MSPH 76 INS 3732/2008
29 NSČR 54/2012-333
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci
dlužníka SKLÁRNY KAVALIER, a. s., se sídlem v Sázavě, Sklářská 359, PSČ 285 96,
identifikační číslo osoby 00012653, zastoupeného Mgr. Ivanem Brambaški,
advokátem, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, PSČ 110 00, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 3732/2008, o popření pohledávky
věřitelem č. 186, o dovolání věřitele č. 186 RWE Energie, a. s., se sídlem v
Ústí nad Labem, Klíšská 940, PSČ 401 17, identifikační číslo osoby 49903209,
zastoupeného Mgr. Martinem Jasenským, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova
162/8, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2012,
č. j. MSPH 76 INS 3732/2008, 3 VSPH 785/2011-B-312, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2012, č. j. MSPH
76 INS 3732/2008, 3 VSPH 785/2011-B-312, a usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 27. dubna 2011, č. j. MSPH 76 INS 3732/2008-B-252, se zrušují v rozsahu
týkajícím se popěrného úkonu dovolatele a věc se potud vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Usnesením ze dne 27. dubna 2011, č. j. MSPH 76 INS 3732/2008-B-252, odmítl
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) popěrný úkon věřitele č. 247
SCA Packaging Česká republika, s. r. o., věřitele č. 186 (označeného jako
Středočeská plynárenská, a. s., identifikační číslo osoby 60193158) a věřitele
č. 250 ČEZ Prodej, s. r. o., kteří dne 30. března 2009 shodně popřeli věřiteli
č. 220 Citibank Europe plc, jeho pohledávku č. 223/1 a 223/2 pro pravost
dílčího nároku č. 1 ve výši Kč 465,419.531,26, pravost a výši dílčího nároku č. 2 ve výši 2, 261.812.065,04 Kč a pořadí pohledávky č. 223. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 8. ledna 2009, č. j. MSPH 76 INS 3732/2008-A-93 (které
nabylo právní moci 31. března 2009), zjistil úpadek dlužníka a prohlásil
konkurs na majetek dlužníka. 2/ Při přezkumném jednání konaném 30. března 2009 popřeli shora označení
věřitelé (do protokolu) výše uvedeným způsobem označenou pohledávku věřitele č. 220. Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že:
1/ Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),
ve znění platném do 31. března 2011 (v době konání přezkumného jednání),
neumožňoval popření pohledávky přihlášeným věřitelem (dle ustanovení § 192
odst. 1 insolvenčního zákona toto právo příslušelo pouze dlužníku a
insolvenčnímu správci). 2/ Novela insolvenčního zákona, provedená s účinností od 31. března 2011
zákonem č. 69/2011 Sb., přiznala přihlášeným věřitelům právo popírat pohledávky
ostatních věřitelů v ustanovení § 200 insolvenčního zákona, přičemž podle
článku II bodu 1. Přechodných ustanovení platí tento zákon i pro insolvenční
řízení zahájená před 31. březnem 2011, jestliže v nich dosud nebylo vydáno
rozhodnutí o úpadku. 3/ Přechodná ustanovení k zákonu č. 69/2011 Sb. nezmiňují případy popěrných
úkonů učiněných věřiteli v řízeních, v nichž bylo rozhodnuto o úpadku před 31. březnem 2011, takže tento zákon neplatí pro popěrné úkony věřitelů učiněné v
insolvenčních řízeních, v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku před 31. březnem 2011. 4/ V daném případě rozhodl insolvenční soud o úpadku dlužníka před 31. březnem
2011, tedy v době, kdy insolvenční zákon nepřipouštěl popěrné právo věřitelů a
označení věřitelé popřeli pohledávku věřitele č. 220 přesto, že přechodná
ustanovení zákona č. 69/2011 Sb. se nevztahují na popěrné úkony učiněné před
31. březnem 2011; proto insolvenční soud jejich popěrné úkony odmítl. K odvolání všech tří věřitelů Vrchní soud v Praze potvrdil usnesením ze dne 4. dubna 2012, č. j. MSPH 76 INS 3732/2008, 3 VSPH 785/2011-B-312, usnesení
insolvenčního soudu. Jako s věřitelem č. 186 přitom odvolací soud jednal se
společností RWE Energie, a. s. (dále též jen „společnost R“) coby právním
nástupcem původního věřitele č. 186 Středočeské plynárenské, a. s. Odvolací soud poukázal na nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. července 2010,
sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (uveřejněný pod č. 241/2010 Sb.), účinný k 31. březnu 2011
a na zákon č. 69/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a
zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, včetně
článku II bodu 1 jeho přechodných ustanovení. Na tomto základě pak uzavřel, že jelikož insolvenční soud zjistil úpadek
dlužníka usnesením ze dne 8. ledna 2009, tedy před účinností novely
insolvenčního zákona provedené zákonem č. 69/2011 Sb., nebylo tu možno uplatnit
ustanovení insolvenčního zákona ve znění této novely (která teprve zakotvila
popěrné právo věřitelů). Odtud dovodil, že režim popírání pohledávek v daném
insolvenčním řízení byl spravován dosavadní úpravou insolvenčního zákona (ve
znění účinném do 30. března 2011), která nepřipouští popírání přihlášených
pohledávek věřiteli. Insolvenční soud proto (dle odvolacího soudu) správně
dovodil, že popěrný úkon (odvolatelů) je „právně bezúčinný“, a zvolil i
odpovídající procesní postup, když rozhodl o jeho odmítnutí.
Proti usnesení odvolacího soudu („proti celému výroku usnesení“) podal věřitel
č. 186 (společnost R) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a
odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.“), respektive (s odkazem na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněném pod číslem
25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 25/2009“/, které
je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti
dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu) o ustanovení § 239 odst. 3
o. s. ř. (vždy ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Přitom namítá, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2
o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje,
aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. kritizuje dovolatel jako nesprávný závěr odvolacího soudu o „právní
bezúčinnosti“ popěrného úkonu odvolatelů. Insolvenční správce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené
rozhodnutí za správné. Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro
incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu,
nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se
zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského
soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1
insolvenčního zákona. V rozsahu, v němž dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu v té jeho části,
kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o
odmítnutí popěrného úkonu dovolatele, shledává Nejvyšší soud dovolání (bez
dalšího) přípustným podle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř. Odmítnutí popěrného
úkonu má v dotčeném ohledu stejný charakter jako odmítnutí žaloby nebo jiného
návrhu na zahájení řízení, jelikož prostřednictvím popěrného úkonu se prosazuje
(iniciuje) spor o pravost výši nebo pořadí popřené pohledávky. Podmínku, aby
šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud
dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam, formulovanou od 1. července 2009 ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití §
237 odst. 1 a 3 o. s. ř., má Nejvyšší soud za obsoletní (srov. např. i důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2009,
uveřejněného pod číslem 151/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rovině právního posouzení věci pak Nejvyšší soud uvádí, že otázkou účinků
popěrného úkonu, jímž přihlášený věřitel popřel pravost pohledávky jiného
věřitele v řízení, v němž insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku před 31. březnem 2011, se zabýval v usnesení ze dne 25.
dubna 2012, sen. zn. 29 ICdo
7/2012, uveřejněném pod číslem 113/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 113/2012“). Tam uzavřel, že popřel-li přihlášený věřitel pravost
pohledávky jiného věřitele při přezkumném jednání, jež se konalo po vydání
nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 1. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10,
uveřejněného pod č. 241/2010 Sb., avšak před jeho účinností (před 31. březnem
2011), mělo takové popření tytéž účinky, jako kdyby pohledávku ve stejné době
popřel insolvenční správce a uplatní se na ně ustanovení insolvenčního zákona,
ve znění účinném do 30. března 2011. Obdobně to platí pro popření pravosti
pohledávky jiného věřitele přihlášeným věřitelem při přezkumném jednání, jež se
konalo v době od 31. března 2011 v insolvenčním řízení, v němž insolvenční soud
vydal rozhodnutí o úpadku před uvedeným datem. Na závěry obsažené v R 113/2012, na nichž nevidí důvod cokoli měnit, Nejvyšší
soud v podrobnostech odkazuje. Posuzovaná věc se liší toliko tím, že dovolatel coby přihlášený věřitel popřel
pohledávku jiného věřitele ještě před vydáním označeného nálezu (při přezkumném
jednání konaném 30. března 2009). Z nosných důvodů tohoto nálezu plyne, že ustanovení § 192 odst. 1 věty první,
včetně věty za středníkem, insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. března
2011, zasahovalo do základních práv věřitelů v insolvenčním řízení tím, že jim
odnímalo právo účinně zpochybnit pohledávky jiných (konkurujících) věřitelů. Jedinou cestou, jak se v situaci, kdy nelze aplikovat ustanovení insolvenčního
zákona ve znění po novele provedené zákonem č. 69/2011 Sb. (srov. opět R
113/2012), lze vyhnout použití formálně platné právní normy způsobem, který by
v konečném důsledku vedl k individuálnímu právnímu aktu neústavnosti (k
porušení základních práv dovolatele), je nepoužít ani v dané věci ustanovení §
192 odst. 1 věty první insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. března 2011
a přiznat i popěrnému úkonu dovolatele z 30. března 2009 tytéž účinky jako
kdyby pohledávku ve stejné době popřel insolvenční správce.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž správné není a dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší
soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
napadené usnesení a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního
stupně v příslušném rozsahu zrušil a věc potud vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z vymezení rozsahu, v němž se usnesení odvolacího soudu dovoláním napadá, se
dále podává, že dovolání směřuje i proti té části usnesení odvolacího soudu,
kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu co do odmítnutí
popěrného úkonu věřitele č. 247 a věřitele č. 250 (srov. článek I. odst. 2
dovolání).
V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl v intencích ustanovení § 240
odst. 1, § 243b odst. 5 a § 218 písm. b/ o. s. ř. jako podané někým, do k němu
(subjektivně) nebyl oprávněn. Dovolatel potud není osobou, jejíž popěrný úkon
byl odmítnut a pro ony další věřitele, kteří na dovolací přezkum rozhodnutí,
jímž byl jejich popěrný úkon pravomocně odmítnut, rezignovali, se účinky
rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho dovolání bez dalšího neprosadí.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru
(zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do
insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu