MSPH 77 INS 15020/2017 29 NSČR 71/2023-B-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka Rudel s. r. o., se sídlem v Praze 1, Štěpánská 629, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27699935, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 15020/2017, o odměně insolvenčních správců, o dovolání společnosti Tomko a partneři, v. o. s., se sídlem v Praze 3, Řipská 1676/25, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 01696262, zastoupené Mgr. Filipem Lorenzem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 1222/33, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2023, č. j. MSPH 77 INS 15020/2017, 1 VSPH 486/2023-B-146, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 9. března 2023, č. j. MSPH 77 INS 15020/2017-B-137, jež nabylo právní moci dne 30. března 2023, odkazuje na § 1 odst. 1 až 3 a § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen „vyhláška“), [mimo jiné] schválil celkovou odměnu insolvenčních správců ve výši 3.136.720,83 Kč (včetně daně z přidané hodnoty).
2. Usnesením ze dne 4. dubna 2023, č. j. MSPH 77 INS 15020/2017-B-138, následně insolvenční soud určil podíly insolvenčních správců na této odměně tak, že: [1] podíl odvolaného insolvenčního správce JUDr. Karla Miči (dále jen „K. M.“) činí částku 233.736,84 Kč a [2] podíl dosavadního insolvenčního správce Tomko a partneři, v. o. s. (dále jen „společnost T“), činí částku 2.902.983,99 Kč.
3. Při určení podílů obou insolvenčních správců – cituje § 6 odst. 1 vyhlášky – zhodnotil insolvenční soud tyto aspekty činnosti insolvenčních správců: délku doby ve funkci, rozsah provedené činnosti, náročnost provedené činnosti a výši příjmů získaných do majetkové podstaty.
4. Jde-li o dobu výkonu funkce jednotlivými insolvenčními správci, pak K. M. vykonával funkci 224 dnů (v době od 6. února 2018 do 18. září 2018) a společnost T 1.601 dnů (v době od 18. září 2018 do 6. února 2023). Podle tohoto kritéria by tak podíly insolvenčních správců na celkové odměně měly být 12,27 % ku 87,73 %.
5. Co do kritéria provedených činností insolvenčními správci dospěl insolvenční soud k závěru, že K. M. učinil úkony (zjistil majetek dlužníka, sestavil soupis majetkové podstaty, zpracoval seznam 35 přihlášených pohledávek a jejich přezkumné listy, účastnil se přezkumného jednání a schůze věřitelů, sepsal zprávu o své činnosti a hospodářské činnosti dlužníka ke dni prohlášení konkursu, komunikoval se zajištěnými věřiteli, pojistil nemovitý majetek dlužníka, učinil kroky k ocenění nemovitého majetku dlužníka, prověřil právní jednání dlužníka, komunikoval s dodavateli služeb za účelem dalšího užívání nemovitého majetku dlužníka zjištěnými podnájemci, vyjádřil se k výzvě Obvodního soudu pro Prahu 1, zda navrhuje pokračovat v soudním řízení zahájeném dlužníkem a vedeném pod sp. zn. 23 C 131/2017, a byl účastníkem incidenčního sporu o určení pravosti popřené pohledávky věřitele dlužníka jako oddělený insolvenční správce), z nichž následně vyšla společnost T [iniciovala a účastnila se jednání, na němž dlužník (prostřednictvím jednatelů) učinil prohlášení o svém majetku, opakovaně žádala soud o přezkum pokynů zajištěného věřitele ke zpeněžení majetkové podstaty, zpeněžila majetkovou podstatu, čtyřikrát navrhla a provedla rozvrh výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, předložila konečnou zprávu a dále předloží návrh na poměrné uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou a splní povinnosti v souvislosti se zrušením konkursu]. S přihlédnutím k celému řízení shledal insolvenční soud činnost společnosti T podstatně rozsáhlejší a náročnější než činnost K. M., a to i s ohledem na skutečnost, že zpeněžování majetkové podstaty představuje stěžejní část insolvenčního řízení, v němž je úpadek dlužníka řešen konkursem. Ze zpráv o činnosti se přitom podává, že správa majetkové podstaty (včetně jejího zpeněžování) byla s ohledem na udělování pokynů zajištěným věřitelem složitá.
6. Podle míry přispění k příjmům majetkové podstaty, pokračoval insolvenční soud, by měly být podíly insolvenčních správců na celkové odměně 0,1 % ku 99,9 %, neboť K. M. přispěl do majetkové podstaty částkou 52.201 Kč a společnost T částkou 68.500.000 Kč.
7. S ohledem na průběh řízení a výše uvedená kritéria insolvenční soud uzavřel, že výsledný podíl insolvenčních správců na celkové odměně je 6,185 % pro K. M. (tj. 42.350 Kč za přezkum pohledávek a 191.386,84 Kč za ostatní činnost; celkem tedy 233.736,84 Kč) a 93,815 % pro společnost T (tj. 2.902.983,99 Kč).
8. K odvolání K. M. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu ze dne 4. dubna 2023 tak, že K. M. náleží odměna ve výši 815.942,71 Kč a společnosti T náleží odměna ve výši 2.320.778,12 Kč.
9. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných insolvenčním soudem, zdůrazňuje demonstrativnost výčtu kritérií uvedených v § 6 vyhlášky (pro rozdělení odměny mezi více insolvenčních správců činných v jednom insolvenčním řízení) a cituje závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4135/2011 – dospěl na rozdíl od insolvenčního soudu k závěru, že K. M. provedl v řízení vedle základních a nezbytných úkonů, které musí učinit každý insolvenční správce, tj. prověření hospodářské situace dlužníka, vyhotovení soupisu majetkové podstaty, přezkumu pohledávek přihlášených věřitelů apod., také řadu úkonů, jejichž řádné provedení bylo podstatné pro další průběh insolvenčního řízení a realizaci prodeje majetkové podstaty dlužníka. Nadto v řízení vykonával funkci odděleného insolvenčního správce v incidenčním sporu o určení pravosti pohledávky přihlášené přihláškou č. P1.
10. Proto považoval odvolací soud za odpovídající rozdělení celkové odměny mezi insolvenční správce podle poměru 25 % pro K. M. (tj. 42.350 Kč za přezkum pohledávek a 773.592,71 Kč za ostatní činnost; celkem tedy 815.942,71 Kč) a 75 % pro společnost T (tj. 2.320.778,12 Kč).
11. Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost T dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, jež nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, a jednak na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Za neřešenou považuje dovolatelka otázku, zda je odvolací soud povinen nařídit jednání k projednání odvolání ve věci rozhodování o podílu jednotlivých v insolvenčním řízení činných insolvenčních správců na celkové odměně v situaci, kdy všichni v insolvenčním řízení činní insolvenční správci nevyslovili souhlas s rozhodnutím o odvolání bez nařízení jednání.
13. V této souvislosti dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s procesním právem nenařídil k projednání odvolání jednání a ani dovolatelku nevyzval, aby se vyjádřila k odvolání K. M. Tím odvolací soud porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod. Uvedené pochybení přitom shledává dovolatelka o to závažnějším, že odvolací soud dospěl na základě skutkových zjištění učiněných insolvenčním soudem k jinému závěru o poměru „rozhodných kritérií“ pro rozdělení odměny. Tento závěr má za překvapivý a nepředvídatelný. Dovolatelka s nařízením jednání k projednání odvolání „počítala“ a byla připravena doplnit skutkové okolnosti o všech svých činnostech v rámci insolvenčního řízení dlužníka. Tato možnost jí však nebyla (nenařízením jednání) poskytnuta.
14. Napadené rozhodnutí dovolatelka považuje (též) za nepřezkoumatelné, odkazujíc na judikaturu Nejvyššího soudu, neboť odůvodnění právního posouzení rozhodných kritérií (o délce doby, rozsahu a náročnosti činnosti v insolvenčním řízení činných insolvenčních správců) je natolik vágní, že z něj dle dovolatelky nikterak nelze seznat (přezkoumat), proč odvolací soud dospěl k závěru o rozdělení celkové odměny mezi insolvenční správce právě v poměru 25 % ku 75 %, resp. zda tak učinil v souladu s § 6 vyhlášky.
15. Konečně shledává dovolatelka napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné „s demonstrativními kritérii stanovenými v § 6 vyhlášky“ a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (v dovolání blíže označenou), přičemž za správné považuje naopak rozhodnutí insolvenčního soudu. Namítá, že hlavní činností K. M. v rámci insolvenčního řízení dlužníka byl přezkum přihlášených pohledávek, za což mu byla přiznána odměna dle § 2a vyhlášky, avšak činnost K. M. v otázce správy a zpeněžení majetkové podstaty (nemovitých věcí) byla zcela marginální. Jinak řečeno, uvádí dovolatelka, je hrubě nespravedlivé, aby za správu a zpeněžení sepsaných nemovitých věcí měl K. M. podíl na odměně ve výši 25 % (z výtěžku zpeněžení). Dále namítá, že správa tohoto majetku do jeho zpeněžení byla extrémně náročná oproti jiným insolvenčním řízením, a to s ohledem na jeho špatný technický stav a lokalitu. Tyto skutečnosti přitom soudy nižších stupňů v rozhodování zcela opomněly; stejně jako (nikoli však výlučně) nezohlednily další činnosti, a to podání 11 odpůrčích žalob, trestního oznámení a podnětu k zahájení řízení o vyloučení z výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace dle § 63 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. prosince 2020.
16. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, eventuálně aby je změnil v tom duchu, že potvrdí rozhodnutí insolvenčního soudu.
17. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
18. Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
19. Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. má Nejvyšší soud za právně bezvýznamnou především výhradu dovolatelky, podle níž odvolací soud ve věci rozhodl, aniž nařídil jednání. Z obsahového hlediska totiž jejím prostřednictvím dovolatelka uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Ustanovení § 241a o. s. ř. přitom jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje jako způsobilý dovolací důvod tzv. zmatečnostní vady řízení podle ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelkou tvrzená zmatečnostní vada řízení tedy nemůže být způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a ani pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. Srov. v této souvislosti např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 15. prosince 2020, sen. zn. 29 NSČR 116/2020, a ze dne 27. října 2021, sen. zn. 29 NSČR 52/2021, dále srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2023, sen. zn. 29 NSČR 112/2022.
20. Obecně k možnosti odvolacího soudu rozhodnout o odvolání proti rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v insolvenčním řízení bez nařízení jednání srov. § 94 odst. 2 insolvenčního zákona.
21. Přípustnost dovolání nezakládají rovněž námitky, podle kterých si odvolací soud před rozhodnutím nevyžádal stanovisko dovolatelky k jednotlivým bodům odvolání (K. M.) a že bylo rozhodnutí odvolacího soudu (s ohledem na jeho předcházející postup v řízení) pro dovolatelku nepředvídatelným (překvapivým). Uvedenými námitkami vystihuje dovolatelka z obsahového hlediska pouze tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady nezahrnují (jako v projednávané věci) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Jinak řečeno, dovolatelka těmito námitkami uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.; ani k jejich projednání tudíž dovolání připuštěno být nemůže.
22. Vytýkanou vadou (překvapivostí) ostatně napadené rozhodnutí ani netrpí, když spornou otázkou (tj. rozdělením celkové odměny mezi insolvenční správce činné v insolvenčním řízení dlužníka) se zabýval již insolvenční soud. Odvolání K. M. proti usnesení insolvenčního soudu přitom bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 20. dubna 2023 a doručeno (zvlášť) dovolatelce dne 24. dubna 2023, do vydání rozhodnutí odvolacího soudu (dne 25. května 2023) se dovolatelka k odvolání nijak nevyjádřila.
23. Přípustným dovolání nečiní ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, když potud je rozhodnutí odvolacího soudu souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
24. Poměřováno těmito závěry, napadené rozhodnutí (byť je argumentačně relativně úsporné) nepřezkoumatelné není, když z něj (alespoň v základním rozsahu) plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl k závěru, že celková odměna by měla být rozdělena mezi insolvenční správce činné v insolvenčním řízení dlužníka v označeném poměru.
25. Samotný závěr odvolacího soudu ohledně rozdělení celkové odměny mezi v insolvenčním řízení dlužníka činné insolvenční správce pak v obecné rovině odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu (k otázce aplikace § 6 vyhlášky srov. např. důvody usnesení ze dne 30. dubna 2019, sen. zn. 29 NSČR 79/2017, a ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 NSČR 73/2020, jakož i judikaturu tam dále označenou), přičemž Nejvyšší soud jej neshledává v poměrech dané věci ani zjevně nepřiměřeným. Přitom platí, že ustanovení § 6 vyhlášky patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Tomuto závěru je pak nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu.
26. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu