USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka P. Č., narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Radanem Venclem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Chmelova 357/2, PSČ 500 03, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2021, č. j. MSPH 93 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 27. května 2021, č. j. MSPH 93 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Rozhodl, že dlužník (P. Č.) je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (bod I. výroku). [2] Schválil zprávu o přezkumu zveřejněnou dne 17. února 2021 ve znění doplnění zveřejněného dne 23. února 2021 (bod II. výroku). [3] Neschválil oddlužení dlužníka (bod III. výroku). [4] Na majetek dlužníka prohlásil konkurs (bod IV. výroku), který bude projednáván jako nepatrný (bod V. výroku).
2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu v bodech II., III. a IV. výroku.
3. Odvolací soud ? cituje ustanovení § 395 a § 405 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ? se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, podle něhož dlužník návrhem na povolení oddlužení ze dne 31. července 2020 sledoval nepoctivý záměr, když 17. června 2019 bezúplatně postoupil na společnost TEEL s. r. o. svou pohledávku vůči společnosti H., ve výši 16 853 671,33 Kč (šlo o 92,5 % pohledávky dlužníka), a to v situaci, kdy byl v úpadku a jako podnikající fyzická osoba byl povinen podat insolvenční návrh; tím podstatně zkrátil možnost uspokojení vlastních věřitelů, neboť jeho majetek tvoří zbylá část pohledávky, věci nepostižitelné v exekuci a jeho příjem představuje starobní důchod 37 444 Kč.
4. K argumentaci dlužníka odvolací soud uvedl, že smlouva o postoupení pohledávky neobsahuje ujednání o úplatě a za postoupení nebylo sjednáno ani žádné protiplnění společnosti TEEL s. r. o. Dohoda uzavřená dne 17. června 2019 mezi dlužníkem a společnostmi Mertl s. r. o. a ALTESE s. r. o. (dále též jen „dohoda“) není narovnáním, ani dohodou o započtení pohledávek. V době uzavření postupní smlouvy a dohody byl dlužník v úpadku, neboť měl peněžité závazky vůči ITALINOX, s. r. o. (splatné 29. června 2016), Mertl s. r. o. a ALTESE s. r. o. (u obou věřitelů splatné v době od 31. prosince 2015 do 26. května 2016) a B. Š. (splatné 31. srpna 2016, 31. srpna 2017 a 31. srpna 2018). Jednání dlužníka tedy směřovalo k tomu, aby byli uspokojení pouze někteří věřitelé.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodování Nejvyššího soudu dosud vyřešeny, jakož i otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Konkrétně dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení tyto otázky: [1] Je při posouzení nepoctivého záměru ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona odvolací soud povinen zkoumat a zohlednit ve smyslu zásady proporcionality a práva na spravedlivý proces osobní poměry dlužníka (věk, dosavadní bezúhonnost), příčiny úpadku a dopady rozhodnutí o neschválení oddlužení do jeho práv a budoucího právního postavení (včetně ztráty možnosti žádat o oddlužení po dobu následujících pěti let)? [2] Je v souladu se zákonem postup insolvenčního soudu, jenž při hodnocení nepoctivého záměru dlužníka přičítá dlužníkovi k tíži okolnosti, které vedly k jeho úpadku, a neměl na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily či do úpadkové situace se dostaly vlivem dřívějších okolností, ale v určité fázi života se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení? [3] Je v souladu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, pokud odvolací soud rozhodl o podaném odvolání bez nařízeného jednání, aniž by se zabýval a vypořádal s předloženými důkazy a uplatněnými odvolacími důvody (argumenty a důkazy dlužníka uplatněnými v odvolání) a svůj skutkový závěr převzal od insolvenčního soudu, aniž by poskytl odvolateli možnost podané odvolání projednat na ústním jednání při plném respektování jeho procesních práv? [4] Je v souladu s § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona a ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces postup odvolacího soudu a insolvenčního soudu, pokud shledávají nepoctivost záměru ve skutečnostech, které mají sporný charakter a které budou předmětem dokazování v rámci vedeného incidenčního sporu; tedy, zda právní závěry insolvenčního soudu nebyly předčasné a v rozporu s ústavně zaručenými právy dovolatele?
7. Dovolatel polemizuje se závěry odvolacího soudu, že podáním návrhu na oddlužení sledoval nepoctivý záměr. Namítá, že soudy nezohlednily všechny relevantní okolnosti věci. Nepřihlédly zejména k tomu, že postoupení pohledávek bylo podmíněno vypořádáním pohledávek jiných věřitelů. Dále nezohlednily zejména osobní poměry dovolatele (věk, bezúhonnost) a příčiny jeho úpadku. Tvrdí, že žádný jeho závazek nepochází z podnikatelské činnosti a statut podnikatele nesouvisí s otázkou poctivého záměru.
8. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
9. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně zkoumání poctivosti záměru dlužníka ustálena v závěrech, podle kterých ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je vždy závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Tomu je nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu při posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr. K tomu srov. již např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2012“).
10. Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. Viz opět R 14/2012.
11. Insolvenční soud je při rozhodování o (ne)schválení oddlužení povinen přihlédnout k jednání, kterého se dlužník dopustil v období před podáním návrhu na povolení oddlužení (do rozhodnutí insolvenčního soudu, respektive odvolacího soudu o tomto návrhu) a které mělo dopad na majetkové poměry dlužníka. Případnou „nápravu“ dlužníka má insolvenční soud zvažovat i ve vazbě na charakter a intenzitu jeho předchozího chování (a potud rozlišovat, zda šlo o jednání „jen“ lehkomyslné či nezodpovědné, nebo o jednání úmyslné). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016, uveřejněné pod číslem 64/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
12. Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda je oddlužením sledován nepoctivý záměr (ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/, § 405 odst. 1, § 414 odst. 1, § 418 odst. 3 insolvenčního zákona), vychází z „okolností“ (terminologií ustanovení § 405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017.
13. Závěr odvolacího soudu, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr, nevybočuje z mezí shora označené (ustálené) judikatury Nejvyššího soudu. Přitom úvahy, které odvolací soud vedly k závěru o existenci nepoctivého záměru, Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřené ani na základě argumentů obsažených v dovolání.
14. Na závěru o tom, že při uzavírání smlouvy o postoupení pohledávky (kdy postupník nebyl věřitelem dlužníka) a dohody (se dvěma věřiteli dlužníka) před zahájením insolvenčního řízení byl dlužník veden nepoctivým záměrem, nic nemění dlužníkem proklamované osobní poměry, ani to, že insolvenční správce napadl dlužníkovo jednání odpůrčí žalobou. Jestliže se dlužník v době před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, kdy již byl v úpadku (což v dovolání nerozporuje), zbavil majetku (postoupil svou pohledávku v mnohamiliónové výši), je zcela zjevné, že snížil možnost uspokojení dalších svých věřitelů.
15. Námitkou, že odvolací soud o věci rozhodl, aniž nařídil odvolací jednání, vystihuje dovolatel tzv. zmatečnostní vadu řízení podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
16. Námitka, podle níž se odvolací soud nevypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí s argumenty dovolatele, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces, obsahově vystihuje tzv. jinou vadu řízení. Jediným způsobilým dovolacím důvodem je přitom podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. tvrzené nesprávné
právní posouzení věci; podle § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. je naopak výslovně vyloučeno podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad řízení podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z toho plyne, že dovolání nelze podat ani z důvodu tvrzených „jiných vad“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže takové (tvrzené) procesní vady nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, uveřejněné pod číslem 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“).
17. Bez ohledu na výše řečené Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že v intencích závěrů formulovaných na dané téma v R 100/2013 není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže odvolací soud nebuduje vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
18. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v „bodě IV. výroku“ o prohlášení konkursu, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání usnesení (výroku) o prohlášení konkursu.
Výrok o prohlášení konkursu na majetek dovolatele má povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. V režimu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
19. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 4. 2023
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu