KSCB 28 INS 6594/2024
29 NSČR 55/2025-B-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců
JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka
KOVOSVIT MAS Machine Tools, a. s., se sídlem v Sezimově Ústí, náměstí Tomáše
Bati 419, PSČ 391 02, identifikační číslo osoby 07333536, zastoupeného Mgr.
Bagratem Verdiyanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, PSČ 110 00,
vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS
6594/2024, o způsobu řešení úpadku, o dovolání dlužníka, proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2025, č. j. KSCB 28 INS 6594/2024, 4
VSPH 417/2025-B-179, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 11. března 2025, č. j. KSCB 28 INS 6594/2024-B-131,
ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. května 2025, č. j. KSCB 28 INS
6594/2024-B-171, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční
soud“) zamítl návrhy dlužníka (KOVOSVIT MAS Machine Tools, a. s.) a věřitele č.
55 (TRUSTUNION ASSET MANAGEMENT) na povolení reorganizace (body I. a II.
výroku) a prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod III. výroku).
2. Šlo přitom o v pořadí druhé usnesení insolvenčního soudu, když
usnesení ze dne 15. ledna 2025, č. j. KSCB 28 INS 6594/2024-B-88, ve znění
doplňujícího usnesení ze dne 20. ledna 2025, č. j. KSCB 28 INS 6594/2024-B-95,
jímž (mimo jiné) prohlásil konkurs na majetek dlužníka, Vrchní soud v Praze v
uvedeném rozsahu zrušil usnesením ze dne 19. února 2025, č. j. KSCB 28 INS
6594/2024, 4 VSPH 154/2025-B-119, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu
řízení.
3. K odvolání dlužníka a věřitele č. 55 Vrchní soud v Praze usnesením ze
dne 11. června 2025, č. j. KSCB 28 INS 6594/2024, 4 VSPH 417/2025-B-179,
potvrdil napadené usnesení insolvenčního soudu ve znění doplňujícího usnesení.
4. Odvolací soud – cituje ustanovení § 49 odst. 1, § 51, § 52, § 53, §
54 odst. 1, § 149 odst. 1, § 150, § 151 odst. 1, § 152, § 317 odst. 1, § 318
odst. 1 a § 321 odst. 1, § 323 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) ve znění účinném do 30. září 2024
a § 6 a § 18 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a
kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona (dále jen „jednací
řád“) – zdůraznil, že schůze věřitelů přijala usnesení podle § 150
insolvenčního zákona o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem; insolvenční
soud proto správně návrhy dlužníka a věřitele č. 55 na povolení reorganizace
zamítl a rozhodl o řešení úpadku konkursem. Uzavřel, že schůze věřitelů
proběhla řádně a že z ní byl pořízen protokol bez ohledu na jeho označení; v
této souvislosti vyšel odvolací soud z obsahu listiny (nazvané jako „zápis z
pokračování 1. schůze věřitelů“).
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“) argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k
dalšímu řízení.
6. Dovolatel konkrétně (podle obsahu dovolání) předkládá otázku, zda byl
insolvenční soud oprávněn zamítnout návrhy na povolení reorganizace dlužníka a
rozhodnout o způsobu řešení jeho úpadku konkursem. Upozorňuje, že povinnou
(obecnou) náležitostí protokolu pořízeného ze schůze věřitelů je jeho
(výslovné) označení jako „protokol“; ten jetotiž veřejnou listinou, která má
„mimořádnou“ důkazní sílu, a proto musí mít zákonem stanovené náležitosti a
nelze jej označovat libovolně. Insolvenční soud proto pochybil, jestliže
prohlásil konkurs na majetek dovolatele bez opory v náležitě pořízeném
protokolu ze schůze věřitelů. V této souvislosti dovolatel klade otázky, zda je
označení „protokol“ povinnou náležitostí protokolu podle § 6 odst. 2 jednacího
řádu, potažmo § 40 o. s. ř., zda se na protokol podle § 6 odst. 2 jednacího
řádu vztahuje § 40 odst. 6 o. s. ř., popřípadě § 40 odst. 3 o. s. ř. a zda v
takovém protokolu mají být uvedeny „výroky usnesení schůze věřitelů“.
7. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v napadeném rozhodnutí
neuvedl řádně důkazy a skutkové závěry, a klade otázku, zda je závěr o splnění
podmínek § 150 insolvenčního zákona závěrem skutkovým či právním. Napadá i
způsob vydání doplňujícího usnesení, který byl přímo ovlivněn neformálně
sděleným právním názorem v přípise odvolacího soudu o vrácení spisu.
8. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního
řádu.
9. S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení vedeného na
majetek dovolatele (17. dubna 2024) se v tomto řízení a ve sporech jím
vyvolaných uplatní (a to i pro účely posouzení přípustnosti dovolání) i v době
od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 [srov.
článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 252/2024 Sb.].
10. Nejvyšší soud dovolání, jenž může být přípustné jen podle § 237 o.
s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v 238 o. s.
ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené
rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené
v dovolání.
11. Již v usnesení ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh.
obč.“) pod číslem 96/2011 (dále jen „R 96/2011”), Nejvyšší soud uzavřel, že
je-li dlužník podnikatelem, u kterého je reorganizace podle insolvenčního
zákona (objektivně vzato) přípustná, nelze s rozhodnutím o úpadku spojit bez
dalšího i rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a předmětem
jednání první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku je vždy též bod
nabízející schůzi věřitelů hlasování o způsobu řešení dlužníkova úpadku.
Insolvenční soud v takovém případě není oprávněn rozhodnout o dlužníkově včas
podaném a opodstatněném návrhu na povolení reorganizace až do skončení (první)
schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku. Nevznese-li k výzvě insolvenčního
soudu návrh na přijetí usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova
úpadku žádný z přítomných věřitelů, je tím příslušný bod konání této schůze
věřitelů vyčerpán.
12. Tamtéž Nejvyšší soud vysvětlil, že schůze věřitelů může v takovém
případě (rozuměj tehdy, je-li reorganizace objektivně vzato přípustná) přijmout
usnesení o tom, že povoluje způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací, bez
zřetele k tomu, že v době konání schůze věřitelů dlužníku nebo některému z
přihlášených věřitelů již uplynula lhůta k podání návrhu na povolení
reorganizace. Jestliže schůze věřitelů přijme předepsanou většinou (§ 151
insolvenčního zákona) usnesení o tom, že způsobem řešení dlužníkova úpadku má
být konkurs, je tím pro insolvenční soud v intencích § 152 věty první
insolvenčního zákona závazným způsobem určen způsob řešení dlužníka úpadku
(konkursem), a to bez zřetele k tomu, že je zde jinak věcně zdůvodněný a včasný
návrh dlužníka na povolení reorganizace, jemuž by insolvenční soud jinak (kdyby
nebylo usnesení schůze věřitelů podle § 150 insolvenčního zákona) vyhověl. V
takovém případě insolvenční soud po skončení schůze věřitelů vydá usnesení,
jímž se jednak vypořádá s dlužníkovým návrhem na povolení reorganizace, a to
tak, že jej zamítne s poukazem na závaznost usnesení schůze věřitelů o jiném
(než dlužníkem navrženém) způsobu řešení jeho úpadku, jednak současně (opět s
odůvodněním, že usnesení schůze věřitelů o této otázce je pro něj závazné)
prohlásí konkurs na majetek dlužníka.
13. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že byť se závěry R 96/2011 vztahovaly
k insolvenčnímu zákonu ve znění účinném do 30. června 2010, jsou použitelné i v
poměrech insolvenčního zákona ve znění rozhodném pro tuto věc.
14. Napadené usnesení je s uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu v souladu, neboť odvolací soud vyšel z toho, že insolvenční
soud je vázán usnesením schůze věřitelů o způsobu řešení úpadku dovolatele,
které schůze věřitelů přijala podle § 150 až § 152 insolvenčního zákona,
přičemž skutečnost, že dovolatel, jakož i věřitel č. 55 podali včasný návrh na
povolení reorganizace již na tomto výsledku (rozhodnutí o způsobu řešení úpadku
konkursem) nemůže ničeho změnit.
15. V intencích § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je jediným způsobilým
dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř.,
dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině
práva hmotného). Přitom platí, že má smysl odpovídat na otázky pokládané
dovolatelem (řešit je) jen tehdy, jde-li o právní otázky, na jejichž řešení
napadené rozhodnutí spočívá nebo mělo spočívat. Tento předpoklad další
dovolatelem vymezené otázky [zda protokol ze schůze věřitelů má všechny
náležitosti a jaké náležitosti má protokol ze schůze věřitelů obecně mít
(včetně vztahu § 6 odst. 2 jednacího řádu a § 40 odst. 6 o. s. ř.], nesplňují,
neboť jejich řešení je pro výsledek dovolacího řízení bezcenné. K
nezpůsobilosti „akademických“ otázek srov. např. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 NSČR 130/2014, uveřejněné pod
číslem 47/2018 Sb. rozh. obč.
16. Jinak řečeno, napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že věřitelé
přijali na schůzi věřitelů usnesení o způsobu řešení úpadku konkursem a zamítli
návrh na způsob řešení úpadku dovolatele reorganizací; tento závěr, jakož i
samotný průběh schůze věřitelů a způsob hlasování na ní dovolatel
nezpochybňuje. V takovém případě je bez významu řešit ostatní dovolací otázky,
neboť jejich vyřešení nemůže výsledek dovolacího řízení ovlivnit, což činí
dovolání nepřípustným jako celek.
17. S přihlédnutím k § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý
dovolací důvod vymezuje ten, který je založen na námitce, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a jež výslovně
vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani
tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a
k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti toliko u (jinak) přípustného
dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) procesní vady
nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o.
s. ř. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, uveřejněné
pod číslem 460/2017 Sb., a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.
(dále jen „R 100/2013“) K namítané nepřezkoumatelnosti postačuje dodat, že v
intencích závěrů formulovaných na dané téma v R 100/2013 napadené rozhodnutí
zjevně není nepřezkoumatelné.
18. O návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného
usnesení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť rozhodnutím o podaném dovolání se
stal tento návrh bezpředmětným; takový návrh je ostatně zjevně nedůvodný (§ 90
insolvenčního zákona).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však
doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2025
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu