MSPH 90 INS 3153/2023 29 NSČR 62/2025-B-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka P. D., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS 3153/2023, o schválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Janem Kramperou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 26/15, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2025, č. j. MSPH 90 INS 3153/2023, 6 VSPH 550/2025-B-63, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2025, č. j. MSPH 90 INS 3153/2023, 6 VSPH 550/2025-B-63, se mění takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2025, č. j. MSPH 90 INS 3153/2023-B-54, se v odvoláním napadeném I. a II. výroku potvrzuje.
1. Usnesením ze dne 17. března 2025, č. j. MSPH 90 INS 3153/2023-B-54, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné]: [1] Neschválil oddlužení dlužníka Pavla Duby (I. výrok). [2] Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (II. výrok), s tím, že konkurs bude projednán jako nepatrný (III. výrok).
2. Insolvenční soud – vycházeje z § 395 odst. 1 písm. a/ a § 405 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
3. Dlužník (nadále) nemá zodpovědný přístup k úhradě svých závazků, přičemž v úpadku se ocitl vlastním zaviněním v důsledku půjček a úvěrů. Dlužník nedoložil zdravotní či jiné důvody, pro něž vzhledem ke svému věku (65 let), zdravotnímu stavu bez pracovních omezení, vzdělání a praxi nebyl schopen zajistit si dostatečné příjmy. Doložil sice smlouvu o důchodu z 10. července 2023, kterou mu dcera [V. D. (dále jen „V. D.)] přislíbila platit po dobu trvání oddlužení 20.000 Kč měsíčně, není však zřejmé, zda jmenovaná bude částku skutečně poskytovat.
4. Prohlášení konkursu je možné vzhledem ke zjištěnému (označenému) majetku dlužníka.
5. K odvolání dlužníka (proti I. a II. výroku usnesení insolvenčního soudu) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. června 2025, č. j. MSPH 90 INS 3153/2023, 6 VSPH 550/2025-B-63, změnil usnesení insolvenčního soudu v I. výroku jen tak, že oddlužení dlužníka se neschvaluje pro nepoctivý záměr; ve II. výroku je potvrdil.
6. Odvolací soud – vycházeje z § 7, § 395 a § 405 insolvenčního zákona, jakož i ze závěrů označených usnesení Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání odvoláním dotčených výroků napadeného usnesení k následujícím závěrům:
7. Dlužník se ocitl v úpadku v důsledku své podnikatelské činnosti, kdy si půjčoval od různých subjektů (věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení) horentní částky (v řádech desítek miliónů Kč) a ani k výzvě soudu věrohodně nedoložil, jakým způsobem tyto částky použil. V tom odvolací soud spatřuje vědomý, dobrovolný a nepoctivý záměr dlužníka. Po zahájení insolvenčního řízení přistupuje dlužník (i po dvou letech) k plnění svých povinností liknavě (neusiluje o získání zaměstnaní, není veden na úřadu práce).
8. Navýšení příjmů smlouvou o důchodu bylo jen snahou dlužníka dosáhnout na řešení jeho úpadku oddlužením, respektive dosáhnout dobrodiní osvobození od zbývajících dluhů, jelikož částka 20.000 Kč bude dlužníku poskytována toliko v případě, že jeho oddlužení bude schváleno. Zbývající příjem z dohody „pohltí“ normativní výdaje na bydlení, srážka na vyživované osoby a soudem stanovené výživné.
9. Nepoctivý záměr dlužníka lze spatřovat též v tom, že v seznamu majetku (A-2, A-9) neuvedl zůstatek na svém bankovním účtu (93.013,13 Kč) ani podíl v obchodní společnosti, ač pozdější seznam majetku (rozuměj seznam A-9) obsahuje prohlášení o úplnosti a správnosti.
10. Rozdíl dlužníkem deklarovaných závazků (dluhů) oproti celkové výši v řízení uplatněných pohledávek nezajištěných věřitelů pak činil cca 41 miliónů Kč (v insolvenčním návrhu cca 54 miliónů Kč, přihlášené pohledávky ve výši 95 miliónů Kč, byť nešlo o seznam závazků ve smyslu § 104 insolvenčního zákona).
11. Podle (označené) judikatury Nejvyššího soudu platí, že neuvede-li dlužník v seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku, je to podkladem pro závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný a nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení, přičemž kdyby se prokázalo, že se tak stalo úmyslně, bylo by již na tomto základě možné důvodně předpokládat, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr.
12. V posuzované věci dlužník v seznamu majetku s prohlášením o úplnosti a správnosti zamlčel více než jednu věc (pohledávku) či hodnotu; v tom, že tak učinil i po výzvě insolvenčního soudu (A-8), lze spatřovat jeho úmysl, takže lze důvodně předpokládat, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr (jakkoli by některé jednotlivosti bylo možné pokládat jen za nedbalost nebo lehkomyslnost). Postupu insolvenčního soudu tak nelze vytknout žádné pochybení vyjma toho, že kvalifikovaný důvod (nepoctivý záměr) neuvedl ve výroku napadeného usnesení.
13. Vzhledem ke zjištěnému majetku dlužníka byl důvod prohlásit konkurs na jeho majetek.
14. Usnesení insolvenčního soudu není ani nepřezkoumatelné. II. Dovolání a vyjádření k němu
15. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících otázek: [1] Je nedostatečné vysvětlení vzniku závazků dlužníka důvodem pro závěr o jeho nepoctivém záměru, jestliže tyto závazky neuznává? [2] Svědčí příjem na základě smlouvy o důchodu uzavřené pouze pro účely případného oddlužení o nepoctivém záměru dlužníka? [3] Může neuvedení určitého majetku, závazku nebo pohledávky v insolvenčním návrhu nebo v seznamu závazků založit závěr o nepoctivém záměru dlužníka, pokud takové jednání nebylo úmyslné a dlužník jím nesledoval úmysl poškodit věřitele nebo zneužít institut oddlužení?
16. Otázky č. 1 a 2 má dovolatel za dovolacím soudem neřešené. U otázky č. 3 dovolatel dovozuje, že při jejím řešení se oba soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017; jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2020, pod číslem 63, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
17. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí v tom duchu, že oddlužení schválí. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám následovně: K otázce č. 1 (K nedostatečnému vysvětlení vzniku závazků)
18. Dovolatel v insolvenčním řízení (řádně) tvrdil a vysvětlil, jak se ocitl v
nepříznivé ekonomické situaci. Právní posouzení věci odvolacím soudem o nepoctivém záměru, jelikož dovolatel nevysvětlil, jak naložil s peněžními prostředky, je nesprávné v situaci, kdy dovolatel tyto pohledávky popírá. Soud nemůže považovat za důkaz nepoctivosti absenci vysvětlení k události, která dle tvrzení dovolatele nikdy nenastala.
K otázce č. 2 (K příjmu na základě smlouvy o důchodu)
19. Právní závěr odvolacího soudu, že příjem na základě smlouvy o důchodu svědčí o nepoctivém záměru dlužníka, jestliže šlo o smlouvu uzavřenou pouze pro účely případného oddlužení, je nesprávný (jde o jednání, které je plně možné). K otázce č. 3 (K neuvedení majetku a závazků v seznamu)
20. Právní závěr odvolacího soudu, který dovozuje nepoctivý záměr mimo jiné i z toho, že dovolatel neuvedl v insolvenčním návrhu podstatnou část svých závazků (dluhů) a že neuvedl v seznamu majetku některý svůj majetek (konkrétně zůstatek na bankovním účtu a podíl ve společnosti), není správný. Takový úsudek totiž nelze přijmout, jestliže nešlo o jednání úmyslné a dovolatel jím nesledoval úmysl poškodit věřitele nebo zneužít institut oddlužení. O takovou situaci šlo v této věci, když neuvedení některých věřitelů v insolvenčním návrhu nebylo úmyslné, stejně jako opomenutí (v seznamu majetku) co do údajů o peněžních prostředcích na bankovním účtu a podílu ve společnosti.
21. Oběma soudům dovolatel vytýká, že své závěry dostatečně neodůvodnily; usnesení insolvenčního soudu pak má za vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
22. Insolvenční správce ve svém vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné, poukazuje na to, že dovolatel v převažující části dovolání polemizuje se skutkovými závěry a hodnotícími úvahami odvolacího soudu. III. Přípustnost dovolání
12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 13. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přičemž pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. Dovolání pak shledal přípustným, když napadené rozhodnutí je co do předestřených právních otázek zčásti v rozporu s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
17. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
§ 395
(1) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a/ že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo (…)
(2) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. (…) § 405
(1) Insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. (2) Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem pouze tehdy, jestliže (…) b/ návrh na povolení oddlužení byl podán společně s insolvenčním návrhem a insolvenční soud nezjistí, že majetek dlužníka, aniž se přihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty, je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, nebo (…)
18. Ve shora citované podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (28. února 2023, kdy insolvenčnímu soudu došel insolvenční návrh) a později nedoznala změn. S přihlédnutím k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se pro dané insolvenční řízení uplatní i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]. 19.
Ve výše ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:
20. Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení; srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 86/2013“).
21. Dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Tomu odpovídá povinnost insolvenčního soudu po dobu trvání oddlužení a následně i ve fázi, kdy rozhoduje o tom, zda dlužníku přizná osvobození od zbytku dluhů, zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni (§ 5 písm. a/ insolvenčního zákona) [R 86/2013].
22. Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sb. rozh. obč.
23. Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/, § 405 odst. 1, § 418 odst. 3 insolvenčního zákona), vychází z „okolností“ (terminologií § 405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl) [usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017].
24. Neuvede-li dlužník v seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku, je to podkladem pro závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 insolvenčního zákona). Kdyby se prokázalo, že se tak stalo úmyslně, bylo by již na tomto základě možné důvodně předpokládat, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sen. zn.
29 NSČR 47/2013, uveřejněné pod číslem 24/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 24/2016“)].
25. Je-li důvodem, pro který dlužník nepodal vysvětlení k tomu, jak naložil s prostředky získanými z pohledávek uplatněných věřiteli v jeho insolvenčním řízení, to, že popírá existenci pohledávek (jejich vznik), nemůže se tato okolnost v době před zjištěním pohledávky přičíst k tíži dlužníka pro účely zkoumání (ne)poctivosti jeho záměru pro oddlužení (srov. mutatis mutandis např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněného pod číslem 61/2011 Sb. rozh. obč.).
26. Skutečnost, že plátce (zde dlužníkova dcera V. D.) uzavře s příjemcem (dlužníkem) smlouvu o důchodu jen za účelem splnění oddlužení příjemcem (jen pro dobu trvání oddlužení), je běžná a soudní praxí akceptovaná (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2022, sp. zn. 29 Cdo 407/2021, uveřejněného pod číslem 72/2023 Sb. rozh. obč.); pro závěr o nepoctivosti záměru dlužníka pro oddlužení tak význam nemá.
27. Další skutečnosti, z nichž vyšly soudy, zejména pak nedostatky seznamu majetku předloženého dlužníkem, dostatečně odůvodňují závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný a nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 insolvenčního zákona), úmysl dlužníka z nich však neplyne (R 24/2016); ze souhrnu těchto nedbalostí též neplyne „důvodný předpoklad“, že v poměrech dané věci dlužník sledoval oddlužením „nepoctivý záměr“ (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona).
28. Vzhledem k tomu, že kvalifikovaný důvod neschválení oddlužení (§ 405 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) má při naplnění znaků pro neschválení oddlužení z jiného důvodu (§ 405 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s § 395 odst. 2 insolvenčního zákona) praktický význam jen pro budoucí pokusy dlužníka o nové oddlužení (srov. § 395 odst. 4 insolvenčního zákona) a nikoli pro další chod tohoto insolvenčního řízení, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dílčí nesprávnosti napadeného rozhodnutí jsou zhojitelné jeho změnou (dle § 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), neboť dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout.
29. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení změnil tak, že usnesení insolvenčního soudu se potvrzuje v obou odvoláním napadených výrocích tak, jak byly formulovány, tedy bez doplnění (změny) prvního výroku o kvalifikovaný důvod neschválení oddlužení.
30. Oddlužení se v důsledku této změny pokládá za neschválené (podle § 405 odst. 1 insolvenčního zákona) pouze z důvodu uvedeného v § 395 odst. 2 insolvenčního zákona (tedy proto že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný a nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení).
31. Zbývá dodat, že z obsahu spisu se nepodávají ani vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
S námitkou nepřezkoumatelnosti usnesení insolvenčního soudu se přiléhavě vypořádal (jako s neopodstatněnou) odvolací soud. Potud je tedy napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 100/2013“).
32. V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu odvolání) na újmu uplatnění práv odvolatele.
Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu dovolání) na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry rozhodnutí insolvenčního soudu zjevně nebylo nepřezkoumatelné. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§ 169 odst. 4 o.
s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná; srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.
února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu.
33. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, je Nejvyšší soud neodmítl jen proto, že napadené usnesení měnil na základě zbývající části dovolání.
34. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. V režimu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení.
To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sb. rozh. obč., jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody R 86/2013.
35. Dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání usnesení (výroku) o prohlášení konkursu, proto se Nejvyšší soud touto otázkou v mezích připuštěného dovolání též nezabýval.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. září 2025
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu