KSPL 56 INS XY 29 NSČR 55/2017-B-97
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka R. D., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 56 INS XY, o přeměně oddlužení v konkurs, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Viktorem Švantnerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Mikulášská třída 455/9, PSČ 326 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. srpna 2016, č. j. KSPL 56 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
[1] Usnesením ze dne 11. února 2016, č. j. KSPL 56 INS XY, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zrušil schválené oddlužení (bod I. výroku).
2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku). 3/ Určil, že konkurs bude projednán jako nepatrný (bod III. výroku). 4/ Uložil insolvenčnímu správci, aby mu do 10 dnů od doručení usnesení předložil zprávu o hospodářské situaci dlužníka ke dni prohlášení konkursu (bod IV. výroku).
[2] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. srpna 2016, č. j. KSPL 56 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku a odmítl odvolání proti bodům III. a IV. usnesení insolvenčního soudu.
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník, posléze zastoupen advokátem (B-87), dovolání (B-76, B-88), jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, respektive tak, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Konkrétně jde o následující otázky:
1/ Lze rozhodnout o návrhu na zrušení schváleného oddlužení bez předchozího nařízeného jednání? 2/ Je pro rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení relevantní míra uspokojení věřitelů v rámci probíhajícího schváleného způsobu oddlužení? 3/ Je pro rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení relevantní skutečnost, že majetková hodnota, kterou dlužník neuvedl v seznamu svého majetku v rámci insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, by nebyla použita pro uspokojení přihlášených věřitelů v rámci zvoleného způsobu oddlužení?
[4] Otázky č. 1/ a 2/ klade dovolatel jako dovolacím soudem nezodpovězené a otázku č. 3/ jako tu, již má dovolací soud vyřešit jinak (než dříve).
[5] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[6] Dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu jako celek, tedy i v té části výroku, kterou odvolací soud odmítl odvolání proti usnesení insolvenčního soudu v bodech III. a IV. výroku. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.
[7] Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání, jež (opět) může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení otázky, zda byly splněny předpoklady pro zrušení schváleného oddlužení dle § 418 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. prosince 2016 (pro věc rozhodném), je napadené usnesení souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[8] Námitkou, že odvolací soud nenapravil pochybení insolvenčního soudu, jenž rozhodl o přeměně oddlužení v konkurs, aniž nařídil jednání (ač to výslovně přikazuje § 418 odst. 4 insolvenčního zákona) [otázka ad 1/], vystihuje dovolatel tzv. zmatečnostní vadu řízení podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn.
29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[9] Judikaturu Nejvyššího soudu rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání citoval přiléhavě již insolvenční soud. Jde o tyto závěry: 1/ Vyjde-li po schválení oddlužení najevo, že dlužník navrženým oddlužením sledoval nepoctivý záměr, je to důvodem ke zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“)].
2/ V tom, že dlužník v seznamu závazků zamlčel některé své věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil část svého majetku (…) Nejvyšší soud spatřuje vzorový příklad toho, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr (R 86/2013). 3/ Dlužník, který svým jednáním věřitele omezí ve volbě způsobu oddlužení, podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSCR 88/2013, uveřejněné pod číslem 46/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 46/2014“)].
4/ Neuvede-li dlužník v seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku, je to podkladem pro závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona). Kdyby se prokázalo, že se tak stalo úmyslně, bylo by již na tomto základě možné důvodně předpokládat, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněné pod číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 24/2016“)].
[10] Judikatorní závěry plynoucí z R 86/2013 a z R 24/2016 lze shrnout tak, že dlužník, jenž koná lehkomyslně, nedbale nebo dokonce nepoctivě, oddlužen být nemá (ani nemá být chráněn zvoleným režimem oddlužení), což vystihuje odpověď na otázku ad 2/.
[11] Odpověď na otázku ad 3/ plyne především z R 46/2014. Soudy při rozhodování, zda přemění oddlužení v konkurs, nemají spekulovat o tom, jak by se věřitelé rozhodli, kdyby měli informace o té části dlužníkova majetku, který jim dlužník před rozhodnutím o schválení oddlužení zamlčel v důsledku své lehkomyslnosti, nedbalosti nebo dokonce nepoctivosti; podstatné je, že dlužník věřitele práva volby zbavil.
[12] Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o zrušení oddlužení. V režimu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zrušení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku (proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o prohlášení konkursu), nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody R 86/2013.
[13] Pro úplnost budiž dodáno, že v dané věci bylo vyloučeno uvažovat o odkladu právní moci usnesení odvolacího soudu (dle § 243 písm. b/ o. s. ř.), jak dovolatel navrhl v dovolání, jelikož aplikaci tohoto ustanovení na rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení zapovídá ustanovení § 90 insolvenčního zákona.
[14] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu