USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka J. R., zastoupeného Mgr. Pavlem Vidurou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Nádražní 1325/18, PSČ 702 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 20773/2017, o přiznání osvobození od placení zbytku dluhů, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. března 2024, č. j. KSOS 33 INS 20773/2017, 3 VSOL 105/2024-B-80, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 5. prosince 2023, č. j. KSOS 33 INS 20773/2017-B-67, Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka J. R. zpeněžením majetkové podstaty (bod I. výroku), zprostil Mgr. Evu Budínovou funkce insolvenční správkyně (bod II. výroku), schválil odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenční správkyně v celkové výši 468 183,25 Kč včetně daně z přidané hodnoty (bod III. výroku) a zamítl návrh dlužníka na osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (bod IV. výroku).
2. Zamítnutí návrhu dlužníka na osvobození od placení pohledávek insolvenční soud odůvodnil tím, že důvod, pro který v dané věci nemůže být aplikován § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), spočívá v tom, že dlužník nesplnil včas a řádně všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Přestože dlužník uhradil 100 % pohledávek nezajištěných věřitelů, není to (dosažení potřebné míry uspokojení věřitelů) jediným předpokladem pro přiznání osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek. Dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení.
3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o nepřiznání osvobození od placení zbytku dluhů.
4. Odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že kritérium uspokojení věřitelů není jediným předpokladem pro přiznání osvobození od placení zbytku dluhů; rozhodující je také to, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Dlužník se v průběhu oddlužení choval lehkomyslně a nedbale přistupoval k plnění svých povinností, když mu za trvání oddlužení vznikly nové závazky, které nebyl schopen v době jejich splatnosti splnit, a v souvislosti s tím také neposkytoval insolvenční správkyni součinnost, neboť opakovaně a dlouhodobě nereagoval na její výzvy k řešení nově vzniklých závazků. I poté, co podstatná část závazků byla uhrazena ze zůstatku zpeněžení určeného k vydání dlužníku, zůstal dlužníku jeden neuhrazený závazek, ohledně něhož je vedeno soudní řízení. Za tohoto stavu věci, při zhodnocení chování dlužníka v průběhu celého insolvenčního řízení, kdy dlužník kromě vzniku nových závazků, které nikterak neřešil, též oddaloval zpeněžení nemovitostí, v důsledku čehož došlo k prodloužení insolvenčního řízení, odvolací soud shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že nejsou splněny předpoklady pro přiznání osvobození od placení zbytku pohledávek.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné
právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a spolu s ním v dotčeném rozsahu i usnesení insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Dovolatel především namítá, že nejednal s nepoctivým záměrem. S přihlédnutím k tomu, že své dluhy uhradil v plném rozsahu, má za to, že postih za neposkytnutí součinnosti insolvenční správkyni v podobě nepřiznání osvobození od placení zbytku pohledávek je nepřiměřený a neopodstatněný.
7. Dále dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud dovodil závěr o nesplnění veškerých povinností podle schváleného způsobu oddlužení ze skutečnosti, že na sebe převzal nové závazky. Tyto závazky však byl schopen uhradit ze zpeněžení majetkové podstaty, a navíc nešlo o dluhy, které by vznikly na základě jeho volního jednání, nýbrž o závazky vzniklé ze zákona (zejména jde o dluhy na zdravotním a sociálním pojištění, které neměl z čeho hradit). Vznik těchto dluhů proto nijak nesouvisí s údajně nedbalým přístupem k oddlužení. Dle dovolatele navíc odvolací soud učinil tento dílčí právní závěr (ohledně vzniku nových závazků), aniž vedl dokazování k relevantním skutkovým okolnostem, a dopustil se tak nesprávného právního posouzení. Dovolatel rovněž namítá, že odvolací soud při aplikaci § 414 insolvenčního zákona neměl přihlížet k incidenčním sporům, které zahájil on a jeho manželka, neboť tímto jednáním nikterak neporušil své povinnosti stanovené oddlužením.
8. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
9. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
10. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je (oproti mínění dovolatele) souladné s ustálenou judikaturou, na kterou Nejvyšší soud dále odkazuje.
11. V důvodech usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 86/2013“), Nejvyšší soud při výkladu § 417 odst. 1 insolvenčního zákona vysvětlil, že ačkoli dikce označeného ustanovení definuje tam popsané jednání dlužníka výslovně jen coby důvod k odnětí již přiznaného osvobození (od zbytku dluhů), teleologickému výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona odpovídá, že vyjde-li stejné jednání dlužníka najevo ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození, bude namístě takové osvobození dlužníku nepřiznat, přičemž kritériem, o jehož nesplnění v daném stadiu věci půjde, bude (v souladu s dikcí § 414 odst. 1 insolvenčního zákona) to, že dlužník nesplnil „řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení“.
12. Tamtéž Nejvyšší soud uvedl, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, při zkoumání, zda má být dlužník osvobozen, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů).
13. Jinými slovy řečeno, zjistí-li insolvenční soud za doby trvání účinků schváleného oddlužení skutečnosti, které jsou důvodem pro rozhodnutí dle § 418 insolvenčního zákona, měl by oddlužení zrušit a na majetek dlužníka prohlásit konkurs. I když tak neučiní, nebrání mu to v tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od zbytku dluhů podle § 414 insolvenčního zákona znovu posuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Dlužník je povinen chovat se poctivě, vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení, přičemž to, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek § 418 insolvenčního zákona po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo.
Domáhá- li se dlužník dobrodiní osvobození od placení zbytku dluhů, pak je na něm, aby osvědčil, že podmínkám pro osvobození dostál.
14. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 19/2017, nebo ze dne 27. dubna 2023, sen. zn. 29 NSČR 20/2021.
15. Z dikce § 414 odst. 1 insolvenčního zákona pak plyne (aniž by jazykový výklad tohoto ustanovení odporoval výkladu teleologickému nebo systematickému), že insolvenční soud osvobodí dlužníka od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Výčet těchto povinností je obsažen v § 412 odst. 1 písm. a/ až písm. g/ a odst. 3 insolvenčního zákona. Všechny tyto povinnosti jsou „podstatnými“ povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněného pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 77/2013“)] a tvoří souhrnný celek. Přisuzovat povinnostem, jež má dlužník po schválení oddlužení, rozdílný význam (např. že některé jsou upozaďovány) je zjevně nesprávné.
16. Odvolací soud nijak nevybočil z takto ustanoveného judikaturního rámce, když v poměrech projednávané věci (za situace, kdy dlužník neposkytoval insolvenční správkyni součinnost, a navíc mu v průběhu insolvenčního řízení vznikly nové dluhy) uzavřel, že nebyly naplněny důvody pro osvobození dlužníka od placení pohledávek dle § 414 insolvenčního zákona. Úvaha insolvenčního i odvolacího soudu o lehkomyslném a nedbalém plnění povinností dlužníka se totiž na základě popsaného způsobu jednání dlužníka v průběhu insolvenčního řízení nejeví jako nepřiměřená.
17. K námitce dovolatele, že odvolací soud (ani soud insolvenční) nezohlednil, že dovolatel plnil své povinnosti v rámci insolvenčního řízení, v důsledku čehož došlo k plnému uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, Nejvyšší soud uvádí, že dovolatel pomíjí, že byl povinen plnit a splnit řádně a včas všechny povinnosti podle § 412 odst. 1 písm. a/ až písm. g/ a odst. 3 insolvenčního zákona, neboť všechny tyto povinnosti jsou „podstatnými“ povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení a tvoří souhrnný celek. Přisuzovat povinnostem, jež má dlužník po schválení oddlužení, rozdílný význam je zjevně nesprávné (srov. R 77/2013).
18. Jinak řečeno, k tomu, aby dlužník dosáhl osvobození od placení zbytku dluhů, nestačí, aby řádně splnil některou (či některé) ze stanovených povinností. Je povinností dlužníka plnit všechny povinnosti podle § 412 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona.
19. Nejvyšší soud se pak pro nadbytečnost nezabýval dalšími námitkami dovolatele zpochybňujícími závěr odvolacího soudu, že dovolatel nesplnil veškeré předpoklady pro přiznání osvobození od placení pohledávek, zejména pak že svým jednáním zavinil oddálení zpeněžení nemovitostí.
20. K tomu Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud založil své rozhodnutí o nepřiznání osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, na závěru, že se dovolatel v průběhu insolvenčního řízení choval nedbale a lehkomyslně, neposkytoval insolvenční správkyni součinnost, vznikaly mu nové závazky a oddaloval zpeněžení nemovitostí. Každá z těchto okolností přitom sama o sobě může vést k nepřiznání osvobození ve smyslu § 414 insolvenčního zákona. K tomu srov. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
21. Za situace, kdy je v souladu s ustálenou judikaturou řešení právní otázky, že je povinností dlužníka plnit všechny povinnosti podle § 412 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona, a tedy k tomu, aby dosáhl osvobození od placení zbytku dluhů, nestačí, aby řádně splnil jen některou ze stanovených povinností, nemůže být dovolání přípustné ani pro řešení otázky porušení jedné z dílčích povinností dlužníka, jestliže odvolací soud spatřuje důvod pro nepřiznání osvobození dle § 414 insolvenčního zákona na základě jiných porušení povinností dlužníka v průběhu insolvenčního řízení.
22. Závěr odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jak je shrnuta výše.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2024
Mgr. Milan Polášek předseda senátu