USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužnice J. L., zastoupené Mgr. Štěpánem Brunclíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, PSČ 110 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 5542/2024, o způsobu řešení úpadku, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. září 2025, č. j. KSOS 22 INS 5542/2024, 4 VSOL 350/2025-B-41, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 16. května 2025, č. j. KSOS 22 INS 5542/2024-B-34, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) schválil zprávu insolvenční správkyně (Mgr. Adély Kolajové Němcové) o přezkumu (bod I. výroku), neschválil oddlužení dlužnice J. L. z důvodu nepoctivého záměru (bod II. výroku), na její majetek prohlásil konkurs (bod III. výroku), vyhověl námitkám věřitele M. B. (bod IV. výroku) a rozhodl, že funkci věřitelského výboru bude vykonávat insolvenční soud (bod V. výroku).
2. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku.
3. Odvolací soud – cituje § 7, § 395 odst. 1 písm. a/, § 405 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. června 2019 do 30. září 2024 – se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že v insolvenčním řízení vyšly najevo okolnosti odůvodňující předpoklad, že dlužnice návrhem na povolení oddlužení sledovala nepoctivý záměr. Vyšel při tom z následujících skutečností:
[1] Dlužnice v seznamu majetku zveřejněném na č. d. A-3 výslovně prohlásila, že vlastní toliko věci osobní potřeby a obvyklé vybavení domácnosti v celkové hodnotě 10 000 Kč, a uvedla, že seznam je úplný a správný.
[2] Po povolení oddlužení vyšlo najevo, že dlužnice vlastní obchodní podíl ve výši 100 % v obchodní společnosti Milujtemodu.cz s. r. o. a má zřízeny bankovní účty u Air Bank a. s. a Fio banky a. s., přičemž tyto položky v seznamu majetku zamlčela.
[3] Dlužnice v seznamu zaměstnanců (A-3) uvedla, že nemá žádné zaměstnance. V průběhu insolvenčního řízení však bylo zjištěno, že v době podání návrhu na povolení oddlužení měla zaměstnankyni. Dlužnice dle svého tvrzení nepovažovala za nutné sdělit tuto informaci soudu s odůvodněním, že zaměstnankyně čerpala rodičovskou dovolenou.
[4] Dlužnice v insolvenčním návrhu ani později neuvedla, že cca 7 měsíců před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení prodala spolu s bývalým manželem nemovitosti za kupní cenu 9 500 000 Kč. Podle kupní smlouvy ze dne 1. srpna 2023 a smlouvy o budoucí kupní smlouvě se s bývalým manželem zavázali koupit předmětné nemovitosti zpět, případně za sebe najít náhradního kupujícího s tím, že bude-li nemovitost náhradním kupujícím zakoupena za vyšší cenu, než za cenu sjednanou pro zpětný odkup ve výši 11 181 500 Kč (popř. 11 964 205 Kč), bude rozdíl mezi skutečně dosaženou cenou (při prodeji náhradnímu kupci) a kupní cenou sjednanou ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní (cena za zpětný odkup) vyplacen původním prodávajícím (dlužnici a jejímu bývalému manželovi).
Již v době uzavírání předmětných smluv existoval zájemce, který by nemovité věci koupil za částku 13 900 000 Kč. Dlužnici a jejímu bývalému manželovi by v případě dokončení transakce vznikl nárok z doplatku kupní ceny ve výši 1 935 795 Kč. V době prodeje měli dlužnice a její bývalý manžel k dispozici znalecký posudek, podle nějž činila tržní hodnota prodávaných nemovitostí 12 000 000 Kč.
[5] Dlužnici byla v období od 4. srpna 2023 do 29. září 2023 vyplacena částka v celkové výši 1 946 806,68 Kč z titulu úhrady části kupní ceny. Z toho bylo poukázáno jejímu bývalému manželu 522 000 Kč. Ačkoliv dlužnice podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení dne 28. března 2024, tedy půl roku po výplatě části kupní ceny na její bankovní účet, v návrhu na povolení oddlužení v části příjmů za posledních 12 měsíců tento údaj neuvedla; tvrdila toliko příjem ze samostatné výdělečné činnosti. Příjem z prodeje nemovitých věcí neuvedla dlužnice ani v seznamu majetku.
[6] Dlužnice nebyla v řízení schopna doložit insolvenční správkyni účetnictví z doby, kdy podnikala, tj. do 24.
července 2024, ačkoliv k tomu byla opakovaně vyzvána, a rovněž nebyla schopna vysvětlit údaje uvedené v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2023 ve vztahu k hmotnému majetku a skladovým zásobám. Zároveň nepopsala věrohodně, jak naložila s částí vyplacené kupní ceny za prodej nemovitostí, když svá tvrzení několikrát měnila.
4. Odvolací soud uzavřel, že byl prokázán mimořádně lehkomyslný přístup dlužnice k plnění povinností v insolvenčním řízení po povolení oddlužení a bylo osvědčeno mimo jakoukoliv pochybnost i úmyslné jednání dlužnice (neuvedení majetku v seznamu majetku) a převod nemovitostí ve vlastnictví dlužnice a bývalého manžela bezprostředně před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení. Toto jednání s ohledem na možné znehodnocení majetku dlužnice i s přihlédnutím k dalšímu jednání dlužnice těsně před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení podle odvolacího soudu již nelze vyhodnotit jen jako závažné a nezodpovědné jednání dlužnice při plnění povinností v insolvenčním řízení, ale jako jednání úmyslné, svědčící o nepoctivém záměru dlužnice při podání návrhu na povolení oddlužení.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Dovolatelka v dovolání brojí proti závěru o nepoctivém záměru při podání návrhu na povolení oddlužení. Namítá, že věřitel, na základě jehož námitek insolvenční soud nepoctivý záměr dovolatelky zkoumal, své námitky v průběhu insolvenčního řízení sám relativizoval, že uzavření nevýhodné kupní smlouvy, jíž s bývalým manželem zpeněžili jejich nemovitosti, v důsledku pokynů profesionálního realitního zprostředkovatele nemůže svědčit o jejím nepoctivém záměru a že stejně tak nemůže jít k její tíži, že v seznamu majetku neuvedla majetek nulové či zanedbatelné hodnoty nebo že v seznamu zaměstnanců neuvedla zaměstnance dlouhodobě se nacházejícího na rodičovské dovolené. Vyčítá odvolacímu soudu formalismus nezohledňující ekonomický kontext a její motivaci k vytýkanému jednání.
7. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
8. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
9. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v otázce posouzení nepoctivého záměru dlužníka při podání návrhu na povolení oddlužení podle § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona souladné s (dále označenou) ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
10. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně zkoumání poctivosti záměru dlužníka ustálena v závěrech, podle kterých ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je vždy závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Tomu je nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu při posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
11. Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda je oddlužením sledován nepoctivý záměr (ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/, § 405 odst. 1, § 414 odst. 1, § 418 odst. 3 insolvenčního zákona), vychází z „okolností“ (terminologií ustanovení § 405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr.
Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl). Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017 nebo odstavce 28 a 29 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
ledna 2020, sen. zn. 29 NSČR 35/2018, uveřejněného pod číslem 112/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. Insolvenční soud je při rozhodování o (ne)schválení oddlužení povinen přihlédnout k jednání, kterého se dlužník dopustil v období před podáním návrhu na povolení oddlužení (do rozhodnutí insolvenčního soudu, respektive odvolacího soudu o tomto návrhu) a které mělo dopad na majetkové poměry dlužníka. Případnou „nápravu“ dlužníka má insolvenční soud zvažovat i ve vazbě na charakter a intenzitu jeho předchozího chování (a potud rozlišovat, zda šlo o jednání „jen“ lehkomyslné či nezodpovědné, nebo o jednání úmyslné). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016, uveřejněné pod číslem 64/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
13. Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení; po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo. V tom, že dlužník v seznamu závazků zamlčel některé své věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil část svého majetku, Nejvyšší soud spatřuje vzorový příklad toho, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr. Dlužník je přitom ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 písm. b/ a odst. 3 insolvenčního zákona povinen uvést v seznamu závazků i pohledávku, jejíž pravost (důvodnost) zpochybňuje. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
14. V poměrech projednávané věci nemá Nejvyšší soud pochybnost, že úvaha odvolacího soudu o nepoctivém záměru dovolatelky není zjevně nepřiměřená (odpovídá výše citované judikatuře) a Nejvyšší soud nemá důvod ji v mezích své přezkumné činnosti jakkoli korigovat. Odvolací soud správně zohlednil celou řadu drobných „nedbalostí“ dlužnice při sdělování informací potřebných pro insolvenční řízení, zejména, že dlužnice neoznámila všechny své příjmy a neposkytovala dostatečná vysvětlení ohledně způsobu zužitkování značného množství finančních prostředků relativně krátkou dobu před podáním návrhu na povolení oddlužení. Souhrn těchto okolností umožňuje učinit závěr, že dovolatelka jednala v nepoctivém záměru (uvádějíc v seznamu majetku výslovně, že vlastní jen věci osobní potřeby v celkové hodnotě 10 000 Kč) ve snaze vyhnout se poctivému vypořádání s věřiteli.
15. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dovolatele (v bodě III. výroku), je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dovolatele má (v dané věci) povahu výroku závislého na výroku o zrušení oddlužení. To však nic nemění na tom, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. 12. 2025
Mgr. Milan Polášek předseda senátu