MSPH 90 INS 23203/2020 29 NSČR 75/2023-B-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka V. K., zastoupeného JUDr. Mgr. Josefem Kopřivou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 819/43, PSČ 110 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS 23203/2020, o vydání majetku dlužníka ke zpeněžení, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023, č. j. MSPH 90 INS 23203/2020, 5 VSPH 239/2023-B-113, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 17. ledna 2023, č. j. MSPH 90 INS 23203/2020-B-95, Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) uložil dlužníku (V. K.) povinnost vydat insolvenční správkyni JUDr. Vlastě Němcové ke zpeněžení majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka dle soupisu majetkové podstaty ze dne 10. listopadu 2021 (B-20), aktualizovaném dne 15. listopadu 2022 (B-85), s výjimkou určeného majetku (bod I. výroku). Konkrétně uložil dlužníku vydat tam specifikované finanční prostředky (bod II. výroku) a konstatoval, že dále označený zajištěný nemovitý majetek náležející do majetkové podstaty dlužník není povinen vydat ke zpeněžení (bod III. výroku).
2. Šlo přitom o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když jeho první rozhodnutí, usnesení ze dne 27. června 2022, č. j. MSPH 90 INS 23203/2020-B-53, kterým mimo jiné schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (bod III. výroku) a uložil dlužníku vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka dle soupisu majetkové podstaty (bod VII. výroku), zrušil k odvolání dlužníka v bodě VII. výroku Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. srpna 2022, č. j. MSPH 90 INS 23203/2020, 5 VSPH 1089/2022-B-78.
3. V odůvodnění usnesení insolvenční soud zejména uvedl, že až do pravomocného skončení incidenčního sporu ohledně popření zajištěné pohledávky P1 insolvenčního navrhovatele – věřitele č. 1 (UNI INVEST GROUP s. r. o.), vedeného pod sp. zn. 214 ICm 2128/2022, se má za to, že nemovitosti uvedené v bodě III. výroku jsou majetkem zajištěným, k čemuž dodal, že zpeněžit tento majetek lze dle pokynu zajištěného věřitele nejdříve po zjištění pravosti, výše a pořadí zajištěné pohledávky P1. Uvedl rovněž, že vzhledem k tomu, že nemovitosti jsou majetkem zajištěným, nelze činit žádné závěry ohledně chráněného obydlí; potud odkázal na § 398 odst. 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
4. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku a odvolání proti bodu III. výroku odmítl.
5. Odvolací soud – cituje § 398 odst. 1, 3 a 6 a § 406 odst. 2 insolvenčního zákona – předeslal, že v rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty může být dlužníku uložena povinnost vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení jen ten majetek, který v té době náleží do majetkové podstaty dlužníka, a to vyjma majetku sloužícího k zajištění a majetku, na který dopadá výjimka podle § 398 odst. 6 věty první nebo druhé insolvenčního zákona. Podle odvolacího soudu insolvenční soud náležitě odůvodnil své rozhodnutí ohledně nevydání zajištěného majetku (nemovitostí), když vycházel ze zjištění, že na nemovitostech váznou zástavní práva mnoha věřitelů, především insolvenčního navrhovatele.
6. Odvolání proti bodu III. výroku insolvenčního soudu měl odvolací soud za nepřípustné. Usnesení, jímž insolvenční soud konstatuje, že daný majetek k datu vydání napadeného usnesení zajišťuje pohledávky přihlášeného věřitele (byť dosud jde o pohledávky sporné), má totiž povahu rozhodnutí vydaného při výkonu dohlédací činnosti ve smyslu § 11 odst. 1 insolvenčního zákona a nelze je napadnout odvoláním (§ 91 insolvenčního zákona).
7. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího
soudu vyřešeny. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu týkající se bodu III. výroku usnesení insolvenčního soudu (zajištěného nemovitého majetku). Namítá, že odvolací soud fakticky dal insolvenční správkyni do dispozice majetek, který by neměl být zpeněžen, neboť jeho hodnota výrazně převyšuje výši zajištěných dluhů. Dle dovolatele tak soudy upřednostnily co nejvyšší uspokojení věřitelů před návratem dovolatele do ekonomického života, neboť dovolatel je vystaven situaci, kdy by mu měl být zpeněžen veškerý nemovitý majetek.
Namítá rovněž, že insolvenčnímu navrhovateli nesvědčí zástavní právo. Navíc soudy nezkoumaly, zda nemovité věci představují tzv. chráněné obydlí. Dovolatel přitom nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, dle kterého výjimka ve vztahu k tzv. chráněnému obydlí konstruovaná v § 398 odst. 6 insolvenčního zákona se týká jen majetku, který je dlužník povinen vydat ke zpeněžení podle odstavce 3 téhož ustanovení, a tedy že povinnost podle § 398 odst. 3 insolvenčního zákona nedopadá na obydlí, které slouží k zajištění.
9. Insolvenční správkyně se ve vyjádření plně ztotožnila se závěry insolvenčního i odvolacího soudu.
10. K dovolání se dále vyjádřil insolvenční navrhovatel, který rovněž považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
11. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
12. Dlužník dovolání výslovně směřuje proti usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, jíž odvolací soud odmítl odvolání proti bodu III. výroku usnesení insolvenčního soudu, je Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné, jelikož přípustnost dovolání vylučuje § 238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.
13. Ve zbylém rozsahu, tedy v části, ve které dovolání směřuje proti výroku odvolacího soudu, kterým potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
14. Učinil tak proto, že dovolatel nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Veškerá dovolatelova argumentace je zaměřena na důvody, pro které by neměly být v insolvenčním řízení zpeněženy dlužníkovy nemovitosti. Předmětem rozhodnutí insolvenčního soudu však bylo uložení povinnosti dlužníku, aby vydal insolvenční správkyni ke zpeněžení určený majetek, zejména pak specifikované finanční prostředky (nikoliv nemovitosti dlužníka). Tuto povinnost přitom dovolatel nerozporuje.
15. Z uvedeného plyne, že na řešení dovolatelem položených otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (odpovědi na ně jsou pro výsledek dovolacího řízení bezcenné); v dotčené části napadeného rozhodnutí nešlo o posouzení toho, zda budou zpeněženy nemovitosti dlužníka, nebo o to, že by je dlužník měl vydat ke zpeněžení.
16. Přitom jak Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2024
Mgr. Milan Polášek předseda senátu