16. Závěr odvolacího soudu, že dlužníka nelze osvobodit od placení zbytku pohledávek z důvodu porušení povinnosti stanovené v § 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, kdy zatajil mimořádný příjem ve výši 248 000 Kč, za což byl i pravomocně odsouzen pro přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a/ tr. zák., nevybočuje z mezí shora označené (ustálené) judikatury Nejvyššího soudu. Přitom úvahy, které odvolací soud vedly k tomuto závěru (zejména o povaze dlužníkova jednání a výši příjmu), Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřené ani na základě argumentů obsažených v dovolání.
17. K údajné překvapivosti rozhodnutí o neosvobození dlužníka od placení pohledávek a porušení zásady legitimního očekávání je nutno uvést, že dovolatel vychází z přesvědčení, že oddlužení mu mělo být zrušeno již v době, kdy se insolvenční soud dozvěděl o daru dlužníku (v listopadu 2019). V tomto ohledu nemohl být dovolatel rozhodnutím insolvenčního soudu překvapen, neboť sám připouští, že proti zrušení oddlužení, k němuž dle něj mělo dojít v roce 2019, by ničeho nenamítal. Vzhledem k tomu, že dovolatel byl v letech 2017 až 2019 vícekrát odsouzen pro přečiny odlišné povahy, je zřejmé, že postup insolvenčního soudu, který se nepříčí závěrům výše označené judikatury, byl motivován snahou posoudit veškeré významné skutečnosti, včetně toho, zda dovolatel byl (bude) shledán vinným ze zmaření uspokojení svého věřitele.
18. K námitce dovolatele, že uspokojil pohledávky přihlášených věřitelů ve výši 30 %, Nejvyšší soud uvádí, že potud dovolatel pomíjí, že byl povinen plnit a splnit řádně a včas všechny povinnosti podle § 412 odst. 1 písm. a/ až písm. g/ a odst. 3 insolvenčního zákona, neboť všechny tyto povinnosti jsou „podstatnými“ povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení a tvoří souhrnný celek. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněné pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení sen. zn. 29 NSČR 94/2017.
19. K námitce dovolatele o dvojím potrestání (trestní i civilní sankcí) za totéž jednání Nejvyšší soud odkazuje zejména na usnesení ze dne 29. května 2019, sp. zn. 5 Tdo 115/2019, uveřejněné pod číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že pořádková pokuta podle § 53 odst. 1 o. s. ř. není sankcí trestněprávní povahy a její uložení dlužníkovi v insolvenčním řízení z důvodu, že nevyhověl výzvě insolvenčního správce ani insolvenčního soudu a nepředložil požadované dokumenty, nezakládá překážku věci rozhodnuté s účinkem „ne bis in idem“, která by vylučovala trestní postih dlužníka za přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr.
zák., spočívající v tomtéž odmítnutí součinnosti s insolvenčním správcem. Z řečeného pro poměry dané věci plyne, že trestní postih dlužníka za přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a/ tr. zák. nelze aplikovat (přihlédnout k němu) na rozhodnutí o nepřiznání osvobození od zbytku dluhů (jež též není sankcí trestněprávní povahy).
20. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 4. 2023
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu