MSPH 77 INS 4657/2024 29 NSČR 78/2024-A-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka Hyposervis Proces 2010 a. s., se sídlem v Praze 1, Dlouhá 730/35, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27206360, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 4657/2024, o insolvenčním návrhu věřitele M. M., zastoupeného Mgr. Janem Balarinem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, PSČ 160 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2024, č. j. MSPH 77 INS 4657/2024, 1 VSPH 454/2024-A-14, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 19. března 2024, č. j. MSPH 77 INS 4657/2024-A-7, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] odmítl insolvenční návrh navrhovatele (M. M.) [bod I. výroku].
2. Insolvenční soud – vycházeje zejména z ustanovení § 3 odst. 1, 2 a 4, § 103 odst. 1 a 3 a § 128 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 30. září 2024 – dospěl k závěru, že insolvenční návrh neobsahuje řádné vylíčení rozhodných skutečností ohledně úpadku dlužníka (Hyposervis Proces 2010 a. s.), jelikož tvrzení ohledně pohledávek označených věřitelů za dlužníkem nejsou dostatečně určitá. Insolvenční navrhovatel sice označil další dva věřitele dlužníka, avšak učinil tak v rozporu s § 103 odst. 1 insolvenčního zákona; neuvedl totiž datum splatnosti a konkrétní právní důvod vzniku jejich pohledávek.
3. K odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. května 2024, č. j. MSPH 77 INS 4657/2024, 1 VSPH 454/2024-A-14 (mimo jiné) změnil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku tak, že se insolvenční návrh neodmítá.
4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1, 2 a 4, § 103 odst. 1 a 2 a § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. září 2024, a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl na rozdíl od insolvenčního soudu k závěru, že insolvenční návrh obsahuje dostatečná tvrzení pro závěr, že se dlužník nachází v úpadku „ve formě insolvence“, neboť z nich vyplývá, že má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti a tyto není schopen plnit.
5. Insolvenční navrhovatel sice neoznačil další věřitele všemi zákonem požadovanými údaji (chybí označení sídla a identifikační číslo osoby), není však pochyb o tom, že v případě Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen „VZP“) a Oborové zdravotní pojišťovny, zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví (dále jen „OZP“) je jejich identifikace naprosto srozumitelná a nezaměnitelná; nemůže tudíž jít o vadu návrhu, pro niž by nebylo možné v insolvenčním řízení pokračovat. Co do splatnosti pohledávek těchto věřitelů, insolvenční navrhovatel odkázal na konkrétně označená exekuční řízení, v nichž jsou pohledávky za dlužníkem vymáhány. Přesné datum splatnosti sice neuvedl, je však jednoznačné, že exekuci je možno nařídit pouze k vymožení splatné pohledávky.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby jej Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel uvádí, že insolvenční návrh neobsahuje dostatečné vylíčení rozhodných skutečností. Insolvenční navrhovatel sice označil další dva věřitele, avšak nikoliv v souladu s ustanovením § 103 odst. 1 insolvenčního zákona. Údaje o pohledávkách těchto věřitelů jsou podle dovolatele také neurčité, neboť insolvenční navrhovatel neuvedl právní důvod jejich vzniku a konkrétní datum jejich splatnosti. Nadto dovolatel uvádí, že se odvolací soud nezabýval (ani) tím, zda insolvenční navrhovatel má za dlužníkem splatnou pohledávku a zda je oprávněn insolvenční návrh podat.
8. Insolvenční navrhovatel ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
10. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř.,a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení § 238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
11. V posouzení náležitostí insolvenčního návrhu a okolností, za nichž lze odmítnout insolvenční návrh pro vady podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, je rozhodovací praxe soudů dlouhodobě sjednocena (ustálena) následovně:
12. V usnesení ze dne 22. září 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2010, Nejvyšší soud uzavřel, že obsahové náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ustanovení § 103 insolvenčního zákona a byť jen přiměřená aplikace ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. je tudíž vyloučena.
13. V usnesení ze dne 26. února 2009, sen. zn. 29 NSČR 7/2008, uveřejněném pod číslem 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), Nejvyšší soud vysvětlil, že povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu.
14. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněném pod číslem 26/2011 Sb. rozh. obč. se pak podává, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že „dlužník je v úpadku“, nebo mu „úpadek hrozí“, případně, že dlužník „je insolventní“, nebo že „je v platební neschopnosti“, anebo že „je předlužen“, není ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona uvedením okolností, které úpadek osvědčují.
15. V usnesení ze dne 21. prosince 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011, uveřejněném pod číslem 44/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 44/2012“) Nejvyšší soud uzavřel, že také věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.
16. Nejvyšší soud rovněž dovodil (v usnesení sen. zn. 29 NSČR 23/2010 a v R 44/2012), že důvodem k odmítnutí insolvenčního návrhu podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona není pouhé zjištění, že insolvenční návrh neobsahuje všechny náležitosti (např. že v něm u dlužníka – právnické osoby chybí identifikační číslo jeho osoby) nebo že je nesrozumitelný anebo neurčitý; nezbytným předpokladem pro vydání takového rozhodnutí je současný závěr, že pro uvedené nedostatky nelze pokračovat v řízení.
17. V poměrech projednávané věci odvolací soud (v intencích R 44/2012, nebo usnesení sen. zn. 29 NSČR 23/2010) uzavřel, že insolvenční návrh sice neobsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti (a potud je vadný), avšak vady insolvenčního návrhu jsou takového rázu že nevedou k odmítnutí insolvenčního návrhu (v insolvenčním řízení lze přes uvedené vady insolvenčního návrhu pokračovat). Insolvenční navrhovatel v čl. V. svého návrhu vskutku označil věřitele VZP a OZP bez uvedení jejich sídla a identifikačního čísla; ani Nejvyšší soud však nemá pochybnosti, že tito věřitelé dlužníka jsou i přesto identifikováni jednoznačným a nezaměnitelným způsobem. Pohledávky věřitelů VZP a OZP jsou rovněž dostatečně (nezaměnitelně) vymezeny odkazem na probíhající exekuční řízení a (specifikovaný) exekuční titul, přičemž z okolností věci vyplývá, že jsou (s ohledem na data zahájení exekučního řízení) zjevně 30 dnů, respektive tři měsíce po lhůtě splatnosti.
18. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Uvádí-li dovolatel, že insolvenční navrhovatel nemá za dlužníkem splatnou pohledávku, nejde již o (pouhé) posouzení formálních náležitostí insolvenčního návrhu, ale o obranu dlužníka (zpochybnění aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele), se kterou se insolvenční soud bude muset vypořádat při (věcném) rozhodování o insolvenčním návrhu.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 11. 2024 Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu