KSBR 32 INS 3584/2022 29 NSČR 69/2023-B-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka K. H., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 32 INS 3584/2022, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Patrikem Lukešem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 155/86, PSČ 603 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2023, č. j. KSBR 32 INS 3584/2022, 1 VSOL 256/2023-B-23, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 28. února 2023, č. j. KSBR 32 INS 3584/2022-B-16, mimo jiné neschválil oddlužení dlužníka K. H. (bod III. výroku) a prohlásil konkurs na jeho majetek (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 314 odst. 1 písm. b/ a odst. 2, § 395 odst. 1 a 2, § 396 odst. 1 písm. b/, § 389, § 397 odst. 2, § 405 odst. 1 a 2 a § 410 odst. 3 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a na judikaturu Nejvyššího soudu – uzavřel, že dlužník přistupuje k plnění povinností v rámci insolvenčního řízení lehkomyslně a nedbale a sleduje nepoctivý záměr. Dlužník neumožnil insolvenčnímu správci prohlídku rodinného domu za účelem ocenění a v seznamu majetku neuvedl spoluvlastnický podíl (ideální poloviny) k pozemku v katastrálním území XY. Vysvětlení, že šlo o nedopatření, považuje insolvenční soud za nevěrohodné; nadto se dlužník k dané věci blíže nevyjádřil (ač sdělil, že tak učiní). Dlužník ani neplní povinnost hradit zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce. Souhrnné hodnocení jednotlivých nedbalostí (lehkomyslností) tak zakládá důvodný předpoklad, že je oddlužením sledován nepoctivý záměr.
3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. května 2023, č. j. KSBR 32 INS 3584/2022, 1 VSOL 256/2023-B-23, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech III. a IV. výroku.
4. Odvolací soud – cituje (mimo jiné) ustanovení § 104 odst. 1 písm. a/ a odst. 2, § 136 odst. 4, § 210 odst. 1, § 395 odst. 2 a § 405 odst. 1 a odst. 2 insolvenčního zákona a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – uzavřel, že je namístě neschválit oddlužení dlužníka pro jeho lehkomyslný a nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení.
5. Odvolací soud dále uvedl, že dlužník sice porušil povinnosti (neuvedl v seznamu majetku spoluvlastnický podíl k pozemku, neposkytl součinnost při oceňování majetkové podstaty a neplatil zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce), avšak nikoliv s takovou intenzitou, která by odůvodňovala závěr o jeho nepoctivém záměru. Oproti insolvenčnímu soudu tak odvolací soud uzavřel, že dlužníku lze přičítat pouze nedbalostní porušení povinnosti předložit úplný a správný seznam veškerého majetku.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení; přitom pokládá (poměřováno obsahem dovolání) otázku, zda jeho dosavadní chování dokládá nedbalý a lehkomyslný přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení, který by byl důvodem pro neschválení oddlužení.
7. Dovolatel v rámci uplatněného dovolacího důvodu namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jelikož se odvolací soud nezabýval jeho obranou a nezdůvodnil, zda vytýkaná opomenutí jsou natolik závažná, že svědčí o lehkomyslném a nedbalém přístupu k plnění povinností v insolvenčním řízení. Odvolací soud dále podle dovolatele nepřihlédl k tomu, že spoluvlastnický podíl k pozemku má ve srovnání s ostatním majetkem nepatrnou hodnotu. Nadto lze vlastnictví nemovitých věcí dohledat v katastru nemovitostí, takže dovolatel tímto opomenutím neohrozil průběh insolvenčního řízení. K hrazení záloh na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce dovolatel uvedl, že na tyto náklady neměl finanční prostředky, neboť musel vyjít pouze s nezabavitelnou částkou; odvolací soud (též) nevzal v potaz jeho zdravotní a psychický stav, který je tak špatný, že bylo zahájeno řízení o omezení svéprávnosti.
8. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
9. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
10. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Insolvenční zákon přitom klade na dlužníka přísné požadavky co do poctivosti jeho záměru (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a sankcionuje též lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 insolvenčního zákona). Jinak řečeno, dlužník, jenž koná lehkomyslně, nedbale nebo dokonce nepoctivě, oddlužen být nemá. K tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních usnesení a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 86/2013 (dále jen „R 86/2013“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněné pod číslem 24/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 24/2016“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 33/2016, uveřejněné pod číslem 39/2017 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 39/2017“), nebo usnesení ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 6, ročník 2020, pod číslem 63.
11. Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ i odst. 2 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník plní své povinnosti v insolvenčním řízení lehkomyslně či nedbale, tak bude vždy závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení; tomu pak odpovídá i rozsah přezkumné činnosti v dovolacím řízení. Srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sb. rozh. obč.
12. V usnesení ze dne 31. srpna 2021, sen. zn. 29 NSČR 42/2021, uveřejněném pod číslem 93/2022 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud uzavřel, že z § 398 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona plyne, že při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (vedle pravidelného splácení pohledávek věřitelů z příjmů dlužníka) je základní povinností dlužníka vydat insolvenčnímu správci veškerý majetek náležející do majetkové podstaty k jeho zpeněžení.
13. Jednou z nejdůležitějších povinností dlužníka podávajícího insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení je také připojit k insolvenčnímu návrhu seznam svého majetku (§ 104 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) obsahující všechny předepsané náležitosti (§ 104 odst. 2 insolvenčního zákona). Význam, jaký má splnění této povinnosti pro insolvenční řízení, je zdůrazněn i požadavkem, aby se dlužník tzv. „osobně zaručil“ za správnost a úplnost takového seznamu tím, že jej podepíše a výslovně uvede, že seznam majetku je správný a úplný (§ 104 odst. 4 insolvenčního zákona). Neuvede-li dlužník v seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku (čímž popře pravdivost jím podepsaného prohlášení o správnosti a úplnosti seznamu majetku), je to podkladem pro závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. K tomu srov. opětovně R 86/2013, R 39/2017, R 24/2016, a usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017.
14. Za stavu, kdy dovolatel neposkytl insolvenčnímu správci potřebnou součinnost, neuvedl veškerý majetek v seznamu svého majetku a neplatil zálohy na odměnu insolvenčního správce a na náhradu jeho hotových výdajů, není úvaha odvolacího soudu, podle níž je přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení lehkomyslný a nedbalý, zjevně nepřiměřená (odpovídá shora uvedené ustálené judikatuře Nejvyššího soudu).
15. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sb. rozh. obč.).
16. Dovolací námitka, že dlužník trpí duševní poruchou, jež vylučuje možnost posuzovat jeho jednání jako „zaviněné“ (přičítat jeho procesním úkonům v insolvenčním řízení význam, s nímž jsou spojeny u dlužníka, který duševní poruchou netrpí) směřuje ke zpochybnění procesní způsobilosti dlužníka (§ 20 o. s. ř.) a z obsahového hlediska vystihuje tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Taková vada ale podle § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. Srov. k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sb. rozh. obč., jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sb. rozh. obč.
17. Konečně k dovolatelem namítané (ne)přezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud uvádí, že potud je napadené rozhodnutí plně souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.
18. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části druhého výroku napadeného usnesení, jíž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu (v bodě IV. výroku), je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání tohoto rozhodnutí. Výrok o prohlášení konkursu má (v dané věci) povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. To však nic nemění na tom, že směřuje-li dovolání i proti uvedené části výroku odvolacího soudu, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by výrok rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu nemohlo samostatně obstát. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sb. rozh. obč.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2024
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu