KSBR 56 INS 12692/2021 29 NSČR 8/2023-A-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužnice B. Š., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 56 INS 12692/2021, o insolvenčním návrhu věřitele IT credit, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Pernerova 502/50, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 26444437, zastoupeného Mgr. Lucií Dufkovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Wittgensteinova 1217/2b, PSČ 779 00, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Bc. Filipem Nečasem, advokátem, se sídlem v Brně, Malinovského náměstí 603/4, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. září 2022, č. j. KSBR 38 INS 12692/2021, 1 VSOL 352/2022-A-54, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 14. června 2022, č. j. KSBR 38 INS 12692/2021-A-41, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] zjistil úpadek dlužnice (B. Š.) [bod I. výroku] a prohlásil na její majetek konkurs (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: [1] Pohledávky věřitelů za dlužnicí, z nichž některé jsou více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti, byly v řízení osvědčeny v celkové výši 2.001.505,22 Kč (dlužnice je v uvedeném rozsahu nepopřela). [2] Disponibilní majetek dlužnice tvoří „pouze zůstatek na účtu ve výši 12.087,90 Kč, srážky ze mzdy deponované na neznámém účtu v odhadované výši 25.000 Kč, nepojízdný vrak automobilu BMW 320d, běžné vybavení domácnosti a věci osobní potřeby“. Jednotku a podíl na společných částech budovy ve vlastnictví dlužnice (dále jen „byt“), mezi tento majetek zahrnout nelze, neboť je zatížen právy třetích osob (zástavním právem, zákazem zcizení bez souhlasu věřitele a několika exekučními příkazy k prodeji nemovitých věcí).
3. Na tomto základě dospěl insolvenční soud k závěru, že v projednávané věci byla naplněna (vyvratitelná) domněnka úpadku dlužnice (ve formě platební neschopnosti) uvedená v § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a dlužnici se nepodařilo tuto domněnku vyvrátit, když byt (jenž oceňuje dlužnice na částku 3.600.000 Kč) nepředstavuje majetek, který by byla dlužnice schopna využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků; v dispozici s ním je (totiž) omezena jednak zástavním právem (zřízeným ve prospěch insolvenčního navrhovatele) a jednak (několika) exekučními příkazy k prodeji.
4. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. září 2022, č. j. KSBR 38 INS 12692/2021, 1 VSOL 352/2022-A-54, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku.
5. Odvolací soud po zopakování dokazování výpisem z katastru nemovitostí – odkazuje na § 3 odst. 1 a 2, § 131 odst. 1, 136 odst. 1, § 141 odst. 1 a § 143 odst. 2 insolvenčního zákona – v prvé řadě konstatoval, že v projednávané věci neshledal okolnosti, jež by vedly k závěru o zjevné bezdůvodnosti insolvenčního návrhu podle § 128a odst. 1 insolvenčního zákona. V reakci na odvolací argumentaci ohledně šikanózní povahy insolvenčního návrhu vycházející z (tvrzeného) zneužití práva podat insolvenční návrh, přestože by se insolvenční navrhovatel mohl po získání pravomocného a vykonatelného rozhodnutí v nalézacím řízení domoci uspokojení své pohledávky v exekučním řízení, odvolací soud zdůraznil, že platná právní úprava nevyžaduje po věřiteli jako insolvenčním navrhovateli, aby měl vůči dlužníku vykonatelnou pohledávku, ale pouze aby „osvědčil“, že má (a spolu s ním ještě jedna další osoba) vůči dlužníku splatnou pohledávku.
6. Co do právního posouzení skutkových okolností vedoucích k závěru o (ne)existenci úpadku dlužnice, z nichž vyšel insolvenční soud a jež nebyly mezi účastníky řízení sporné, odvolací soud uzavřel, že dlužnice se nachází v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má více věřitelů se splatnými peněžitými pohledávkami, které neplní po dobu delší 3 měsíců (§ 3 odst. 1 a 2 písm. b/ insolvenčního zákona), a řádně nesplnila soudem uloženou povinnost předložit seznam svých závazků podle § 104 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona (§ 3 odst. 1 a 2 písm. d/ insolvenčního zákona).
Domněnku svého úpadku se dlužnici nepodařilo vyvrátit [tvrzením, že má dostatek majetku (byt), z něhož by bylo možné uhradit všechny pohledávky věřitelů], když v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nelze při úvaze o tom, zda je dlužnice v platební neschopnosti podle § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, k hodnotě bytu přihlížet. Jde totiž o majetek, v jehož nakládání s ním je dlužnice omezena smluvním zástavním právem (zřízeným ve prospěch insolvenčního navrhovatele), zákazem zcizení bez souhlasu věřitele (insolvenčního navrhovatele) sjednaným ve formě věcného práva a čtyřmi exekučními příkazy k prodeji nemovitých věcí.
Dlužnice je tedy omezena v dispozici s bytem a ten je současně v důsledku probíhajících exekučních řízení obtížně zpeněžitelný. Jinak řečeno, dlužnice nemůže byt bez dalšího využít k uspokojení (splatných) pohledávek věřitelů, jejichž existence byla pro účely rozhodnutí o insolvenčním návrhu osvědčena (tj. sama jej prodat a z výtěžku pak tyto pohledávky uhradit).
7. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání blíže označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde podle dovolatelky o následující otázky: [1] Zda brání zapsané zástavní právo a zákaz zcizení ve prospěch insolvenčního navrhovatele a vedení dalších exekučních řízení v tom, aby takto zatížený majetek dlužnice úspěšně použila při prokázání své schopnosti uhradit všechny splatné a osvědčené pohledávky věřitelů? [2] Zda může být insolvenční navrhovatel úspěšný s insolvenčním návrhem, pokud může bez obtíží vydobýt svou pohledávku vůči dlužnici výkonem rozhodnutí?
8. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatelka ve prospěch závěru, že skutkové okolnosti případu, z nichž vyšly (shodně) oba soudy, poskytují dostatečný podklad pro závěr o vyvrácení domněnky jejího úpadku. Namítá, že hodnota bytu významně převyšuje součet všech přihlášených pohledávek věřitelů a zdůrazňuje, že pokud mají představovat překážku pro zpeněžení bytu skutečnosti, které jsou zcela závislé na vůli insolvenčního navrhovatele (zástavní právo a zákaz zcizení bez jeho souhlasu), nelze z tohoto důvodu k takovému majetku nepřihlížet. Samotné vedení exekučního řízení pak dle dovolatelky nepředstavuje překážku zpeněžení majetku, tedy překážku, pro kterou by se při zkoumání úpadku nemělo k takovému majetku přihlížet. Dovolatelka uzavírá, že pro vyvrácení domněnky jejího úpadku není podstatné, zda sama mimo výkon rozhodnutí (exekuci) může byt zpeněžit či nikoli, ale pouze to, zda věřitelé mohou výkonem rozhodnutí (exekucí), konkrétně prodejem bytu, dosáhnout uspokojení všech svých splatných a osvědčených pohledávek. Pokud insolvenční řízení nemá nahrazovat nalézací a exekuční řízení, pak skutečnost, že se uspokojení pohledávek lze bez problémů domoci v exekučním řízení, nemůže vylučovat zvolenou obranu dlužnice, že její majetek k uspokojení všech pohledávek jejich věřitelů postačuje, a to i tehdy, jde-li o majetek zatížený právy třetích osob.
10. Dovolatelka dále uvádí, že pokud by insolvenční navrhovatel souhlas s prodejem bytu udělil, mohl mít již dávno své pohledávky uhrazeny a stejně tak všichni ostatní věřitelé. Motivací insolvenčního navrhovatele je tak zjevně pouze snaha dovolatelku (podáním insolvenčního návrhu) poškodit. Jelikož si může insolvenční navrhovatel vzhledem k majetkovým poměrům dovolatelky bez obtíží vydobýt své pohledávky výkonem rozhodnutí, resp. exekucí, nemůže uspět se svým insolvenčním návrhem.
11. Insolvenční navrhovatel navrhl dovolání odmítnout, maje napadené rozhodnutí odvolacího soud za souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
13. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl, a to podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
14. Již v usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněném pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“), Nejvyšší soud uzavřel, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. Takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů [srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněného pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2012“)].
15. Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se tedy posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti. K tomu srov. R 80/2011, R 43/2012, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2014“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2018, sen. zn. 29 NSČR 107/2016.
16. Ve shodě s těmito závěry Nejvyšší soud např. usnesením ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 180/2016, odmítl tamní dovolání uzavíraje, že pro účely zjištění úpadku je bez významu majetek, se kterým dlužník nemůže nakládat, jsa omezován právy třetích osob (zástavními právy).
17. V R 43/2012 pak Nejvyšší soud vysvětlil, že věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Insolvenční řízení není dalším (vedle vykonávacího či exekučního řízení) řízením určeným primárně k prosazení individuálního nároku věřitele nebo věřitelů dlužníka, nýbrž (v intencích ustanovení § 1 písm. a/ insolvenčního zákona) slouží k řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. K tomuto závěru se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil například v důvodech usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněného pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, R 45/2014, nebo usnesení ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 NSČR 124/2015, uveřejněného pod číslem 154/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
18. Za situace, kdy soudy nižších stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že byt dlužnice je zatížen zástavním právem a exekučně postižen, přičemž insolvenční navrhovatel, popřípadě další věřitelé s osvědčenými pohledávkami se vydobytí svých pohledávek bez obtíží nedomohli ani v exekučním řízení, je závěr odvolacího soudu o platební neschopnosti dovolatelky v souladu s výše odkazovanou judikaturou.
19. Budiž doplněno, že dovolání nečiní přípustným ani posouzení právní otázky, kterou dovolatelka v dovolání (poměřováno jeho obsahem) dále naznačuje, totiž zda jde ze strany insolvenčního navrhovatele o šikanózní insolvenční návrh (ve smyslu § 128a odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona). Ve vztahu k ní totiž dovolatelka nevymezila ani dovolací důvod (ohledně této otázky dovolatelka v dovolání dále žádným způsobem neargumentuje), ani neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. K tomu srov. v podrobnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2024
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu