KSCB 41 INS XY 29 NSČR 70/2022-B-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka V. K., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 41 INS XY, o odvolání insolvenčního správce z funkce, o dovolání A. i. C. T., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, insolvenčního správce dlužníka, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2021, č. j. KSCB 41 INS XY, 2 VSPH XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2021, č. j. KSCB 41 INS XY, 2 VSPH XY, se mění takto: Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. října 2021, č. j. KSCB 41 INS XY, se mění tak, že A. i. C. T., se neodvolává z funkce insolvenčního správce dlužníka V. K.
1. Usnesením ze dne 26. října 2021, č. j. KSCB 41 INS XY, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“): [1] Odvolal A. i. C. T. (dále též jen „veřejná obchodní společnost A“), z funkce insolvenčního správce dlužníka V. K. (bod I. výroku). [2] Ustanovil novým insolvenčním správcem dlužníka AS ZIZLAVSKY v. o. s. (bod II. výroku). [3] Uložil veřejné obchodní společnosti A, aby bez zbytečného odkladu řádně informovala nového insolvenčního správce o své dosavadní činnosti a předala mu všechny doklady související s výkonem její činnosti (bod III. výroku). [4] Uložil veřejné obchodní společnosti A, aby mu do 30 dnů ode dne doručení usnesení předložila zprávu o své činnosti, zejména o stavu majetku, který spravovala, a aby vyúčtovala odměnu, hotové výdaje a náklady, které jí vznikly v souvislosti se správou a udržováním majetku (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že: [1] Usnesením ze dne 30. září 2019, č. j. KSCB 41 INS XY (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil veřejnou obchodní společnost A. [2] Podle sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 7. října 2021 a výpisu ze seznamu insolvenčních správců platného k 11. říjnu 2021, zaniklo (ve smyslu § 12 odst. 1 písm. e/ zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích) veřejné obchodní společnosti A právo vykonávat činnost insolvenčního správce.
3. Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení § 31 odst. 3, 5 a 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a ustanovení § 12 odst. 1 písm. e/ zákona o insolvenčních správcích – dospěl ohledně důvodu odvolání z funkce k následujícím závěrům:
4. V případě uvedeném v § 31 odst. 3 insolvenční zákon odvolání insolvenčního správce výslovně nevyžaduje, avšak umožňuje. V této věci je (však) insolvenční řízení na samém počátku, když oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty bylo schváleno (teprve) usnesením ze dne 29. března 2021 (správně 26. června 2020). Insolvenční řízení se vyznačuje svou dlouhodobostí a je tak vhodné za účelem naplnění zásad insolvenčního řízení, vyplývajících z ustanovení § 5 insolvenčního zákona, aby funkce insolvenčního správce byla vykonávána na základě řádného oprávnění k výkonu této činnosti a nikoliv insolvenčním správcem, jemuž oprávnění zaniklo.
5. K odvolání veřejné obchodní společnosti A Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. listopadu 2021, č. j. KSCB 41 INS XY, 2 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku.
6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 12 odst. 1 písm. e/ zákona o insolvenčních správcích, a z ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona a cituje závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2021, sen. zn. 29 NSČR 67/2019 (usnesení je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) – dospěl po přezkoumání výroku o odvolání insolvenčního správce z funkce k následujícím závěrům:
7. Z oddílu A, vložky 76042, obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze a ze seznamu insolvenčních správců vedeného Ministerstvem spravedlnosti přitom plyne, že ohlášení společníci veřejné obchodní společnosti A (J. C., P. M., O. Ř., P. V., M. P., I. Ch. a D. S.) jsou jejími společníky i po 30. září 2021, a že veřejná obchodní společnost A nezanikla. Z uvedeného lze usuzovat, že pro další činnost veřejné obchodní společnosti A jako insolvenčního správce dlužníka zůstala zachována odborná způsobilost garantovaná jejími ohlášenými společníky (bez zřetele k tomu, že o „ohlášené společníky“ technicky již nepůjde); v tomto směru je podstatné, že zde stále jsou společníci, jejichž odbornost byla pokladem pro udělení práva vykonávat činnosti insolvenčního správce.
8. Závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 67/2019 jsou obdobně použitelné i v této věci. Též v návaznosti na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 NSČR 24/2014, uveřejněném pod číslem 135/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 135/2018“), v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněném pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2011, sen. zn. 3 VSPH XY, uveřejněném pod číslem 133/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 NSČR 48/2014 a sen. zn. 29 NSČR 49/2014, insolvenční soud tedy neposuzoval, zda zánik práva vykonávat činnost insolvenčního správce podle § 12 odst. 1 písm. e/ zákona o insolvenčních správcích má (může mít) vliv na další (s odbornou péčí prováděný) výkon funkce insolvenčního správce.
9. Insolvenční soud však již správně zohlednil skutečnost, že insolvenční řízení je na počátku v situaci, kdy dlužníku bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty usnesením ze dne 29. března 2021 (správně 26. června 2020). Schválené oddlužení bude (mělo by) trvat ještě minimálně téměř 4 roky. Za těchto okolností nelze usuzovat na to, že by odvolání insolvenčního správce (jehož oprávnění k výkonu funkce již zaniklo) bylo v rozporu s účelem insolvenčního zákona (neohrozí požadavek rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů).
10. Proti usnesení odvolacího soudu podala veřejná obchodní společnost A dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 67/2019. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Dovolatelka namítá, že z hlediska řádného výkonu funkce insolvenčního správce je primární, zda osoba insolvenčního správce garantuje odbornou způsobilost výkonu funkce. Jestliže jsou splněny podmínky ohledně této garance, je odvolání insolvenčního správce z funkce pouze zátěží pro vedení insolvenčního řízení. Podle dovolatelky odvolací soud (na rozdíl od insolvenčního soudu) zvažoval kritérium vlivu zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce na další vývoj, nevyvodil však z této úvahy žádné následky. Dovolatelka poukazuje i na to, že jiná (v odvolání označená) usnesení Vrchního soudu v Praze i Vrchního soudu v Olomouci řešila obdobné případy tak, že z funkce nebyla odvolána.
12. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
13. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
14. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Tato věc je jednou z typově shodných věcí, které Nejvyšší soud řeší na základě dovolání téže dovolatelky ve vztahu k insolvenčním řízením různých dlužníků. Otázky řešené napadeným usnesením a předestřené dovoláním přitom Nejvyšší soud zodpověděl v usnesení ze dne 23. února 2022, sen. zn. 29 NSČR 33/2022, na něž v podrobnostech odkazuje a jehož závěry lze shrnout následovně:
[1] V intencích závěrů plynoucích z R 135/2018 i z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 67/2019 platí, že podle ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona odvolá insolvenční soud insolvenčního správce z funkce jen tehdy, dospěje-li v návaznosti na důvod, pro který došlo k zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce, se zřetelem ke konkrétním poměrům insolvenčního správce k závěru, že zde jsou (nebo při pravidelném chodu věcí mohou být) překážky, které insolvenčnímu správci se zaniklou činností brání (nebo mohou bránit) v řádném dokončení výkonu funkce v daném insolvenčním řízení. Skutečnost, že právo vykonávat činnost insolvenčnímu správci ze zákona zaniklo, není důvodem pro jeho odvolání z funkce podle § 31 odst. 3 insolvenčního zákona bez dalšího; proto také nelze takové odvolání odůvodnit negativně (tedy tím, že odvolání z funkce „nic nebrání“, nebo že odvolání z funkce „není v rozporu se základními zásadami insolvenčního řízení“).
[2] Delší doba dokončení insolvenčního řízení předpokládaná v době od zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce, sama o sobě důvodem toho, aby insolvenční správce se zaniklým oprávněním byl odvolán z funkce, není.
17. V poměrech dané věci se tyto závěry promítají tak, že v situaci, kdy odvolací soud správně uzavřel, že insolvenční správce se zaniklým oprávněním (veřejná obchodní společnost A) nepozbyl odbornou způsobilost k dokončení výkonu funkce v tomto insolvenčním řízení, není delší doba dokončení insolvenčního řízení předpokládaná v době od zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce, sama o sobě důvodem toho, aby insolvenční správce se zaniklým oprávněním byl odvolán z funkce. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž měl za podstatné, že schválené oddlužení by mělo trvat ještě minimálně čtyři roky, s tím, že za těchto okolností nelze usuzovat na to, že by odvolání insolvenčního správce (jehož oprávnění k výkonu funkce již zaniklo) bylo v rozporu s účelem insolvenčního zákona (neohrozí požadavek rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů), tedy správné není.
18. Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), změnil napadené rozhodnutí v tom smyslu, že veřejná obchodní společnost A se neodvolává z funkce insolvenčního správce dlužníka.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 4. 2022
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu