MSPH 98 INS 17303/2023 29 NSČR 56/2025-B-75
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka P. B., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS 17303/2023, o neschválení oddlužení a o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Fritzem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2025, č. j. MSPH 98 INS 17303/2023, 5 VSPH 365/2025-B-53, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 20. února 2025, č. j. MSPH 98 INS 17303/2023-B-39, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] neschválil oddlužení dlužníka (P. B.) [bod I. výroku] a na jeho majetek prohlásil konkurs (bod II. výroku).
2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. dubna 2025, č. j. MSPH 98 INS 17303/2023, 5 VSPH 365/2025-B-53, změnil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku tak, že oddlužení se neschvaluje pro nepoctivý záměr, a v bodě II. výroku usnesení insolvenčního soudu potvrdil.
3. Odvolací soud – odkazuje na § 104 odst. 1 písm. a/, odst. 2, § 128 odst. 3, § 392 odst. 1 písm. a/, § 395 odst. 1, 4, § 405 odst. 1, 2 a § 418 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – uzavřel, že dlužník měnil tvrzení ohledně vlastních příjmů a zatajil množství svého majetku, který rozkrýval až v průběhu insolvenčního řízení (zejména pohledávky a majetkové účasti v obchodních společnostech). Dlužník též v průběhu insolvenčního řízení neinformoval o probíhajícím pozůstalostním řízení po zemřelé matce, v němž uzavřel dědickou dohodu, kterou se fakticky vzdal částky 1 697 929,13 Kč, jež mohla být využita k uspokojení věřitelů. Jednání dlužníka tak zakládá důvodný předpoklad, že oddlužením sleduje nepoctivý záměr, přičemž na závěru o nepřípustnosti oddlužení nemůže nic změnit ani jeho (tvrzená) výhodnost pro věřitele. Jelikož insolvenční soud správný závěr o nepoctivém záměru dlužníka nevyjádřil ve výroku rozhodnutí, odvolací soud toto pochybení napravil. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázka č. 1), a právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (otázka č. 2). Konkrétně jde (podle obsahu dovolání) o tyto otázky: [1] Může soud přijmout závěr o důvodném předpokladu, že návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr, když dlužník v insolvenčním řízení neuvedl zcela přesné nebo úplné údaje o svém majetku, aniž by přihlédl k důvodům vzniku takových nesrovnalostí? [2] Může insolvenční soud neschválit oddlužení a prohlásit konkurs na majetek dlužníka, přestože by při oddlužení došlo k vyššímu uspokojení věřitelů?
5. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty prvé o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení obou soudů (a na nich závislá usnesení) a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
6. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel (k otázce č. 1) namítá, že neúplné nebo nepřesné informace v insolvenčním řízení poskytl neúmyslně (opomenutím), což nezakládá jeho nepoctivý záměr. Soudy dostatečně nezohlednily konkrétní okolnosti věci a specifika na straně dovolatele. K otázce č. 2 namítá, že odvolací soud nezohlednil základní zásadu co nejvyššího poměrného uspokojení věřitelů. „Neporušení“ této zásady je přitom nezbytnou podmínkou pro postup soudu spočívající v neschválení oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Obšírně odůvodňuje nevýhodnost řešení úpadku konkursem pro věřitele (oproti oddlužení). III. Přípustnost dovolání
7. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
8. S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení ve věci dovolatele (1. listopadu 2023) je v tomto řízení rozhodný (a to i pro účely posouzení přípustnosti dovolání) i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 252/2024 Sb.].
9. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
10. Učinil tak proto, že dovolatel (oproti svému mínění) nepředkládá dovolacímu soudu žádnou dosud neřešenou právní otázku a napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
11. Judikatura Nejvyššího soudu ohledně posuzování nepoctivého záměru dlužníka v oddlužení je ustálena v následujících závěrech [srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 (dále jen „R 14/2012“) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 86/2013“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2020, pod číslem 63]:
[1] Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Tomuto závěru je nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu při posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr.
[2] Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení; po celou tuto dobu je insolvenční soud povinen zkoumat poctivost dlužníkova záměru při oddlužení a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, a na jeho případný lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení, jakmile tyto skutečnosti vyjdou v insolvenčním řízení najevo.
[3] Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda je oddlužením sledován nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/, § 405 odst. 1, § 414 odst. 1, § 418 odst. 3 insolvenčního zákona), vychází z „okolností“ (terminologií § 405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl).
[4] Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“.
12. V poměrech projednávané věci nemá Nejvyšší soud pochybnosti (srov. R 14/2012) o tom, že úvaha odvolacího soudu o nepoctivém záměru dovolatele není zjevně nepřiměřená (odpovídá výše citované judikatuře) a Nejvyšší soud nemá důvod ji v mezích své přezkumné činnosti jakkoli korigovat. Rozporná tvrzení dovolatele o jeho příjmech ve spojení se souhrnem majetku, který neuvedl v návrhu na povolení oddlužení (přiznal jej až v průběhu insolvenčního řízení) [podíly v obchodních společnostech, pohledávky značné výše či dědický podíl na pozůstalosti po matce, ohledně něhož uzavřel dědickou dohodu], umožňují učinit závěr, že nejde o pouhé neúmyslné opomenutí, ale o nepoctivý záměr dovolatele, který se vyhýbá poctivému vypořádání závazků vůči věřitelům; poctivost dlužníkova záměru je nezbytným předpokladem sanačního způsobu řešení úpadku. Dovolatelem tvrzená možnost vyšší míry uspokojení věřitelů v oddlužení než v případě řešení úpadku konkursem, je proto nerozhodná z hlediska závěru o nepoctivém záměru dlužníka (a s ním spojeném rozhodnutím o neschválení oddlužení). Z judikatorních závěrů plynoucích z R 86/2013 a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněného pod číslem 24/2016 Sb. rozh. obč., se podává, že dlužník, jenž koná lehkomyslně, nedbale nebo dokonce nepoctivě, oddlužen být nemá (ani nemá být chráněn zvoleným režimem oddlužení); k tomu se Nejvyšší soud přihlásil například i v usnesení ze dne 31. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 55/2017.
13. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dovolatele, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání (výroku) usnesení o prohlášení konkursu.
14. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dovolatele má povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. V režimu § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení.
15. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sb. rozh. obč., jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody R 86/2013.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2025
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu