KSOS 36 INS 14480/2021 29 NSČR 73/2023-B-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka C. S., zastoupeného Mgr. Ivo Tichovským, advokátem, se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, PSČ 710 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 14480/2021, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. května 2023, č. j. KSOS 36 INS 14480/2021, 2 VSOL 608/2022-B-28, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 5. října 2022, č. j. KSOS 36 INS 14480/2021-B-19, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) schválil zprávu insolvenčního správce o přezkumu ze dne 18. února 2022 a 30. března 2022 (bod I. výroku), schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (bod II. výroku), uložil dlužníku a jeho plátcům mzdy a důchodu povinnosti ohledně příjmů dlužníka (body III. a IV. výroku), uložil dlužníku vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení obchodní podíl ve společnosti itlevne.cz, s. r. o. „ v likvidaci“ (dále jen „společnost I“), náležející do majetkové podstaty (bod V. výroku), povolil insolvenčnímu správci čerpat zálohu na jeho odměnu (bod VI. výroku), uložil insolvenčnímu správci a věřitelům povinnosti související se schválením oddlužení (body VII. a VIII. výroku), rozhodl, že funkci věřitelského výboru bude vykonávat insolvenční soud (bod IX. výroku) a určil, že oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty bude probíhat od listopadu 2022 do podání zprávy o splnění oddlužení (bod X. výroku).
2. V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci odmítl odvolání věřitele Mgr. Radima Struminského (dále jen „R. S.“), jako insolvenčního správce dlužníka VDI Meta – výrobní družstvo invalidů (dále též jen „družstvo“), proti bodům I., III. až VIII. a X. výroku usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a změnil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. až VIII. a X. výroku tak, že oddlužení dlužníka se neschvaluje z důvodu jeho nepoctivého záměru v oddlužení, insolvenční řízení se zastavuje, schvaluje se odměna insolvenčního správce v celkové výši 19 965 Kč a insolvenční správce se zprošťuje funkce (druhý výrok).
3. Ze skutkových zjištění obou soudů zejména plyne, že:
[1] Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 5. srpna 2021 insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení. V seznamu závazků dlužník uvedl závazky vůči věřitelům EFEKTIS, s. r. o. (dále jen „společnost E“) ve výši 14 964 145,11 Kč, R. S. ve výši 14 653 958 Kč a České republice ve výši 732 698 Kč. K věřiteli R. S. poznamenal, že jde o pohledávku vyplývající z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. prosince 2019, č. j. 130 C 151/2015-247, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu ze dne 12. května 2021, č. j. 8 Co 305/2020-371. O probíhajícím trestním řízení neuvedl v insolvenčním návrhu ničeho.
[2] Přihláškou ze dne 5. listopadu 2021, evidovanou pod č. P2, přihlásil věřitel R. S. do insolvenčního řízení pohledávku sestávající ze čtyř dílčích pohledávek. Pohledávku č. 1 ve výši 12 201 875,93 Kč (z toho jistina 6 634 499,50 Kč, úroky z prodlení ve výši 4 104 346,77 Kč, úroky 1 460 320,66 Kč a náklady řízení 2 709 Kč), pohledávku č. 2 ve výši 14 759 029,45 Kč (z toho jistina 8 019 459 Kč, úroky z prodlení 4 961 133,94 Kč a úroky 1 778 436,51 Kč). Jako důvod vzniku obou pohledávek uvedl smlouvu o půjčce ze dne 5.
ledna 2004 včetně dodatků, s tím, že jsou pohledávkami vykonatelnými na základě rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. prosince 2019, ve znění usnesení ze dne 6. ledna 2020, a ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2021. Pohledávku č. 3 ve výši 6 992 031 Kč přihlásil jako náhradu škody způsobenou úmyslným trestným činem (přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku dle bodu 1 obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě, sp. zn. 4 KZV 39/2019) a pohledávku č. 4 ve výši 12 466 063 Kč jako náhradu škody způsobenou úmyslným trestným činem (zločinem zneužití informací v obchodním styku dle bodu 3 obžaloby).
[3] Ve zprávě pro oddlužení a o přezkumu (zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 21. února 2022) insolvenční správce uvedl, že neshledal důvody pro neschválení oddlužení, když dlužník s insolvenčním správcem aktivně spolupracuje, zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce řádně hradí a požadovanou dokumentaci společnosti I předložil insolvenčnímu správci. Ke zprávě připojil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2021, č. j. 35 T 1/2020-4491, kterým byla schválena dohoda o vině a trestu uzavřená dne 3. prosince 2021 mezi dlužníkem a státním zástupcem. Z rozsudku též plyne, že obžaloba na dlužníka byla podána dne 3. března 2020 pod sp. zn. 4 ZKV 39/2018.
[4] Věřitel R. S. námitky proti schválení oddlužení dlužníka vyjádřil v podáních ze dne 5. listopadu 2021 a 28. února 2022. Učinil tak vždy s odkazem na trestní jednání dlužníka a civilní řízení vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 103 C 151/2015. V podání ze dne 28. února 2022 vznesl výslovně
námitky proti zprávě o přezkumu v části týkající se poctivého záměru dlužníka. [5] Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2021, č. j. 3 T 1/2020-4491, plyne, že přečin porušení povinností při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 a 2 písm.
a/ trestního zákoníku spočíval v tom, že dlužník a Ing. Jaroslav Plucar (dále jen „J. P.“) jako statutární zástupci družstva v období od 9. ledna 2014 do 31. července 2014, ačkoliv se podle účetnictví a následné fyzické inventury k 20. lednu 2014 v hlavní pokladně družstva nacházela částka 6 992 031 Kč, přesto, když byl dne 27. ledna 2015 usnesením krajského soudu ustanoven insolvenční správce, byla dle pokladní knihy v pokladně pouze částka 2 064 Kč, kterou insolvenční správce převzal, přičemž následně z účetnictví vyplynulo, že dne 14.
července 2014 je účtováno o výdeji z účtu pokladna na účet pohledávky za zaměstnanci a poté byla pohledávka za neznámým zaměstnancem odepsána interním dokladem do nákladů družstva a došlo tak ke ztrátě finanční hotovosti ve výši 6 992 031 Kč, kterou statutární zástupci družstva racionálně nevysvětlili a z účetnictví nebylo zjištěno, že by tato částka byla použita pro chod společnosti či v rámci její obchodní činnosti a ze strany dlužníka a J. P. nebyly učiněny žádné kroky směřující k dohledání chybějící pokladní hotovosti a poškozené společnosti tak byla způsobena škoda ve výši 6 992 031 Kč.
[6] Podle téhož rozsudku zločin zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 a 3 písm. a/ trestního zákoníku spočíval v tom, že dlužník spolu s Ing. Petrou Sněhotovou (dále jen „P. S.“) a J. P. jako statutární zástupci družstva za situace, kdy J. P. uzavřel s družstvem dne 5. ledna 2004 smlouvu o půjčce, na základě které mu byla průběžně poskytnuta půjčka do celkové výše jistiny 6 461 776 Kč se splatností do 31. prosince 2013, kdy dlužník uzavřel s družstvem dne 5. ledna 2004 smlouvu o půjčce, na základě které mu byla do 31.
prosince 2006 poskytnuta půjčka do celkové výše jistiny 6 634 499,50 Kč a téhož dne další smlouvu o půjčce, na základě které mu byla do 31. prosince 2006 poskytnuta půjčka do celkové výše 8 019 459 Kč, obě splatné do 31. prosince 2013, přičemž částka 1 020 000 Kč se stala společným závazkem v rámci společného jmění manželů dlužníka a P. S., přičemž J. P. a dlužník nikdy půjčky nevrátili a následně oznámili předsedovi družstva tři jeho členové [společnost E, P. S. a M. P. (dále jen „M. P.“)] s podíly ve výši 66,66 % všech členských vkladů, že ukončují své členství s tím, že členství končí všem ke dni 31.
prosince 2013 za situace, kdy ukončení členství a vznik nároku na zaplacení vypořádacího podílu reálně znamenalo odliv 75 % kapitálu družstva a nutnost vyplacení vypořádacích podílu zcela evidentně přesahovala reálné aktuální ekonomické možnosti družstva a bezprostředně ohrožovala jeho další ekonomickou existenci, což vedlo k úpadkovému stavu družstva, který musel být jeho statutárním orgánům a účetní znám, v úmyslu vyhnout se splacení půjček J. P., dlužník a P. S. (odpovědna v rozsahu půjčky poskytnuté před zúžením stanoveného rozsahu společného jmění manželů), poté, co dne 11.
července 2014 na základě darovací smlouvy a smlouvy o postoupení části pohledávky, postoupila společnost E, P. S. a M. P. peněžité pohledávky či jejich části za družstvem z titulu vypořádacího podílu na J. P.
a
dlužníka následně provedli tito zápočet v plné výši (22 200 428,18 Kč), přestože vypořádací podíly měly v té době být vyplaceny, resp. započteny vůči pohledávkám za členy družstva, poměrně jako u dalších věřitelů, v maximální výši 32,44 %, což odpovídá částce 7 201 818,90 Kč a tím měla být družstvu způsobena škoda ve výši 14 988 609,28 Kč.
[7] Konečně podle označeného rozsudku zločin zneužití postavení v obchodním styku podle § 255a odst. 1 a 3 trestního zákoníku spočíval v tom, že v době od 14. října 2013 do 31. prosince 2014 dlužník jako místopředseda družstva a současně od 14. října 2013 jediný jednatel a od 30. prosince 2014 stoprocentní vlastník společnosti I se stejným předmětem činnosti jako družstvo v úmyslu opatřit společnosti I prospěch, kdy družstvo a společnost I mezi sebou dlouhodobě obchodovali, kdy společnost I dlužila družstvu částku 12 495 405 Kč, jejíž splatnost nastala průběžně v roce 2013 až 2015, z níž společnosti I splatila pouze 29 342 Kč a dle účetnictví družstvo poskytlo společnosti I 52 dílčími plněními celkové plnění z obchodní činnosti ve výši 37 155 767 Kč, uzavíral obchody a prováděl plnění ve prospěch obchodní společnosti, kterou jako jednatel a společník ovládal, a to na úkor družstva, jehož byl místopředsedou, když neprovedl ani zápočet vzájemných pohledávek, ani neučinil žádný jiný krok k tomu, aby společnost I závazek vůči družstvu uhradila.
Tím byla družstvu způsobena škoda ve výši 12 466 063 Kč.
4. Odvolací soud – cituje ustanovení § 7, § 395 odst. 1 písm. a/, § 398 odst. 6, § 405 odst. 1, § 406 odst. 3 písm. e/ a § 406 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům.
5. V samotném podání insolvenčního návrhu a návrhu na povolení oddlužení bez dalšího nelze shledávat nepoctivost a ani pravomocné odsouzení pro trestný čin majetkové povahy není okolností, z níž lze (bez dalšího) dovozovat, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr. Odsouzení dlužníka pro majetkovou trestnou činnost nezakládá bez dalšího domněnku jeho nepoctivého záměru, avšak aby byl nepoctivý záměr při pochybnostech vyloučen, musí z chování dlužníka insolvenční soud učinit závěr o jeho sebereflexi, opravdový záměr o změnu dřívějšího postoje a poctivé vyrovnání se s věřiteli, přičemž takový závěr v daném případě učinit nelze.
6. V dané věci je zásadní, že dlužník byl pravomocně odsouzen pro úmyslný přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku, úmyslný zločin zvýhodnění věřitele spáchaný ve spolupachatelství a úmyslný zločin zneužití postavení v obchodním styku. V rámci úmyslné (neboť k naplnění všech tří trestných činů je vyžadován úmysl pachatele) trestné činnosti jednal dlužník buď sám, nebo ve spolupráci s jinými subjekty, ke značné újmě (velkého rozsahu – celkem 34 456 703,28 Kč) družstva (jehož pohledávky jsou přihlášeny v insolvenčním řízení dlužníka). Závažnost tohoto jednání není snižována ani tím, že se trestné činnosti dopustil v letech 2013 až 2015, tedy nikoliv bezprostředně před podáním insolvenčního návrhu. Ohledně půjček družstva poskytnutých dlužníkovi probíhalo civilní řízení, kdy dlužníku bylo uloženo zaplatit částku 16 425 713,92 Kč s příslušenstvím. Přitom nelze odhlédnout od toho, že v tomto civilním řízení byly shledány zápočty dlužníka nemravné a tyto úkony neplatné podle § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
7. O nedostatečné sebereflexi dlužníka svědčí i jeho následné jednání, když insolvenční návrh podal v době trvání trestního řízení, avšak v insolvenčním návrhu o trestním řízení ničeho neuvedl. Je tak zřejmé, že dlužník při zahájení insolvenčního řízení nejednal transparentně a ve snaze o poctivé vyrovnání se svými věřiteli. Na uvedeném ničeho neněmí ani to, že dlužník plnil veškeré povinnosti v rámci insolvenčního řízení.
8. Soudem zjištěné skutečnosti odůvodňují předpoklad o nepoctivém záměru dlužníka při podání návrhu na povolení oddlužení. V řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno usuzovat, že dlužník se snaží poctivě vypořádat se svými věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozím dlouhodobým poškozováním věřitelů. Jelikož v řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, jsou dány důvody pro neschválení oddlužení podle § 405 odst. 1 insolvenčního zákona.
9. O zastavení insolvenčního řízení rozhodl odvolací soud podle § 405 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť nebyly splněny podmínky pro prohlášení konkursu (§ 405 odst. 2 insolvenčního zákona)
10. Proti usnesení odvolacího soudu (posuzováno podle obsahu proti té části druhého měnícího výroku o neschválení oddlužení a zastavení insolvenčního
řízení) podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí rozhodnutí insolvenčního soudu, popřípadě rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
11. Dovolatel především namítá, že závěry odvolacího soudu o jeho nepoctivém záměru při podání návrhu na povolení oddlužení nemají oporu v provedeném dokazování, přičemž z provedených důkazů vyvodil odvolací soud nesprávné skutkové závěry.
12. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu [(konkrétně na usnesení ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, a ze dne 30. listopadu 2016. sen. zn. 29 NSČR 153/2016 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 64/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 64/2018“)] namítá, že ani případné odsouzení pro úmyslný trestný čin spáchaný vůči věřitelům nemusí bez dalšího prokazovat nepoctivý přístup dlužníka k oddlužení. Zdůrazňuje, že mezi spácháním vytýkaného protiprávního jednání a podáním insolvenčního návrhu uplynula doba více než pět let, v jejímž průběhu si uvědomil potřebu komplexního vyrovnání se všemi věřiteli, a proto podal návrh na povolení oddlužení, v jehož rámci by byli v co možná nejvyšší míře a rovnoměrně uspokojeni všichni jeho věřitelé.
13. Na podporu tvrzení o jeho snaze vyrovnat se s následky protiprávního jednání vůči věřitelům a v co nejvyšší míře vyrovnat závazky vůči nim uvádí dovolatel několik argumentů. Poukazuje na skutečnost, že již v civilním řízení žalujícímu věřiteli opakovaně navrhoval uzavření soudního smíru, který však „nebyl přijat výlučně z důvodu nesouhlasu věřitelského orgánu s jeho uzavřením“. Dále zmiňuje, že v trestním řízení uzavřel dohodu o vině a trestu, což je podle dovolatele nepochybný důkaz o jeho sebereflexi, o jeho kritickém pohledu na své předchozí jednání a o snaze napravit jeho následky. Konečně argumentuje tím, že věřiteli přihlášené pohledávky nepopíral a v celém rozsahu je uznal. Závěrem dovolatel uvádí, že v insolvenčním návrhu nezmínil probíhající trestní řízení pouze v důsledku opomenutí.
14. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
15. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
16. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolatelem zpochybněno (o okolnostech svědčících o nepoctivém záměru dlužníka při podání návrhu na povolení oddlužení), odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
17. Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/, § 405 odst. 1, § 414 odst. 1, § 418 odst. 3 insolvenčního zákona), vychází z „okolností“ (terminologií § 405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl) [srov. kromě dovolatelem označeného usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017 např. též odstavec 35. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021, sen. zn. 29 NSČR 79/2020].
19. V usnesení ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněném pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud konstatoval, že posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení.
20. Je-li taková proměna opravdová, není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku.
21. V důvodech R 64/2018 Nejvyšší soud vysvětlil, že pravomocné odsouzení (dlužnice) pro trestný čin majetkové povahy vskutku není okolností, z níž lze (bez dalšího) dovozovat, že dlužnice podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr […], což nicméně neznamená, že by soud při rozhodování o (ne)schválení oddlužení nepřihlédl k jednání, kterého se dlužnice dopustila v období před podáním návrhu na oddlužení (do rozhodnutí insolvenčního soudu, respektive odvolacího soudu o tomto návrhu) a které mělo dopad na majetkové poměry dlužnice. Jinými slovy, skutečnost, že dlužnici byl na základě amnestie prezidenta republiky prominut trest (uložený pravomocným rozhodnutí soudu) a že se na ni hledí, jako by nebyla odsouzena, nedovoluje soudu, aby v této souvislosti nezohlednil (ve skutkové rovině) chování dlužnice, pro které bylo proti ní vedeno trestní stíhání, jež skončilo rozhodnutím, kterým byla uznána vinnou ze spáchání konkrétního skutku.
22. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že bylo povinností insolvenčního soudu (i soudu odvolacího), aby z hlediska (ne)poctivosti záměru dlužnice při podání návrhu na oddlužení vyhodnotil […] též okolnosti popsané ve skutkových větách trestního příkazu, jakož i další chování dlužnice, pro které byla (dříve) trestně stíhána.
23. V projednávané věci odvolací soud v souladu se shora citovanou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu především zohlednil jednání dovolatele (včetně formy zavinění a četnosti skutků), pro které bylo proti němu vedeno trestní stíhání, jež skončilo dohodou o vině a trestu. Úvahy, které odvolací soud vedly k závěru, podle něhož dovolatel návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr, Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřené ani na základě argumentů obsažených v dovolání. Odvolací soud totiž přihlédl zejména k tomu, že dovolatel se dopustil úmyslné trestné činnosti, jako statutární orgán způsobil družstvu značnou újmu (v rozsahu 34 456 703,28 Kč) a jednal též při vědomí úpadkové situace družstva.
Závěr o nepoctivém záměru dovolatele neoslabuje ani skutečnost, že trestné činnosti se dovolatel dopustil v letech 2013 až 2015, nikoli bezprostředně před podáním návrhu na povolení oddlužení. Odvolací soud potud přihlédl k závažnosti trestněprávního jednání dovolatele, k jeho charakteru a intenzitě. V uvedených souvislostech nelze odhlédnout zejména od toho, že dovolatel byl odsouzen pro majetkovou trestnou činnost (úmyslný přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku, úmyslný zločin zvýhodnění věřitele spáchaný ve spolupachatelství a úmyslný zločin zneužití postavení v obchodním styku).
24. Nejvyšší soud nepovažuje za zjevně nepřiměřený ani závěr odvolacího soudu, podle něhož o dostatečné sebereflexi dovolatele nesvědčí ani to, že dovolatel v insolvenčním návrhu ničeho neuvedl o probíhajícím trestním řízení. Skutečnost, že dovolatel neinformoval insolvenční soud o neskončeném trestním řízení je z pohledu zkoumání (ne)poctivého záměru dovolatele též zásadní. Vysvětlení dovolatele, že tak učinil opomenutím, je nepravděpodobné a nedostatečné. Budiž dodáno, že Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatele, podle něhož o jeho účinné snaze vyrovnat se s následky protiprávního jednání vůči věřitelům a v co nejvyšší míře vyrovnat závazky vůči věřitelům svědčí podání návrhu na povolení oddlužení, navrhovaný soudní smír v civilním řízení, uzavření dohody o vině a trestu v trestním řízení i to, že v insolvenčním řízení uznal přihlášené pohledávky.
25. Námitkou, podle níž závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování a odvolací soud z provedených důkazů vyvodil nesprávné skutkové závěry, dovolatel nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku způsobilou dovolacího přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňuje správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o.
s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. K tomu srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu