KSBR 47 INS XY
29 NSČR 8/2018-A-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční
věci dlužníka D. T., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. KSBR 47 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele Bazcom, a. s., se
sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27
39 70 50, zastoupeného Mgr. Evou Kolářovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1,
Opletalova 1015/55, PSČ 110 00, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr.
Michaelou Voseckou Klečkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Ječná 1321/29, PSČ
621 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. července 2017, č.
j. KSBR 47 INS XY, 1 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 30. března
2017, č. j. KSBR 47 INS XY, rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele (Bazcom, a. s. ? dále jen „věřitel B“) tak, že mimo jiné zjistil úpadek dlužníka (D. T.),
na jeho majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Ing. Ilonu Chládkovou. Insolvenční soud – cituje ustanovení § 3, § 105 a § 143 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – vyšel
především z toho, že:
1) Dne 3. listopadu 2016 byl insolvenčnímu soudu doručen insolvenční návrh,
kterým se věřitel B domáhal zjištění úpadku dlužníka a řešení jeho úpadku
konkursem. 2) Usnesením ze dne 11. listopadu 2016, doručeným dlužníku zvláštním způsobem
dne 28. listopadu 2016, insolvenční soud vyzval dlužníka, aby (mimo jiné)
sestavil seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých
dlužníků, seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů a přesných dat
splatnosti jednotlivých závazků, a dále seznam svých zaměstnanců, s povinností
předložené seznamy podepsat a výslovně v nich uvést, že jsou správné a úplné
tak, aby splňovaly náležitosti ustanovení § 104 insolvenčního zákona. 3) Věřitel B označil v insolvenčním návrhu jako další věřitele dlužníka: 1/
Gomanold, a. s., identifikační číslo osoby 27 93 15 36 (dále jen „věřitel G“)
[pohledávka ve výši 109.760.368,53 Kč, splatná od 1. března 2014], 2/ M - SOFT,
spol. s r. o., identifikační číslo osoby 49 43 48 53 (dále jen „věřitel M“)
[pohledávka ve výši 11.484.787,50 Kč, splatná od 31. prosince 2016] a 3/ M. H. (dále jen „věřitel M. H.“) [pohledávka ve výši 1.000.000,- Kč, splatná 1. února
2014]. Současně tvrdil existenci pohledávky za dlužníkem ve výši 211.951.206,45
Kč, splatné od 1. března 2014. Insolvenční soud s odkazem na skutková zjištění a shodná tvrzení dlužníka,
věřitele B a věřitelů G, M a M. H. – uzavřel, že:
a) V řízení byly osvědčeny pohledávky za dlužníkem, a to pohledávka věřitele B
ve výši 199.705.872,- Kč, splatná „nejprve 1. března 2014“, pohledávka věřitele
G ve výši 54.880.164,- Kč, splatná od 1. března 2014, pohledávka věřitele M ve
výši 11.484.783,50 Kč, splatná nejpozději 31. prosince 2016 a věřitele M. H. ve
výši 1.000.000,- Kč, splatná 1. února 2014. b) Dlužník nepředložil „řádně a včas“ seznamy vyžadované soudem usnesením ze
dne 11. listopadu 2016, pročež nastala vyvratitelná domněnka, že není schopen
plnit své peněžité závazky podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) insolvenčního
zákona. c) Dlužník byl k 10. červnu 2016 akcionářem společnosti S. C. identifikační
číslo XY (dále jen „společnost“); podle znaleckého posudku ze dne 7. února
2013, č. 1488-49/2013, měly dlužníkem vlastněné akcie (56 ks) označené
společnosti hodnotu 198.000.000,- Kč. d) Společnost vykázala čistý zisk za rok 2014 ve výši 34.475.000,- Kč a za rok
2015 ve výši 48.289.000,- Kč. Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že v řízení byly osvědčeny
pohledávky čtyř věřitelů, které dlužník uznal do výše 267.070.839,50 Kč. Dlužník neunesl důkazní břemeno a nevyvrátil domněnku své platební neschopnosti
podle ustanovení § 3 odst. 1 písm.
c) insolvenčního zákona; je v úpadku jak ve
formě platební neschopnosti, tak ve formě předlužení (souhrn jeho závazků
převyšuje hodnotu jeho majetku). Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka usnesením ze dne 12. července 2017,
č. j. KSBR 47 INS XY, 1 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve
výrocích o zjištění úpadku dlužníka a o prohlášení konkursu na jeho majetek. Odvolací soud ? po doplnění dokazování protokolem o jednání před insolvenčním
soudem ze dne 16. února 2017, seznamem majetku a závazků dlužníka, smlouvou o
zastavení cenných papírů ze dne 7. března 2012, ve znění dodatku č. 1, úplným
výpisem z obchodního rejstříku společnosti a znaleckými posudky ze dne 8. července 2017 (ocenění 56 ks akcií společnosti ke dni 31. prosince 2016 částkou
292.000.000,- Kč) a ze dne 30. června 2017 (ocenění nemovitostí ve vlastnictví
dlužníka k témuž datu částkou 11.197.000,- Kč) ? shledal rozhodnutí
insolvenčního soudu věcně správným. Odvolací soud – odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze
dne 27. ledna 2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, ze dne 20. května 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, a ze dne 26. října 2010 sen. zn. 29 NSČR 17/2009, uveřejněných
pod čísly 88/2010, 26/2011 a 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v
usneseních ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, a ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29
NSČR 38/2010, uveřejněných pod čísly 80/2011, 43/2012 a 83/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, (dále jen „R 80/2011“, „R 43/2012“ a „R 83/2012“),
jakož i v usnesení ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009 – přitakal
insolvenčnímu soudu v závěru, podle něhož je dlužník v úpadku, jelikož má více
věřitelů, peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti a tyto
závazky není schopen plnit. Současně zdůraznil, že se dlužníku nepodařilo vyvrátit domněnku platební
neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, a
to ani v rovině „vlastního tvrzení“, když uznal závazky po splatnosti ve výši
267.070.839,50 Kč, a vlastní majetek představující nemovitosti (ať už v hodnotě
5.000.000,- Kč, jak uvádí insolvenční správkyně, nebo v hodnotě 11.197.000,-
Kč, jak je uvedeno ve znaleckém posudku) a 56 ks akcií (na jméno dlužníka)
emitovaných společností ve jmenovité hodnotě 100.000,- Kč. S těmito akciemi
dlužník v současné době nedisponuje, když byly předány při podpisu zástavních
smluv (původnímu) zástavnímu věřiteli (Metropolitnímu spořitelnímu družstvu);
dlužník není schopen těchto akcií využít k úhradě svých závazků, které má za
svými dlužníky, jelikož je nemůže opatřit rubopisem a předat kupujícímu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „ o. s. ř.“), maje za to, že závisí na řešení otázek „hmotného a/nebo
procesního“ práva, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
vyřešeny, respektive, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož nemá-li
dlužník věc ve svém držení, nemůže s ní disponovat ve smyslu s věcí nakládat
(prodat, darovat a podobně). V této souvislosti zdůrazňuje, že skutečnost, že
akcie byly předány zástavnímu věřiteli, dlužníku nebrání v jejich prodeji třetí
osobě. Chtěl-li by dlužník tyto akcie prodat a z výtěžku prodeje své věřitele
uspokojit (což má v úmyslu), pak je zástavní věřitel povinen dlužníkovi umožnit
provedení rubopisu (akcie by však až do doby zániku zástavního práva zůstaly v
držení zástavního věřitele) a poskytnout v tomto směru dlužníku potřebnou
součinnost, když tohoto práva by se dlužník mohl případně domáhat i soudní
cestou. To, že dlužník nemá akcie ve svém držení, nemění nic na skutečnosti, že
je jejich vlastníkem a může s nimi bez omezení disponovat a z jejich prodeje
uspokojit pohledávky svých věřitelů. Zástavní věřitel je pak oprávněn (jen) mít
cenný papír u sebe, tento držet a opatrovat a jednat přitom s péčí řádného
hospodáře. Dlužník je tak bez problémů schopen využít majetek ve svém vlastnictví (56 ks
akcií společnosti a nemovitosti) k úhradě svých závazků; odvolací soud se tak
měl zabývat celkovou výší dlužníkových závazků i celkovou výší jeho majetku a
měl dospět k závěru, že dlužník domněnku platební neschopnosti vyvrátil. Dále dovolatel zdůrazňuje, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu (kterou v dovolání zmiňuje) a vyslovuje názor, že insolvenční
navrhovatel (věřitel B) „neunesl důkazní břemeno“, a to v situaci, kdy „dlužník
tvrdil, že závazky schopen hradit je, ale tyto nechtěl hradit za situace, kdy
nebylo postaveno najisto“, že věřitel B a věřitel M jsou věřiteli „oprávněnými“. Dovolatel rovněž poukazuje na skutečnosti týkající se výše dosud nerozděleného
zisku společnosti, s tím, že valná hromada této společnosti může kdykoli
rozhodnout o jeho rozdělení mezi akcionáře; přitom podíl dlužníka činí
přibližně 65.759.000,- Kč. Konečně namítá, že věřitel G „účelově“ nabyl
pohledávku od věřitele B. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a
věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, respektive aby napadené usnesení
změnil tak, že insolvenční návrh zamítne. Věřitel B považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nepřípustné, respektive za nedůvodné. Potud odkazuje (mimo jiné) na závěry
formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29
NSČR 113/2013, a ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 NSČR 124/2015, jakož i
na skutečnost, že akcie společnosti má ve svém držení (a svědčí mu zástavní
právo k nim).
Současně zpochybňuje správnost ocenění majetku dlužníka (akcií a nemovitostí) a
jako právně nevýznamnou hodnotí i námitku ohledně účelového postoupení (části)
pohledávky věřiteli G. Následně se ve věci vyjádřil dlužník (podáním datovaným 18. června 2018) a
(opětovně) věřitel B (podáním ze dne 9. července 2018). S přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II bod
2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání dlužníka, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2
o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže být
založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka (§
133 o. s. ř.), tímto účastníkem (srov. rozsudky ze dne 30. dubna 2002, sp. zn.
29 Odo 341/2001, a ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 127 a č. 7, ročník
2003, pod číslem 113).
2) To, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze
skutkových podstat popsaných v ustanovení § 3 odst. 2 insolvenčního zákona,
zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné
závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá)
přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě
svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební
neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním
řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch
věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském
insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené) [srov. R 83/2012, jakož i usnesení
ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem
45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2014“)].
3) Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k
úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební
neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek (viz R 80/2011 a R 45/2014). Takto
formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek
dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových
věřitelů (usnesení ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 39/2009, R 43/2012,
R 83/2012 a R 45/2014).
4) Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše
částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním
účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých
věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník
schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani
tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro
jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o
tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a
2 insolvenčního zákona (R 80/2011, usnesení ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29
NSČR 46/2011, R 43/2012 a R 45/2014).
O tom, že dovolatel (dlužník) nevyvrátil domněnku své platební neschopnosti [§
3 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona], ani o tom, že má více věřitelů a
peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti, nemá Nejvyšší
soud žádné pochybnosti. To platí též o obtížné zpeněžitelnosti akcií
společnosti, a to především vzhledem k jejich zatížení zástavním právem pro
pohledávky převyšující částku 250.000.000,- Kč, jakož i k tomu, že zmíněné
akcie dovolatel nebyl schopen využít po dobu výrazněji přesahující 30 dní od
splatnosti pohledávek a že předmětné akcie neměl (od okamžiku jejich předání
původnímu věřiteli – Metropolitnímu spořitelnímu družstvu) ve svém držení.
Současně Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud nezaložil své právní posouzení
věci na závěru, podle něhož dovolatel nemohl akcie společnosti převést
(prodat), nýbrž na tom, že těchto akcií není schopen využít k úhradě svých
závazků. Jinými slovy, dovolací argumentace dlužníka, podle níž byl oprávněn (z
titulu vlastnického práva) s akciemi společnosti nakládat (a tyto akcie
„prodat“), nemá bez dalšího vypovídací hodnotu o tom, zda byl schopen těchto
akcií využít k úhradě svých závazků.
Konečně Nejvyšší soud shledává právně nevýznamnými výhrady dovolatele týkající
se (aktivní) věcné legitimace věřitele B, „účelovosti“ postoupení pohledávky
věřiteli G, jakož i „pohledávky“ za společností z titulu nerozděleného zisku. K
tomu srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný
pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, a ze
dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněných pod čísly 96/2011 a
14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Samotná existence
„nerozděleného zisku“ společnosti, která se nepochybně promítla (i) do obvyklé
ceny akcií společnosti, je rovněž z hlediska (ne)vyvrácení domněnky platební
neschopnosti dovolatele irelevantní.
Poučení:Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru
(zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do
insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu