KSPH 83 INS 17765/2023 29 NSČR 79/2024-A-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka P. Č., zastoupeného JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, PSČ 110 00, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 83 INS 17765/2023, o insolvenčním návrhu věřitele J. M., zastoupeného JUDr. Janem Braborcem, advokátem, se sídlem v Kladně, Litevská 2571, PSČ 272 01, o dovolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2024, č. j. KSPH 83 INS 17765/2023, 2 VSPH 154/2024-A-38, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2024, č. j. KSPH 83 INS 17765/2023, 2 VSPH 154/2024-A-38, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. II. Dále se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2024, č. j. KSPH 83 INS 17765/2023-B-21.
1. Usnesením ze dne 18. ledna 2024, č. j. KSPH 83 INS 17765/2023-A-24, rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitele J. M. tak, že (mimo jiné): [1] Zjistil úpadek dlužníka (P. Č.) [bod I. výroku]. [2] Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku). [3] Ustanovil insolvenčního správce (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z § 3 odst. 1 a 2, § 136 odst. 1 a § 148 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z § 1872 odst. 1, § 1875, § 1876 odst. 2, § 1935, § 1936, § 2910 a § 2915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – dospěl k následujícím závěrům:
3. Dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, když má dluh (minimálně) vůči insolvenčnímu navrhovateli ve výši 1.113.658,50 Kč, splatný 26. července 2023, a vůči věřiteli č. 2 (Z. E.) ve výši 1.113.658,50 Kč, splatný 26. července 2023, přičemž ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona tyto dluhy není schopen plnit, jelikož jde o dluhy po dobu delší než 3 měsíce po lhůtě splatnosti; rovněž nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu uložil soud.
4. Pohledávky věřitele č. 3 (REAL ECO TECHNIK, spol. s r. o.) jsou přihlášeny jako podmíněné. Výjimku tvoří pohledávka č. 3, nicméně z provedených důkazů dosud nebylo zjištěno, že věřitel č. 3 částečně směnku zaplatil a že mu tak vznikla postižní práva. U věřitele č. 4 (REAL EKO TECHNOLOGY s. r.o.) bylo zjištěno, že uplatňuje pohledávku za dlužníkem coby směnečným rukojmím za úhradu směnečné sumy, originál směnky však dosud nebyl předložen. Insolvenční soud má nicméně úpadek dlužníka za osvědčený na základě výše uvedených pohledávek insolvenčního navrhovatele a věřitele č. 2 a nevyvrácené domněnky platební neschopnosti.
5. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. dubna 2024, č. j. KSPH 83 INS 17765/2023, 2 VSPH 154/2024-A-38: [1] Změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že insolvenční návrh se zamítá (první výrok). [2] Uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit dlužníku na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 20.570 Kč (druhý výrok).
6. Odvolací soud – vycházeje z § 3 odst. 1 a 2, § 105 odst. 1, § 136 odst. 1 a § 141 insolvenčního zákona, z § 2915 o. z. a z § 241 a § 242 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zák.“), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
7. Insolvenční soud ve shodě s insolvenčním navrhovatelem dovodil, že jelikož insolvenční navrhovatel, věřitel č. 2 a dlužník, jako jednatelé společnosti První železářská společnost Kladno, s. r. o. (dále jen „společnost P“), způsobili státu (finančnímu úřadu a správě sociálního zabezpečení) škodu ve výši 6.681.952 Kč, za kterou odpovídají společně a nerozdílně, přičemž škodu zcela uhradili jen insolvenční navrhovatel a věřitel č. 2, vznikl každému z nich vůči dlužníku regresní nárok ve výši 1.113.658,50 Kč. K tomu insolvenční soud vyšel (primárně) z usnesení, kterým Okresní soud v Kladně zastavil trestní stíhání insolvenčního navrhovatele, věřitele č. 2 a dlužníka pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zák., a to z důvodu zániku trestní odpovědnosti pro účinnou lítost podle § 242 tr. zák.
8. Zánik trestní odpovědnosti za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zák. může nastat (v důsledku účinné lítosti podle § 242 tr. zák.) pouze v případě spáchání tohoto trestného činu, tedy pouze za předpokladu, že takový trestný čin byl určitou trestně odpovědnou osobou (zde dlužníkem) spáchán. V posuzovaném případě ovšem dlužník v odvolání a při jednání před odvolacím soudem namítal, že na základě interní dohody jednatelů společnosti P měl na starosti jen výrobu, kdežto za obchodní zakázky a finanční záležitosti odpovídali (jen) insolvenční navrhovatel a věřitel č. 2 (fakticky zpochybnil, že by onen trestný čin spáchal).
9. K výhradě insolvenčního navrhovatele, že tato námitka je opožděná, odvolací soud uvádí, že při projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o něm se dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku řídí vyšetřovací zásadou [přiměřené uplatnění ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), o koncentraci řízení je vyloučeno].
10. Za těchto okolností nelze bez dalšího obsáhlého dokazování (listinami nebo výslechy svědků) uzavřít, že dlužník s insolvenčním navrhovatelem a věřitelem č. 2 společně a nerozdílně odpovídá (odpovídal) státu za onu škodu (regresní pohledávky nemá za osvědčené).
11. Z pohledávek dalších věřitelů byla osvědčena jen pohledávka Komerční banky, a. s. (věřitel č. 5, dále jen „banka“), ve výši 2.127.986,14 Kč, splatná od 27. února 2022. Pohledávky věřitelů č. 3 a č. 4 neměl insolvenční soud za osvědčené, pohledávka věřitele č. 6 (Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky) ve výši 5.403 Kč se stala splatnou 18. ledna 2024 (v den, kdy insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku dlužníka) a splatnost vykonatelné pohledávky věřitele č. 7 (WATCHES s. r. o.) byla odložena dohodou do 31. prosince 2025.
12. Není tedy splněna podmínka nejméně dvou věřitelů dlužníka s pohledávkami, které jsou splatné nejméně 30 dnů. II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční navrhovatel dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
14. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že: [1] Ze spisu je zřejmé, že i bez insolvenčního navrhovatele a věřitele č. 2 má dlužník více věřitelů s pohledávkami po splatnosti po dobu delší než 30 dnů (věřitele č. 3 až 5), když pohledávky věřitelů č. 3 a 4 odvolací soud sám nehodnotil (odkazuje na údajný názor insolvenčního soudu, že nejsou osvědčeny). [2] V rozporu s ustálenou judikaturou jej nepoučil, že nemá za prokázanou mnohost věřitelů dlužníka (neposkytl mu k tomu poučení podle § 118a o. s. ř.). [3] Neprovedl nabízené důkazy k vyvrácení dlužníkova tvrzení o neexistenci interní dohody jednatelů společnosti P, ani jejich provedení nezamítl. [4] Rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, když rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na jiném právním názoru než rozhodnutí insolvenčního soudu, musí být v souladu s články 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (insolvenční navrhovatel měl být poučen podle § 118a o. s. ř.). III. Přípustnost dovolání
16. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
17. Dovolání proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu o věci samé je v dané věci přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení, zda dlužník má více věřitelů se splatnými pohledávkami (argumentace pod bodem [1] odstavce 15. odůvodnění shora), je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
18. Argumentace, kterou dovolání otevírá pod body [2] až [4] odstavce 15. odůvodnění shora, se pojí s existencí vad řízení, které zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto neshledává účelným zabývat se (poté, co dovolání připustil pro řešení otázky předestřené argumentací obsaženou pod bodem [1] odstavce 15. odůvodnění shora) samostatně přípustností dovolání k této další argumentaci; s námitkami potud vznesenými se vypořádá v mezích přípustného dovolání. IV. Důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že nebyla osvědčena mnohost věřitelů dlužníka se splatnými pohledávkami.
20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
22. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona (ve znění, jež nedoznalo změn od 9. listopadu 2023, kdy bylo zahájeno insolvenčního řízení na majetek dlužníka): § 3 (insolvenčního zákona) Úpadek (1) Dlužník je v úpadku, jestliže má a/ více věřitelů a b/ peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c/ tyto závazky není schopen plnit (dále jen „platební neschopnost“). (2) Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže (…) b/ je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo (…) d/ nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud. (…) § 86 (insolvenčního zákona) V insolvenčním řízení je insolvenční soud povinen provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány. § 141 (insolvenčního zákona) Odvolání proti rozhodnutí o úpadku (1) Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka není odvolání přípustné. Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele se může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží. (2) Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení.
23. Ve výše ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným otázkám následující závěry:
24. Nevyvrátí-li dlužník v průběhu insolvenčního řízení o insolvenčním návrhu věřitele některou z domněnek uvedených v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, je tím ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona osvědčena dlužníkova neschopnost platit své splatné závazky, nikoli však existence „více věřitelů“ dlužníka ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona ani existence peněžitých závazků těchto věřitelů „po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti“ ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009, uveřejněné pod číslem 51/2011 Sb. rozh. obč.
25. Platí dále, že důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit (§ 143 odst. 2 věta první insolvenčního zákona), nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce; srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 14/2011“).
26. S přihlédnutím k dikci § 141 odst. 2 insolvenčního zákona, který vylučuje jako důvod zrušení nebo změny rozhodnutí o úpadku odvolacím soudem skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, se závěry obsažené v R 14/2011 prosazují v řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku jen za předpokladu, že bez osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele nebude (pro úpadek ve formě platební neschopnosti) splněna podmínka, že dlužník má „více věřitelů“ (nejméně dva) ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona.
27. Poměřováno závěry plynoucími z R 14/2011 obstojí závěr odvolacího soudu, že prokazováním (osvědčováním) dlužníkem zpochybňovaných pohledávek insolvenčního navrhovatele a věřitele č. 2 by insolvenční soud (nepřípustně) nahrazoval sporné řízení o takových pohledávkách. Proto není ani významné, že odvolací soud formálně „nezamítl“ důkazní návrhy nabízené insolvenčním navrhovatelem k vyvrácení obrany dlužníka proti těmto pohledávkám (srov. dovolací argumentaci pod bodem [3] v odstavci 15. odůvodnění shora).
28. Závěry R 14/2011 však odvolací soud beze zbytku nedodržel při zkoumání, zda mnohost věřitelů dlužníka nedokládají pohledávky dalších věřitelů.
29. Odvolací soud správně zohlednil, že není vyloučeno zabývat se v odvolacím řízení pro účely posouzení dlužníkova úpadku nově (rozuměj nově ve vztahu ke skutečnostem nebo důkazům, z nichž vyšel v rozhodnutí o úpadku insolvenční soud) těmi pohledávkami, jež vznikly před rozhodnutím úpadku dlužníka (případně i před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka) a jež se před rozhodnutím o úpadku dlužníka staly též splatnými (za předpokladu, že podle § 212a odst. 3 o. s. ř. v odvolacím řízení byly uplatněny některým z účastníků řízení); srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2017, sen. zn. 29 NSČR 136/2015, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 1, ročníku 2019, pod číslem 11, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v odstavci 28. rozsudku velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. ledna 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněném pod číslem 58/2021 Sb. rozh. obč.
30. V situaci, kdy měl odvolací soud za osvědčenu pohledávku banky (déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti), však po vyloučení pohledávek insolvenčního navrhovatele a věřitele č. 2 nabyl na významu způsob, jakým se insolvenční soud vypořádal s pohledávkami věřitelů č. 3 a 4. Z usnesení insolvenčního soudu (srov. jeho reprodukci v odstavci 4. odůvodnění shora a odstavec 26. odůvodnění usnesení insolvenčního soudu) je zjevné, že insolvenční soud prověřování existence těchto pohledávek neměl za podstatné v situaci, kdy dlužníkův úpadek měl za osvědčený pohledávkami insolvenčního navrhovatele a věřitele č. 2. Z úvah snesených k pohledávkám věřitele č. 3 lze do jisté míry odvodit, že insolvenční soud je neměl za osvědčené (což je závěr, který bez dalšího převzal odvolací soud), nicméně u pohledávky věřitele č. 4 se jako jediný možný důvod jejího opomenutí coby osvědčené nabízí konstatování insolvenčního soudu, že „originál směnky … dosud nebyl předložen“. Odvolací soud žádné vlastní závěry na dané téma nepřijal, takže odtud je zřejmé, že pro osvědčení pohledávky chybělo (podle soudu) jediné – předložit směnku.
31. Důkazy potřebné k osvědčení úpadku dlužníka provádí insolvenční soud (odvolací soud), i když nebyly účastníky navrhovány; srov. § 86 insolvenčního zákona. Prostřednictvím označeného ustanovení se v dané (první) fázi insolvenčního řízení prosazuje zásada vyšetřovací. Povinnost insolvenčního soudu provést (jde-li o insolvenční návrh věřitele) i jiné (než účastníky navržené) důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, se samozřejmě pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo. Tímto ustanovením se nenahrazuje povinnost tvrzení, daná procesní aktivitou účastníků insolvenčního řízení, když není povinností insolvenčního soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány; srov. opět R 14/2011.
32. Po vyloučení mnohosti věřitelů dlužníka přes osvědčení pohledávek insolvenčního navrhovatele a věřitele č. 2 byla potřeba provedení důkazu směnkou (k osvědčení pohledávky věřitele č. 4) zřejmá, přičemž závěry R 14/2011 tomu nebránily. Právní posouzení věci odvolacím soudem (jenž přijal závěr, že dlužník nemá více věřitelů se splatnými pohledávkami, aniž splnil povinnost provést důkaz pro takový úsudek rozhodný), tedy správné není.
33. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení v plném rozsahu (tedy včetně závislého výroku o nákladech insolvenčního řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Dalšími dovolacími námitkami se již (pro nadbytečnost) nezabýval.
34. Zbývá dodat, že dovolatel dovolání výslovně podal proti „všem výrokům“ napadeného usnesení. V rozsahu, v němž (takto) směřovalo proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech insolvenčního řízení, Nejvyšší soud dovolání neodmítl (podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. jako objektivně nepřípustné) jen proto, že šlo o závislý výrok, jenž musel být zrušen při zrušení rozhodnutí ve věci samé (srov. shodně např. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněného pod číslem 82/2014 Sb. rozh. obč.
35. Odklizením napadeného usnesení současně pomíjí důvod schvalovat zprávu insolvenčního správce dlužníka, rozhodovat o jeho odměně a hotových výdajích a zprostit jej funkce (o čemž insolvenční soud rozhodl usnesením ze dne 20. září 2024, č. j. KSPH 83 INS 17765/2023-B-21). Proto Nejvyšší soud zrušil (jako závislé) i ono usnesení insolvenčního soudu (srov. § 243e odst. 2 větu třetí o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2024
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu