KSOS 25 INS 6170/2018 29 NSČR 77/2024-B-41
USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka P. J., zastoupeného Mgr. Jiřím Dudou, advokátem, se sídlem v Kravařích, Floriánská 973/17, PSČ 747 21, o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 6170/2018, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2024, č. j. KSOS 25 INS 6170/2018, 2 VSOL 191/2024-B-31, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 16. února 2024, č. j. KSOS 25 INS 6170/2018-B-25, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka (bod I. výroku) a nepřiznal mu osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud – cituje ustanovení § 412 odst. 1 písm. d/ a e/ a § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019, a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 97/20 – dospěl k závěru, že dlužník v průběhu řízení neplnil povinnosti podle § 412 odst. 1 písm. d/ a e/ insolvenčního zákona. Ani přes opakované výzvy a poučení insolvenčního správce a insolvenčního soudu nedodal kompletní přehled příjmů jako osoby samostatně výdělečně činné (minimálně od července 2022). Tímto jednáním současně zkrátil přihlášené věřitele, neboť dle dohledové zprávy ze dne 29. března 2023 měl příjem 40 000 Kč měsíčně, z něhož v roce 2023 bylo možno postihnout částku 17 574 Kč. Průměrná měsíční splátka dlužníka v roce 2023 činila pouze 9 421 Kč. Z řečeného insolvenční soud dovodil dlouhodobý lehkomyslný přístup dlužníka k plnění jeho povinností a „ignoraci“ dlužníka vůči výzvám soudu a insolvenčního správce.
3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu IV. výroku.
4. Odvolací soud – cituje ustanovení § 412 odst. 1 písm. d/, c/ a g/ a § 414 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019, a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – na rozdíl od insolvenčního soudu konstatoval, že dlužník neporušil povinnosti stanovené v § 412 odst. 1 písm. c/ a g/ insolvenčního zákona. K tomu uvedl, že dlužník již v insolvenčním návrhu označil i svou korespondenční adresu a k datu rozhodnutí uhradil nové dluhy, které mu vznikly v průběhu řízení. Ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, podle něhož dlužník neplnil řádně a včas povinnost předkládat k 15. březnu, respektive k září každého roku trvání oddlužení přehled svých příjmů za uplynulých 6 kalendářních měsíců. K porušení povinnosti vymezené v § 412 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona došlo, neboť dlužník nedoložil již přehledy příjmů za rok 2021. Plnění této povinnosti dlužníkem je přitom podstatné pro naplnění účelu insolvenčního řízení podle § 5 písm. a/ insolvenčního zákona. Porušením této povinnosti dlužník znemožňoval insolvenčnímu správci jeho kontrolní činnost a závadový stav nenapravil ani přes opakované výzvy správce a insolvenčního soudu.
5. Nerozhodná je přitom podle odvolacího soudu argumentace relativně vysokou mírou uspokojení věřitelů. Nedoložením přehledu příjmů dlužník neumožnil insolvenčnímu správci kontrolu jeho příjmů v průběhu oddlužení. Není tedy zřejmé, zda dlužník přihlášené věřitele uspokojil v maximální možné míře. Naopak z obsahu spisu plyne, že dlužník v roce 2023 vypočtenou splátku ve výši 17 500 Kč po celý tento rok neplnil řádně, čímž své věřitele zkrátil. Ačkoliv dlužník uspokojil své věřitele v rozsahu 56,18 %, měl s ohledem na výpočet insolvenčního správce plnit (minimálně v roce 2023) ve vyšším rozsahu. S ohledem na porušení povinnosti dle § 412 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona dlužníkem není zřejmé, zda vyšší uspokojení věřitelů nepřicházelo do úvahy i v letech 2022 a 2021.
6. Odvolací soud uzavřel, že dlouhodobým a svévolným porušováním povinnosti dle § 412 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona dlužník demonstroval svůj nedbalý přístup k plnění povinností v oddlužení. Protože nesplnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nelze mu přiznat osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.
7. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné
právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že dlužníku se přiznává osvobození od placení neuspokojených pohledávek, případně aby rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
8. Dovolatel především tvrdí, že nebyl dán důvod nepřiznat mu osvobození od povinnosti hradit zbylé dluhy, když splnil cíl oddlužení, tedy uspokojil věřitele v rozsahu 56,18 % jejich pohledávek a uhradil odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce. Namítá, že jeho jednání se nijak negativně nedotklo věřitelů a ani insolvenční soud neshledal důvod pro zrušení oddlužení. Potud zdůrazňuje, že od dubna 2018 (kdy bylo rozhodnuto o jeho úpadku a povolení oddlužení) až do dubna 2023 (kdy sice nedodal kompletní přehled o výši příjmů, avšak výrazně navýšil své měsíční splátky) a následně do listopadu 2023 plnil své povinnosti řádně.
V této souvislosti upozorňuje na skutečnost, že 13. června 2023 se na jednání s insolvenčním správcem dohodl na zvýšení splátek. Tuto dohodu plnil od června 2023 do listopadu 2023. Prokázal tak snahu a schopnost splácet své závazky. Je toho mínění, že odvolací soud měl přihlédnout k tomu, že jednal v dobré víře a s poctivým záměrem splatit své závazky v rámci svých možností a též k tomu, že řádně spolupracoval s insolvenčním správcem.
9. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
10. Pro poměry této věci je rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019, a to s ohledem na datum vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (2. května 2018) [srov. čl. II (Přechodné ustanovení), části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].
11. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže uvedenými závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu, od nichž nemá Nejvyšší soud důvodu se odchylovat ani v projednávané věci.
12. Jde především o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“), v němž Nejvyšší soud při výkladu § 417 odst. 1 insolvenčního zákona vysvětlil, že ačkoli dikce označeného ustanovení definuje tam popsané jednání dlužníka výslovně jen coby důvod k odnětí již přiznaného osvobození (od zbytku dluhů), teleologickému výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona odpovídá, že vyjde-li stejné jednání dlužníka najevo ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození, bude namístě takové osvobození dlužníku nepřiznat, přičemž kritériem, o jehož nesplnění v daném stadiu věci půjde, bude (v souladu s dikcí § 414 odst. 1 insolvenčního zákona) to, že dlužník nesplnil „řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení“.
13. Tamtéž Nejvyšší soud uvedl, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů), je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů).
14. Dlužník je povinen vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení, přičemž to, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek § 418 insolvenčního zákona po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo. Domáhá-li se dlužník dobrodiní osvobození od placení pohledávek, pak je na něm, aby osvědčil, že podmínkám pro osvobození dostál. K tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 97/2015, nebo ze dne 29. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 40/2016, ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 19/2017, a ze dne 26. června 2018, sen. zn. 29 NSČR 94/2017.
15. Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Tomuto závěru je nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu při posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr. K tomu srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo opět důvody R 86/2013.
16. Z dikce § 414 odst. 1 insolvenčního zákona plyne (aniž by jazykový výklad tohoto ustanovení odporoval výkladu teleologickému nebo systematickému), že insolvenční soud osvobodí dlužníka od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 227/2016. Výčet těchto povinností je obsažen v § 412 odst. 1 písm. a/ až písm. g/ a odst. 3 insolvenčního zákona.
Všechny tyto povinnosti jsou „podstatnými“ povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněného pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 77/2013“)] a tvoří souhrnný celek. Přisuzovat povinnostem, jež má dlužník po schválení oddlužení, rozdílný význam (např. že některé jsou upozaďovány) je zjevně nesprávné (viz důvody usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 94/2017).
17. Ze shora ustaveného judikatorního rámce zejména plyne, že insolvenční soud má povinnost zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo. Je tedy přípustné, aby insolvenční soud i poté, co vzal na vědomí splnění oddlužení, dlužníka neosvobodil od placení zbylých pohledávek.
18. Dospěl-li odvolací soud ve shodě s insolvenčním soudem k závěru, že dlužníku nelze přiznat osvobození od zbytku dluhů (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona) proto, že neplnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře, když nepředkládal insolvenčnímu správci přehled svých příjmů (§ 412 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona) nijak nevybočil z (výše uvedených) ustálených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu. Rovněž úvahy odvolacího soudu o tom, že porušením této povinnosti dlužník znemožňoval správci jeho kontrolní činnost, Nejvyšší soud považuje za zcela přiměřené.
19. K námitce dovolatele, že uspokojil pohledávky přihlášených věřitelů ve výši 56,18 % a uhradil odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce, Nejvyšší soud uvádí, že potud dovolatel pomíjí, že byl povinen plnit a splnit řádně a včas všechny povinnosti podle § 412 odst. 1 písm. a/ až písm. g/ a odst. 3 insolvenčního zákona, neboť všechny tyto povinnosti jsou „podstatnými“ povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení a tvoří souhrnný celek. Přisuzovat povinnostem, jež má dlužník po schválení oddlužení, rozdílný význam, je zjevně nesprávné. K tomu srov. opět R 77/2013.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 8. 2024 JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu