KSCB 46 INS 9030/2019
29 NSČR 65/2025-B-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci
dlužníka F. V., zastoupeného Mgr. Pavlem Jezlem, advokátem, se sídlem v
Prachaticích, Kostelní náměstí 16, PSČ 383 01, vedené u Krajského soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 46 INS 9030/2019, o osvobození dlužníka
od placení zbytku dluhů, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 16. června 2025, č. j. KSCB 46 INS 9030/2019, 6 VSPH
622/2025-B-89, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 24. března 2055, č. j. KSCB 46 INS 9030/2019-B-78,
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) vzal na
vědomí splnění oddlužení (dlužníka F. V.) [bod I. výroku], schválil odměnu a
hotové výdaje insolvenčního správce (AGENTURY PRO REVITALIZACI A SPRÁVU PODNIKŮ
– ARES, v. o. s.) [bod II. výroku], zprostil insolvenčního správce funkce (bod
III. výroku) a nepřiznal dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých
do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly doposud uspokojeny (bod IV. výroku).
2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením
potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadeném bodu IV. výroku.
3. Odvolací soud – vycházeje z § 412 odst. 1 a odst. 3, § 412a odst. 1,
§ 413, § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona) a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – přisvědčil
názoru insolvenčního soudu, že dlužník především porušil povinnost podle § 412
odst. 1 písm. h/ insolvenčního zákona, tj. vynaložit veškeré úsilí, které po
něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů,
jakož i s tím věcně (logicky) spojenou povinnost stanovenou v § 412 odst. 1
písm. a/ insolvenčního zákona, tj. vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost, v
případě nezaměstnanosti o získání příjmu usilovat a neodmítnout splnitelnou
možnost si příjem obstarat.
4. Odvolací soud stejně jako insolvenční soud poukázal na skutečnost, že
dlužník po většinu doby trvání schváleného oddlužení, resp. přinejmenším do 14.
února 2024, kdy mu byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu I. stupně,
neprokázal taková zdravotní či rodinná omezení (zejména spojená s dlužníkem
tvrzenou nutností péče o nemocnou matku), která by jej zcela nebo částečně
vylučovala z možnosti ucházet se o zaměstnání či si obstarat dílčí příjem
cestou přivýdělku, například ve formě brigády. V této souvislosti odvolací soud
poukázal rovněž na to, že dlužník při přezkumném jednání přislíbil
insolvenčnímu správci, že si do tří měsíců najde zaměstnání, což nesplnil.
Stejně tak nedodržel další přísliby učiněné v průběhu řízení, včetně dohody o
pravidelném zasílání částky 500 Kč měsíčně na základě smlouvy o důchodu s
matkou. Do oddlužení tak byly hrazeny pouze nepravidelné částky ve výši 2 000
Kč měsíčně, které začal dlužník zasílat až od května 2023 v souvislosti se
zvýšením důchodu své matky.
5. Dále odvolací soud zdůraznil, že dlužník neplnil povinnosti podle
schváleného způsobu oddlužení rovněž v tom, že porušil povinnost stanovenou v §
412 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona, tj. nepřijímat na sebe nové závazky,
které by nemohl splnit v době jejich splatnosti. Během oddlužení mu totiž
vznikl nedoplatek u Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky na pojistném
na veřejné zdravotní pojištění ve výši 11 478 Kč a na penále ve výši 7 922 Kč.
6. Odvolací soud konečně dodal, že správnost závěrů o nesplnění podmínek
pro osvobození dlužníka ve smyslu § 414 insolvenčního zákona nemohou zpochybnit
ani odvolací důvody, jejichž převážná část má těžiště v názoru dlužníka, že
zpeněžování jeho nemovitostí nebylo dostatečně výnosné; přitom uzavřel, že
takové námitky mohou být úspěšně uplatněny toliko při samotném procesu
zpeněžování majetku dlužníka. Současně dlužník (dle odvolacího soudu) pominul,
že byl schválen způsob oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením
majetkové podstaty. Dlužník tak byl povinen vydat insolvenčnímu správci ke
zpeněžení majetek náležející do majetkové podstaty postupem obdobným zpeněžení
majetkové podstaty v konkursu a dále do doby podání zprávy pro oddlužení
měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve zde uvedeném
rozsahu. Přitom právě na tuto povinnost (řádného splácení ve splátkovém
kalendáři) primárně navazují povinnosti stanovené v § 412 odst. 1 písm. a/ a h/
insolvenčního zákona. Podle zprávy o plnění oddlužení bylo v insolvenčním
řízení uspokojeno 100 % zajištěných pohledávek a 20,1405 % nezajištěných
pohledávek věřitelů dlužníka.
7. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právních otázek, která doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího
soudu vyřešeny, konkrétně otázek:
1/ Může být dlužník osvobozen od placení zbytku neuspokojených pohledávek, i
když porušil povinnost podle § 412 odst. 1 písm. h/ insolvenčního zákona, pokud
zároveň zpeněžením majetku dosáhl minimální hranice 30% uspokojení
nezajištěných věřitelů? Jinými slovy, má v takovém případě přednost ustanovení
umožňující plošné osvobození od placení zbytku pohledávek před sankcí za
porušení povinnosti aktivně usilovat o příjem?
2/ Znamená objektivní nemožnost získat příjem z podnikání či zaměstnání v
důsledku nepříznivého stavu dlužníka skutečné porušení § 412 odst. 1 písm. h/
insolvenčního zákona?
8. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty prvé o. s.
ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Dovolatel v rámci uplatněného dovolacího důvodu namítá, že po
zpeněžení majetku došlo prostřednictvím splátkového kalendáře ke zvýšení míry
uspokojení věřitelů z původních 18 % na 20 %. Podle jeho názoru tato skutečnost
dokládá, že vyvinul maximální možné úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě
požadovat, a to s ohledem na objektivní nepříznivý stav, ve kterém se nacházel,
a na nutnost dlouhodobé péče o těžce nemocnou matku. Tyto okolnosti podle něj
významně omezily možnost aktivně se ucházet o zaměstnání či jiný alternativní
příjem. Dovolatel uvádí, že po celou dobu insolvenčního řízení prakticky neměl
možnost podnikat nebo se nechat zaměstnat. Má za to, že dovolací soud by měl
zohlednit, zda objektivní nemožnost získat příjem z podnikání či zaměstnání,
způsobená nepříznivým zdravotním a osobním stavem dlužníka, skutečně
představuje porušení § 412 odst. 1 písm. h/ insolvenčního zákona.
10. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řad v aktuálním
znění.
11. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (17.
června 2019) a k části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona
č. 252/2024 Sb., se pro dané insolvenční řízení uplatní (i při zkoumání
přípustnosti dovolání v této věci) insolvenční zákon ve znění účinném do 30.
září 2024 i v době od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109
odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II
(Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.].
12. Nejvyšší soud dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o.
s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s.
ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
13. Dovolání není přípustné již proto, že samostatným důvodem pro
nepřiznání osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů byla skutečnost, že
dlužník po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře
porušil povinnost nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohl v době
jejich splatnosti splnit (srov. tuto část odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak
je reprodukována v odstavci 5 odůvodnění shora a § 412 odst. 1 písm. g/
insolvenčního zákona); uvedený závěr dovolání argumentačně nezpochybňuje.
Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že spočívá-li
rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé
samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu,
není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z
těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto
otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že
dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového
vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí
přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a důvody
nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný
přezkum právních otázek předložených dovolatelem tak nemůže ovlivnit výsledek
dovolacího řízení (nepřípustnost dovolání jako celku). Srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod
číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem
101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. K tomu Nejvyšší soud pro úplnost (bez vlivu na výsledek dovolacího
řízení) dodává, že dovolání by nemohlo být ani tak přípustné. Otázka ad 1/ je
totiž jen akademická (dlužník neuhradil 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů)
a otázka ad 2/ vychází z jiných než odvolacím soudem učiněných skutkových
závěrů (odvolací soud neuzavřel, že by nepříznivé poměry dlužníka, které mu
znemožnily získat další příjem, byly u dlužníka přítomny po celou dobu
oddlužení).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však
doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2025
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu