KSOS 31 INS 4184/2021
29 NSČR 68/2024-B-547
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci
dlužníka UNIMEX-INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2, PSČ
708 00, identifikační číslo osoby 25872117, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem
Koudelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Optátova 874/46, PSČ 637 00,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 4184/2021, o návrhu
dlužníka na zproštění insolvenčního správce funkce a na ustanovení odděleného
insolvenčního správce, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 20. 2. 2024, č. j. KSOS 31 INS 4184/2021,4 VSOL 84/2024-B-434,
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 5. 12. 2023, č. j. KSOS 31 INS 4184/2021-B-359,
Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužníka na
zproštění insolvenčního správce Mgr. Petra Brože funkce (bod I. výroku),
ustanovil odděleného insolvenčního správce Mgr. Martina Kopčila, a to ke všem
úkonům souvisejícím s přezkumem a popřením pohledávky (P1) věřitele CREDITEX
HOLDING, a. s. (dále též jen „společnost C“), insolvenčním správcem, včetně
vedení incidenčního sporu (resp. pokračování v incidenčním sporu sp. zn. 11 ICm
2658/2022) s tímto věřitelem, uplatňování práv vůči němu, či oprávnění podat
návrh na pokračování dovolacího řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn.
26 Cdo 1655/2021 (bod II. výroku), a zamítl návrh dlužníka, aby byl ustanoven
oddělený insolvenční správce také pro všechny další incidenční spory, v nichž
vystupuje insolvenční správce jako účastník řízení (bod III. výroku).
2. Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka v záhlaví označeným
usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. a III. výroku.
3. Odvolací soud – vycházeje z § 5 písm. a/, § 7, § 24 odst. 1, § 32
odst. 1, § 36 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), a § 6 odst. 1 písm. f/ zákona č. 312/2006 Sb., o
insolvenčních správcích – nepovažoval dlužníkem tvrzené porušení povinnosti,
spočívající v nepodání písemné zprávy o stavu insolvenčního řízení, za natolik
závažné porušení povinnosti, které by odůvodňovalo zproštění insolvenčního
správce funkce.
4. Následně – zabývaje se dalšími námitkami dlužníka a odkazuje na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2014, 29
NSČR 80/2015, uveřejněné pod číslem 47/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 47/2016“) – zdůraznil, že jen z toho, že insolvenční
správce byl do funkce zvolen hlasy společnosti C nelze dovozovat jeho osobní
poměr k tomuto věřiteli. Poměr insolvenčního správce dle odvolacího soudu dále
neprokazuje ani to, že nepodal návrh na pokračování v dovolacím řízení či ve
způsobu vedení incidenčního sporu o pohledávce společnosti C.
5. Konečně odvolací soud vyhodnotil jako správný závěr insolvenčního
soudu, podle něhož není důvod rozšiřovat působnost odděleného správce i na
všechny další (incidenční) spory, v nichž vystupuje jako účastník řízení
insolvenční správce. Zdůvodnil-li dlužník svůj návrh na ustanovení odděleného
insolvenčního správce ve všech incidenčních sporech poměrem insolvenčního
správce ke společnosti C, který nebyl osvědčen (prokázán), bylo by v rozporu s
principem rychlosti a hospodárnosti řízení (§ 5 písm. a/ insolvenčního zákona)
v těchto dalších sporech ustanovovat odděleného insolvenčního správce.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož
přípustnost vymezuje (posuzováno dle obsahu dovolání) ve smyslu ustanovení §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s.
ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení, případně aby zrušil rovněž rozhodnutí insolvenčního
soudu v bodě I. a III. výroku a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Dovolatel zejména namítá, že insolvenční správce s ohledem na vztah
ke společnosti C má být od počátku vyloučen z některých úkonů, čemuž odpovídá
jeho zákonná povinnost informovat insolvenční soud o tom, že jsou zde důvody
pro jeho vyloučení (dle § 24 a § 34 insolvenčního zákona). Insolvenční správce
však tuto povinnost porušil. Existence důvodů pro jeho vyloučení je dle
dovolatele potvrzena postupem insolvenčního soudu, který bodem II. výroku
vyhověl (pouze) návrhu dovolatele na ustanovení odděleného insolvenčního
správce. K tomuto dovolatel dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 6. 2014, sen. zn. 29 NSČR 107/2013, uveřejněné pod číslem 114/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 114/2014“), a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 4. 2018, sen. zn. 29 NSČR 179/2016, a na (v dovolání)
označenou odbornou literaturu, týkající se nemožnosti řešit podjatost
insolvenčního správce z důvodu vztahu k věřiteli pouze jmenováním odděleného
správce s ohledem na charakter pohledávky věřitele a jeho postavení v
insolvenčním řízení.
8. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s.
ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť mu
dovolatel (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného
nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř.
9. Judikatura Nejvyššího soudu je při výkladu § 24, § 31 a § 32
insolvenčního zákona ustálena v následujících závěrech:
[1] Ustanovení § 24, § 31 a § 32 insolvenčního zákona patří k právním
normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž
hypotéza není ustanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají
soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám
hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Srov. R
114/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sen. zn. 29 NSČR
2/2014, uveřejněné pod číslem 48/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 48/2016“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sen. zn.
29 NSČR 93/2014, uveřejněné pod číslem 58/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 58/2016“), či R 47/2016.
[2] Podmínky, za nichž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního
řízení (§ 24 odst. 1 insolvenčního zákona), lze v zásadě poměřovat s podmínkami
určenými § 14 odst. 1 o. s. ř. Přitom vztah insolvenčního správce k účastníkům
řízení (dlužníku či věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku – § 14
odst. 1 insolvenčního zákona), popř. účastníkům řízení v incidenčních sporech
(§ 16 insolvenčního zákona), pro který je dán důvod pochybovat o nepodjatosti
insolvenčního správce, může být založen především příbuzenským nebo jemu
obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský
či naopak zjevně nepřátelský (k tomu srov. mutatis mutandis důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněného pod
číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně platí, že pro
přijetí závěru o vyloučení insolvenčního správce postačí, že jsou zde důvody
pochybovat o jeho nepodjatosti, tj. jeho podjatost nemusí být „prokázána“.
Srov. R 114/2014, nebo R 47/2016.
[3] Ohledně tvrzené podjatosti insolvenčního správce jsou mutatis
mutandis uplatnitelné i závěry, jež Nejvyšší soud (k otázkám podjatosti soudce)
zformuloval (vycházeje též z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn.
II. ÚS 105/01) v důvodech usnesení ze dne 17. 7. 2014, sen. zn. 29 NSČR
79/2014, uveřejněného pod číslem 20/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Tyto závěry lze shrnout tak, že „důvod“ pochybovat o nepodjatosti
insolvenčního správce je dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá
domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která vzbuzuje pochybnosti o
nepodjatosti insolvenčního správce. Srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 5. 2021, sen. zn. 29 NSČR 7/2020.
[4] Důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce je
zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně
povinnosti vyplývající pro něj z § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí
soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v
rozporu s § 225 odst. 4 nebo s § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že
nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by
mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce. Takovým důvodem může být též
skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn
insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní
rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a
intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce
funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti
stanovené zákonem nebo uložené soudem. Srov. např. R 48/2016, R 58/2016, včetně
tam obsaženého odkazu na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2014,
sen. zn. 2 VSOL 358/2014, uveřejněné pod číslem 91/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sen.
zn. 29 NSČR 179/2016.
[5] O tom, zda insolvenční správce má být odvolán z funkce (podle § 31
odst. 1 insolvenčního zákona) či zproštěn funkce (podle § 32 insolvenčního
zákona), rozhoduje insolvenční soud zpravidla po slyšení insolvenčního správce
(tedy na základě vysvětlení, jež insolvenční správce podal ke skutečnostem,
které by dle podnětů účastníků insolvenčního řízení či dle insolvenčního soudu
mohly vyvolat pochybnosti o jeho nepodjatosti, byly důvodem pro odvolání či
zproštění funkce) a na základě obsahu insolvenčního spisu, jenž by měl
příslušná tvrzení potvrzovat nebo vyvracet. Hodnotící soudy o
(ne)opodstatněnosti návrhu, aby insolvenční správce byl odvolán z funkce, pak
insolvenční soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu, aniž by formálně
prováděl dokazování listinami tvořícími obsah insolvenčního spisu (respektive
doloženými účastníky insolvenčního řízení, insolvenčním správcem nebo
opatřenými insolvenčním soudem). Tomu ostatně odpovídá též zákonem předepsaný
požadavek, aby insolvenční soud rozhodl o podaném návrhu neprodleně. Srov. R
48/2016 nebo R 47/2016.
[6] „Slyšení“ insolvenčního správce před rozhodnutím insolvenčního soudu
o jeho odvolání bude pravidlem tam, kde se projeví mezi procesními subjekty
insolvenčního řízení spor o důvod, jenž má k odvolání vést. Právo insolvenčního
správce „být slyšen“ by mělo být realizováno v těch případech, kdy dosavadní
obsah spisu neskýtá dostatečný podklad pro posouzení důvodu odvolání anebo v
těch případech, v nichž insolvenční správce neposkytl dosud žádné vysvětlení
nebo vyjádření k důvodu, pro který má být z funkce odvolán. Srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sen. zn. 29 NSČR 24/2014, uveřejněné pod
číslem 135/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se
uplatní mutatis mutandis i při zproštění z funkce.
10. Napadené rozhodnutí (v němž odvolací soud uzavřel, že zjištěné
skutečnosti nemohou být důvodem pro zproštění insolvenčního správce funkce, ani
nejsou dány důvody pro ustanovení odděleného insolvenčního správce pro všechny
další incidenční spory) je v mezích uvážení odvolacího soudu souladné se závěry
citovanými shora (nevybočuje z nich v intenzitě vyžadující korekci
prostřednictvím věcného přezkumu závěrů odvolacího soudu soudem dovolacím).
Důvod připustit dovolání na základě argumentace v něm obsažené tak dán není.
11. Tvrdí-li dovolatel, že insolvenční správce má být vyloučen z
insolvenčního řízení (zproštěn funkce) pro svůj poměr ke společnosti C, pak
pomíjí, že takový poměr mezi insolvenčním správcem a společností C, který
dovolatel tvrdí, odvolací soud nezjistil, naopak uzavřel, že se takové
okolnosti ze spisu nepodávají. Závěry plynoucí z R 114/2014 (o tom, že vzhledem
k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a k jeho postavení v insolvenčním
řízení nelze řešit možnou podjatost insolvenčního správce pouhým ustanovením
odděleného insolvenčního správce), na něž odkazoval dovolatel, se v
projednávané věci neprosadí. Odvolací soud nepřezkoumával závěr insolvenčního
soudu, na základě kterého ustanovil odděleného insolvenčního správce (tento
výrok dovolatel nenapadl odvoláním). Odvolací soud (oproti insolvenčnímu soudu)
však neshledal v dané věci žádné důvodné pochybnosti ohledně podjatosti
insolvenčního správce ve vztahu ke společnosti C, když naopak uzavřel, že
pochybnost o podjatosti nelze dovozovat z toho, že byl insolvenční správce
ustanoven hlasy společnosti C, ani z toho, že nepodal návrh na pokračování v
dovolacím řízení (v řízení o pohledávce společnosti C), ani z průběhu vedení
incidenčního sporu o této pohledávce.
12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním
znění.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však
doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu