MSPH 90
INS 3153/2023
29 NSČR 62/2025-B-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci
dlužníka P. D., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS
3153/2023, o schválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Janem
Kramperou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 26/15, PSČ 110 00, proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2025, č. j. MSPH 90 INS
3153/2023, 6 VSPH 550/2025-B-63, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2025, č. j. MSPH 90 INS
3153/2023, 6 VSPH 550/2025-B-63, se mění takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2025, č. j. MSPH 90 INS
3153/2023-B-54, se v odvoláním napadeném I. a II. výroku potvrzuje.
1. Usnesením ze dne 17. března 2025, č. j. MSPH 90 INS 3153/2023-B-54, Městský
soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné]:
[1] Neschválil oddlužení dlužníka Pavla Duby (I. výrok).
[2] Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (II. výrok), s tím, že
konkurs bude projednán jako nepatrný (III. výrok).
2. Insolvenční soud – vycházeje z § 395 odst. 1 písm. a/ a § 405 odst. 1 a 2
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím
závěrům:
3. Dlužník (nadále) nemá zodpovědný přístup k úhradě svých závazků, přičemž v
úpadku se ocitl vlastním zaviněním v důsledku půjček a úvěrů. Dlužník nedoložil
zdravotní či jiné důvody, pro něž vzhledem ke svému věku (65 let), zdravotnímu
stavu bez pracovních omezení, vzdělání a praxi nebyl schopen zajistit si
dostatečné příjmy. Doložil sice smlouvu o důchodu z 10. července 2023, kterou
mu dcera [V. D. (dále jen „V. D.)] přislíbila platit po dobu trvání oddlužení
20.000 Kč měsíčně, není však zřejmé, zda jmenovaná bude částku skutečně
poskytovat.
4. Prohlášení konkursu je možné vzhledem ke zjištěnému (označenému) majetku
dlužníka.
5. K odvolání dlužníka (proti I. a II. výroku usnesení insolvenčního soudu)
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. června 2025, č. j. MSPH 90 INS
3153/2023, 6 VSPH 550/2025-B-63, změnil usnesení insolvenčního soudu v I.
výroku jen tak, že oddlužení dlužníka se neschvaluje pro nepoctivý záměr; ve
II. výroku je potvrdil.
6. Odvolací soud – vycházeje z § 7, § 395 a § 405 insolvenčního zákona, jakož i
ze závěrů označených usnesení Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání
odvoláním dotčených výroků napadeného usnesení k následujícím závěrům:
7. Dlužník se ocitl v úpadku v důsledku své podnikatelské činnosti, kdy si
půjčoval od různých subjektů (věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení)
horentní částky (v řádech desítek miliónů Kč) a ani k výzvě soudu věrohodně
nedoložil, jakým způsobem tyto částky použil. V tom odvolací soud spatřuje
vědomý, dobrovolný a nepoctivý záměr dlužníka. Po zahájení insolvenčního řízení
přistupuje dlužník (i po dvou letech) k plnění svých povinností liknavě
(neusiluje o získání zaměstnaní, není veden na úřadu práce).
8. Navýšení příjmů smlouvou o důchodu bylo jen snahou dlužníka dosáhnout na
řešení jeho úpadku oddlužením, respektive dosáhnout dobrodiní osvobození od
zbývajících dluhů, jelikož částka 20.000 Kč bude dlužníku poskytována toliko v
případě, že jeho oddlužení bude schváleno. Zbývající příjem z dohody „pohltí“
normativní výdaje na bydlení, srážka na vyživované osoby a soudem stanovené
výživné.
9. Nepoctivý záměr dlužníka lze spatřovat též v tom, že v seznamu majetku (A-2,
A-9) neuvedl zůstatek na svém bankovním účtu (93.013,13 Kč) ani podíl v
obchodní společnosti, ač pozdější seznam majetku (rozuměj seznam A-9) obsahuje
prohlášení o úplnosti a správnosti.
10. Rozdíl dlužníkem deklarovaných závazků (dluhů) oproti celkové výši v řízení
uplatněných pohledávek nezajištěných věřitelů pak činil cca 41 miliónů Kč (v
insolvenčním návrhu cca 54 miliónů Kč, přihlášené pohledávky ve výši 95 miliónů
Kč, byť nešlo o seznam závazků ve smyslu § 104 insolvenčního zákona).
11. Podle (označené) judikatury Nejvyššího soudu platí, že neuvede-li dlužník v
seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku, je to podkladem pro závěr,
že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný a nedbalý přístup dlužníka k
plnění povinností v insolvenčním řízení, přičemž kdyby se prokázalo, že se tak
stalo úmyslně, bylo by již na tomto základě možné důvodně předpokládat, že
dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr.
12. V posuzované věci dlužník v seznamu majetku s prohlášením o úplnosti a
správnosti zamlčel více než jednu věc (pohledávku) či hodnotu; v tom, že tak
učinil i po výzvě insolvenčního soudu (A-8), lze spatřovat jeho úmysl, takže
lze důvodně předpokládat, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení
oddlužení nepoctivý záměr (jakkoli by některé jednotlivosti bylo možné pokládat
jen za nedbalost nebo lehkomyslnost). Postupu insolvenčního soudu tak nelze
vytknout žádné pochybení vyjma toho, že kvalifikovaný důvod (nepoctivý záměr)
neuvedl ve výroku napadeného usnesení.
13. Vzhledem ke zjištěnému majetku dlužníka byl důvod prohlásit konkurs na jeho
majetek.
14. Usnesení insolvenčního soudu není ani nepřezkoumatelné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
15. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
následujících otázek:
[1] Je nedostatečné vysvětlení vzniku závazků dlužníka důvodem pro závěr o jeho
nepoctivém záměru, jestliže tyto závazky neuznává?
[2] Svědčí příjem na základě smlouvy o důchodu uzavřené pouze pro účely
případného oddlužení o nepoctivém záměru dlužníka?
[3] Může neuvedení určitého majetku, závazku nebo pohledávky v insolvenčním
návrhu nebo v seznamu závazků založit závěr o nepoctivém záměru dlužníka, pokud
takové jednání nebylo úmyslné a dlužník jím nesledoval úmysl poškodit věřitele
nebo zneužít institut oddlužení?
16. Otázky č. 1 a 2 má dovolatel za dovolacím soudem neřešené. U otázky č. 3
dovolatel dovozuje, že při jejím řešení se oba soudy odchýlily od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu [představované usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017; jde o usnesení uveřejněné v
časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2020, pod číslem 63, které je
(stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na
webových stránkách Nejvyššího soudu].
17. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí v tom duchu, že oddlužení schválí. V
mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám
následovně:
K otázce č. 1 (K nedostatečnému vysvětlení vzniku závazků)
18. Dovolatel v insolvenčním řízení (řádně) tvrdil a vysvětlil, jak se ocitl v
nepříznivé ekonomické situaci. Právní posouzení věci odvolacím soudem o
nepoctivém záměru, jelikož dovolatel nevysvětlil, jak naložil s peněžními
prostředky, je nesprávné v situaci, kdy dovolatel tyto pohledávky popírá. Soud
nemůže považovat za důkaz nepoctivosti absenci vysvětlení k události, která dle
tvrzení dovolatele nikdy nenastala.
K otázce č. 2 (K příjmu na základě smlouvy o důchodu)
19. Právní závěr odvolacího soudu, že příjem na základě smlouvy o důchodu
svědčí o nepoctivém záměru dlužníka, jestliže šlo o smlouvu uzavřenou pouze pro
účely případného oddlužení, je nesprávný (jde o jednání, které je plně možné).
K otázce č. 3 (K neuvedení majetku a závazků v seznamu)
20. Právní závěr odvolacího soudu, který dovozuje nepoctivý záměr mimo jiné i z
toho, že dovolatel neuvedl v insolvenčním návrhu podstatnou část svých závazků
(dluhů) a že neuvedl v seznamu majetku některý svůj majetek (konkrétně zůstatek
na bankovním účtu a podíl ve společnosti), není správný. Takový úsudek totiž
nelze přijmout, jestliže nešlo o jednání úmyslné a dovolatel jím nesledoval
úmysl poškodit věřitele nebo zneužít institut oddlužení. O takovou situaci šlo
v této věci, když neuvedení některých věřitelů v insolvenčním návrhu nebylo
úmyslné, stejně jako opomenutí (v seznamu majetku) co do údajů o peněžních
prostředcích na bankovním účtu a podílu ve společnosti.
21. Oběma soudům dovolatel vytýká, že své závěry dostatečně neodůvodnily;
usnesení insolvenčního soudu pak má za vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné pro
nesrozumitelnost.
22. Insolvenční správce ve svém vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako
nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné, poukazuje na to, že dovolatel v
převažující části dovolání polemizuje se skutkovými závěry a hodnotícími
úvahami odvolacího soudu. III. Přípustnost dovolání
12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 13. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na
zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přičemž
pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. Dovolání pak shledal přípustným, když napadené rozhodnutí je co do
předestřených právních otázek zčásti v rozporu s dále označenou judikaturou
Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním –
zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností
právního posouzení věci odvolacím soudem. 15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. 16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 17. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona:
§ 395
(1) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem
ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat,
a/ že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo
(…)
(2) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže
dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k
plnění povinností v insolvenčním řízení. (…)
§ 405
(1) Insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního
řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo
zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. (2) Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu
řešení dlužníkova úpadku konkursem pouze tehdy, jestliže
(…)
b/ návrh na povolení oddlužení byl podán společně s insolvenčním návrhem a
insolvenční soud nezjistí, že majetek dlužníka, aniž se přihlíží k věcem,
právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty, je pro
uspokojení věřitelů zcela nepostačující, nebo
(…)
18. Ve shora citované podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení
insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek
dlužníka (28. února 2023, kdy insolvenčnímu soudu došel insolvenční návrh) a
později nedoznala změn. S přihlédnutím k části první článku II (Přechodná
ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se pro dané insolvenční řízení
uplatní i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a
odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení)
bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]. 19.
Ve výše ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným
právním otázkám následující závěry:
20. Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením
(jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude
dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti
dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu
dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení; srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného
pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 86/2013“). 21. Dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému
plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Tomu
odpovídá povinnost insolvenčního soudu po dobu trvání oddlužení a následně i ve
fázi, kdy rozhoduje o tom, zda dlužníku přizná osvobození od zbytku dluhů,
zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým,
lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo
nedovoleně zvýhodněni (§ 5 písm. a/ insolvenčního zákona) [R 86/2013]. 22. Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním
normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že
dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude
závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci
daného insolvenčního řízení; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sb. rozh. obč. 23. Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím,
zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/, § 405 odst. 1, § 418 odst. 3 insolvenčního zákona), vychází z „okolností“ (terminologií §
405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze
závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje
nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že
zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují
„předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl)
[usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017]. 24. Neuvede-li dlužník v seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku,
je to podkladem pro závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný
nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395
odst. 2 insolvenčního zákona). Kdyby se prokázalo, že se tak stalo úmyslně,
bylo by již na tomto základě možné důvodně předpokládat, že dlužník sleduje
podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/
insolvenčního zákona) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sen. zn.
29 NSČR 47/2013, uveřejněné pod číslem 24/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R
24/2016“)]. 25. Je-li důvodem, pro který dlužník nepodal vysvětlení k tomu, jak naložil s
prostředky získanými z pohledávek uplatněných věřiteli v jeho insolvenčním
řízení, to, že popírá existenci pohledávek (jejich vznik), nemůže se tato
okolnost v době před zjištěním pohledávky přičíst k tíži dlužníka pro účely
zkoumání (ne)poctivosti jeho záměru pro oddlužení (srov. mutatis mutandis např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR
6/2008, uveřejněného pod číslem 61/2011 Sb. rozh. obč.). 26. Skutečnost, že plátce (zde dlužníkova dcera V. D.) uzavře s příjemcem
(dlužníkem) smlouvu o důchodu jen za účelem splnění oddlužení příjemcem (jen
pro dobu trvání oddlužení), je běžná a soudní praxí akceptovaná (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2022, sp. zn. 29 Cdo
407/2021, uveřejněného pod číslem 72/2023 Sb. rozh. obč.); pro závěr o
nepoctivosti záměru dlužníka pro oddlužení tak význam nemá. 27. Další skutečnosti, z nichž vyšly soudy, zejména pak nedostatky seznamu
majetku předloženého dlužníkem, dostatečně odůvodňují závěr, že dosavadní
výsledky řízení dokládají lehkomyslný a nedbalý přístup dlužníka k plnění
povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 insolvenčního zákona), úmysl
dlužníka z nich však neplyne (R 24/2016); ze souhrnu těchto nedbalostí též
neplyne „důvodný předpoklad“, že v poměrech dané věci dlužník sledoval
oddlužením „nepoctivý záměr“ (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona). 28. Vzhledem k tomu, že kvalifikovaný důvod neschválení oddlužení (§ 405 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního
zákona) má při naplnění znaků pro neschválení oddlužení z jiného důvodu (§ 405
odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s § 395 odst. 2 insolvenčního zákona)
praktický význam jen pro budoucí pokusy dlužníka o nové oddlužení (srov. § 395
odst. 4 insolvenčního zákona) a nikoli pro další chod tohoto insolvenčního
řízení, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dílčí nesprávnosti napadeného
rozhodnutí jsou zhojitelné jeho změnou (dle § 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
neboť dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout. 29. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení změnil tak, že usnesení insolvenčního soudu se
potvrzuje v obou odvoláním napadených výrocích tak, jak byly formulovány, tedy
bez doplnění (změny) prvního výroku o kvalifikovaný důvod neschválení
oddlužení. 30. Oddlužení se v důsledku této změny pokládá za neschválené (podle § 405
odst. 1 insolvenčního zákona) pouze z důvodu uvedeného v § 395 odst. 2
insolvenčního zákona (tedy proto že dosavadní výsledky řízení dokládají
lehkomyslný a nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním
řízení). 31. Zbývá dodat, že z obsahu spisu se nepodávají ani vady řízení, k nimž
Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
S námitkou nepřezkoumatelnosti usnesení insolvenčního soudu se
přiléhavě vypořádal (jako s neopodstatněnou) odvolací soud. Potud je tedy
napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu,
konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 100/2013“). 32. V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí
soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího
soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především
zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti
tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu odvolání) na újmu
uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu dovolání) na újmu
uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry rozhodnutí insolvenčního
soudu zjevně nebylo nepřezkoumatelné. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157
odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení
rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé
(§ 169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí
vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces
nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou
účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na
spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná; srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod
číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupný i na webových
stránkách Ústavního soudu. 33. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného
usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, je Nejvyšší soud neodmítl jen
proto, že napadené usnesení měnil na základě zbývající části dovolání. 34. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého
na výroku o neschválení oddlužení. V režimu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a/
o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal
dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným
usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení
oddlužení.
To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti
tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro
které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu
shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR
12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sb. rozh. obč., jakož i (k přípustnosti
dovolání) důvody R 86/2013. 35. Dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání
usnesení (výroku) o prohlášení konkursu, proto se Nejvyšší soud touto otázkou v
mezích připuštěného dovolání též nezabýval.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však
doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2025
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu