KSOS 22 INS 11078/2023 29 NSČR 54/2024-A-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka Z. P., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 11078/2023, o insolvenčním návrhu věřitele Swiss Forfait s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 362/2, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28228294, zastoupeného Mgr. Filipem Kubrychtem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Davidem Purmenským, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, PSČ 702 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. února 2024, č. j. KSOS 22 INS 11078/2023, 1 VSOL 2/2024-A-27, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 30. listopadu 2023, č. j. KSOS 22 INS 11078/2023-A-18, rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitele (Swiss Forfait s. r. o.) tak, že [mimo jiné]: [1] Zjistil úpadek dlužníka (Z. P.) [bod I. výroku]. [2] Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil VPI CZ, v. o. s. (bod II. výroku). [3] Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1, § 105, § 136, § 143 a § 148 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům:
3. Insolvenční navrhovatel doložil, že má proti dlužníku vykonatelnou pohledávku, která je po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Insolvenční návrh není šikanózní a nejde o případ uvedený v § 143 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona.
4. V řízení bylo zjištěno, že dlužník je v úpadku ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, jelikož má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit. Proto insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka a v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 insolvenčního zákona toto rozhodnutí spojil s rozhodnutím o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, který je osobou, u které zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením (dlužník není podnikatelem a návrh na povolení oddlužení přes poučení, jehož se mu dostalo, ve stanovené lhůtě nepodal).
5. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. února 2024, č. j. KSOS 22 INS 11078/2023, 1 VSOL 2/2024-A-27, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. až III. výroku.
6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1 a 2, § 105, § 136 odst. 1 a § 143 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
7. Mezi insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem není spor o tom, že insolvenční navrhovatel osvědčil existenci své pohledávky a naplnění zákonných znaků úpadku ve formě platební neschopnosti dle § 3 odst. 1, odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona (dlužník nečiní sporným pohledávky dalších věřitelů označených v insolvenčním návrhu [Aksuz s. r. o. (dále jen „společnost s ručením omezeným“) a F. K. (dále jen „F. K.“)], které neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (stejně jako pohledávku insolvenčního navrhovatele).
8. Z důvodů uváděných dlužníkem pak neplyne šikanózní charakter insolvenčního návrhu.
9. Z § 143 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu je zjevné, že na šikanózní charakter insolvenčního návrhu nelze bez dalšího usuzovat jen z toho, že došlo k rozdělení původně jediné pohledávky, jestliže se tak stalo v době delší 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu (což se stalo v posuzované věci). Případy, kdy i po uplynutí výše uvedené lhůty bude možné dospět k závěru o šikanózním charakteru insolvenčního návrhu podaného věřitelem, proto budou představovat výjimku danou existencí důvodů hodných zvláštního zřetele.
10. K (takovým) důvodům (z nichž lze usuzovat na šikanózní insolvenční návrh) nepatří: [1] skutečnost, že z pohledávky splatné od 1. března 2016 přenechal insolvenční navrhovatel (dohodou) přísudek svému advokátu (F. K.), [2] skutečnost, že společnost s ručením omezeným, která postoupením nabyla další část pohledávky insolvenčního navrhovatele, s pohledávkami běžně neobchoduje, [3] tvrzení dlužníka o propojení insolvenčního navrhovatele a dalších věřitelů, když jde o propojení přes několik dalších osob, [4] skutečnost, že insolvenční navrhovatel uplatňuje pohledávku vůči dlužníku již v šestém insolvenčního řízení (předchozí neskončila rozhodnutím o úpadku); ta je (totiž) především důsledkem délky prodlení dlužníka s úhradou dluhu.
11. Proti výroku o ustanovení insolvenčního správce a o prohlášení konkursu dlužník odvoláním samostatně ničeho nenamítal, pročež odvolací soud potud odkazuje na správné závěry insolvenčního soudu. II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
13. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby je Nejvyšší soud změnil v tom duchu, že insolvenční návrh se zamítá, nebo aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel ve prospěch názoru, že odvolací soud nerespektoval především závěry „29 NSČR 13/2011“ [správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 13/2011, uveřejněné ve zvláštním čísle I časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročníku 2012, pod číslem 18, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu] a „29 NSČR 112/2015“ (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 112/2015), a že insolvenční návrh je šikanózní. K tomu dovolatel dále namítá, že:
15. Úprava obsažená v § 143 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona nevylučuje použití judikatury k šikanózním insolvenčním návrhům.
16. Příslušná ochrana ve formě zjištění úpadku dlužníka nemá být poskytnuta těm insolvenčním navrhovatelům, kteří existenci podmínek pro řešení dlužníkova úpadku vytvářejí cíleně (uměle), se záměrem využít (zneužít) insolvenční úpravu k účelům, k nimž není předurčena. Jedním z kroků sledujících takové zneužití systému insolvenčního práva může být i umělé vytváření plurality (mnohosti) věřitelů.
17. Na takové zneužití nelze usuzovat bez dalšího (při absenci dalších důkazů) jen z toho, že insolvenčním navrhovatelem tvrzená pohledávka tvoří část původně jediné pohledávky, postoupené na osobu, kterou insolvenční navrhovatel označuje za dalšího věřitele dlužníka, v dané věci však právě takové důkazy soudům nabídl.
18. O propojení insolvenčního navrhovatele s F. K. (a jejich společných zájmech) nemůže být ve skutkové rovině pochyb, přičemž insolvenční navrhovatel nemohl mít z postoupení žádný užitek (nebyla sjednána úplata za postoupení).
19. Insolvenční navrhovatel pro vykonatelnou pohledávku dosud nepodal exekuční návrh (což platí i pro další věřitele – postupníky).
20. Nabízel důkazy k ekonomické neúčelnosti postoupení části pohledávky společnosti s ručením omezeným.
21. Soudy nehodnotily důkazy ve vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.), respektive další dovolatelovy důkazy nehodnotily vůbec. III. Přípustnost dovolání
22. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
23. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je co do závěru, že nešlo o šikanózní insolvenční návrh (oproti mínění dovolatele) v souladu s dále označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Jde o tyto judikatorní závěry:
24. Pravidla vedoucí k závěru o dlužníkově úpadku se v insolvenčním řízení uplatňují s vědomím, že příslušná ochrana nemá být poskytnuta těm insolvenčním navrhovatelům (lhostejno, zda jde o věřitele nebo dlužníka), kteří existenci podmínek pro řešení dlužníkova úpadku vytvářejí cíleně (uměle), se záměrem využít (zneužít) insolvenční úpravu k účelům, k nimž není předurčena. Jedním z kroků sledujících takové zneužití systému insolvenčního práva může být i umělé vytváření plurality (mnohosti) věřitelů (usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 13/2011).
25. Požadavek, aby měl dlužník více věřitelů, je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona splněn, má-li vůči dlužníku vedle insolvenčního navrhovatele pohledávku po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti i nejméně jeden další věřitel. Nejde-li o případ uvedený v § 143 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona, nebrání závěru, že insolvenční návrh obsahuje tvrzení, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, okolnost, že insolvenční navrhovatel a jeden další věřitel jsou každý majitelem části původně jediné pohledávky (k jejímuž rozdělení došlo postoupením části pohledávky) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sen. zn. 29 NSČR 52/2011, uveřejněné ve zvláštním čísle I časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročníku 2012, pod číslem 23].
26. Jen z toho, že insolvenčním navrhovatelem tvrzená pohledávka podle dovolatele tvoří část původně jediné pohledávky, jejíž části byly postoupeny na osoby, které insolvenční navrhovatel označuje za další věřitele dlužníka, totiž i s ohledem na dobu, která od rozdělení původně jediné pohledávky uplynula, neplyne (bez dalšího), že insolvenční navrhovatel podáním návrhu zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 116/2013, uveřejněné pod číslem 33/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 33/2014“)].
27. Tam, kde se o „šikanózní povahu“ insolvenčního návrhu vede spor mezi insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem (např. proto, že se dlužník k insolvenčnímu návrhu vyjádří a tvrzení o své šikaně uplatní ještě před uplynutím sedmidenní lhůty) a kde je namístě tvrzení o šikaně ve skutkové rovině osvědčit nebo prokázat, není dán důvod odmítnout insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost dle § 128a insolvenčního zákona. Závěr o šikanózní povaze insolvenčního návrhu se však po případném osvědčení nebo prokázání takové dlužníkovy obrany může projevit jako důvod zamítnutí insolvenčního návrhu po jeho věcném projednání (R 33/2014).
28. Je vyloučeno vykládat základní zásadu insolvenčního řízení obsaženou v ustanovení § 5 písm. a/ insolvenčního zákona tím způsobem, že je nespravedlivé řešit existující úpadek dlužníka jen proto, že dlužník má pouze 2 věřitele, a že insolvenční navrhovatel (jenž řádně doložil v insolvenčním řízení pohledávku vůči dlužníku po lhůtě splatnosti) může pohledávku uplatnit cestou nalézacího řízení (a následně exekučně) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 19/2011; 29 NSČR 20/2011, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročníku 2014, pod číslem 74].
29. Závěry napadeného usnesení se těmto judikatorním závěrům neprotiví. K tomu lze dodat, že uzavřel-li odvolací soud (v mezích shrnuté judikatury), že (ani) ze samotných tvrzení uplatněných dlužníkem se nepodává šikanózní výkon práva insolvenčním navrhovatelem, pak nemá význam okolnost, zda byly provedeny důkazy, jimiž dlužník hodlal tato tvrzení prokazovat.
30. Zbývá dodat (ve vazbě na dovolatelem namítaný nesoulad napadeného rozhodnutí s § 132 o. s. ř.), že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
31. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výrocích o ustanovení insolvenčního správce a o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání (výroku) usnesení o ustanovení insolvenčního správce a o prohlášení konkursu.
32. Výrok o ustanovení insolvenčního správce a o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o zjištění úpadku dlužníka. V režimu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy tyto výroky byly automaticky odklizeny (zrušeny), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění úpadku dlužníka. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti těmto výrokům, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by ony výroky nemohly samostatně obstát. Srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sb. rozh. obč., jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2024
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu