MSPH 96 INS 24896/2020 29 NSČR 80/2023-A-78
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka T. B. G., zastoupeného Mgr. Petrem Opletalem, advokátem, se sídlem v Praze, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 24896/2020, o insolvenčním návrhu věřitele A. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, o dovolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2023, č. j. MSPH 96 INS 24896/2020, 3 VSPH 1130/2022-A-60, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Usnesením ze dne 20. června 2022, č. j. MSPH 96 INS 24896/2020-A-50, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl insolvenční návrh, jímž se insolvenční navrhovatel A. S. domáhal zjištění úpadku dlužníka T. B. G. (bod I. výroku), rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o vrácení složené zálohy na náklady insolvenčního řízení (bod III. výroku) a uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit soudní poplatek (bod IV. výroku).
2. Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když první (též zamítavé) usnesení ze dne 6. srpna 2021, č. j. MSPH 96 INS 24896/2020-A-27, k odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2021, č. j. MSPH 96 INS 24896/2020, 3 VSPH 1061/2021-A-35, zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Insolvenční navrhovatel dovozoval aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu z existence pohledávky za dlužníkem ve výši 870 000 Kč, splatné dne 31. prosince 2018, z titulu dohody o novaci ze dne 1. ledna 2016 (dále jen „dohoda o novaci“), která nahradila smlouvu o půjčce ze dne 18. února 2011 (dále jen „smlouva o půjčce“). Dlužník pohledávku zpochybnil. Namítal, že veškeré doklady k pohledávkám byly „vytvořeny“ dodatečně a bývalá jednatelka dlužníka L. B. (dále jen „L. B.“) je podepsala v době, kdy již byla odvolána z funkce jednatelky; jde tedy o listiny antedatované a neplatné.
4. Insolvenční soud po provedeném dokazování (listinnými důkazy a výslechem L. B.) – cituje § 97 odst. 7, § 103 odst. 2, § 105 a § 143 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2021 a odkazuje na závěry označených rozhodnutí Nejvyššího soudu – dospěl k závěru, že insolvenčnímu navrhovateli nesvědčí věcná legitimace k podání insolvenčního návrhu, neboť neosvědčil existenci pohledávky za dlužníkem. Insolvenční návrh tedy zamítl, aniž se zabýval tvrzeným úpadkem dlužníka. Zdůraznil, že k prokázání aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele provedl veškeré jím navržené důkazy. Výslech L. B. však neprokázal uzavření dohody o novaci dne 1. ledna 2016, tedy v době, kdy byla jednatelkou dlužníka, přičemž její výpověď hodnotil jako nevěrohodnou.
5. K odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud - cituje § 7, § 105 odst. 1 a 3 a § 143 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, dále § 1902 a § 1903 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 585 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a odkazuje na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/1998, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“) – se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, podle něhož insolvenční navrhovatel svou pohledávku za dlužníkem neosvědčil, a nesvědčí mu tak věcná legitimace k podání insolvenčního návrhu.
7. Odvolací soud přisvědčil insolvenčnímu soudu v tom, že dohodu o novaci podepsala L. B. v době, kdy již nevykonávala funkci jednatelky dlužníka. Souhlasil též se závěrem insolvenčního soudu o nevěrohodnosti výpovědi L. B. a předestřel důvody, které ho k tomuto závěru vedou. Jelikož dlužníku nevznikl vůči insolvenčnímu navrhovateli závazek z dohody o novaci, nemá pro posouzení věcné legitimace insolvenčního navrhovatele význam „zjištění soudu k existenci“ smlouvy o půjčce (na základě navržených důkazů). Podle odvolacího soudu by provádění dalších důkazů (smlouvou o půjčce, účetními závěrkami dlužníka, listinami ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 14 C 88/2014 a Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 38 EXE 1959/2015) bylo v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť insolvenční řízení nenahrazuje řízení sporné. Odvolací soud též konstatoval, že přistoupil-li insolvenční soud k výslechu L. B., pak tak učinil téměř nad rámec toho, co lze v tomto stadiu insolvenčního řízení prokazovat.
8. Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční navrhovatel dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud řešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.
9. Dovolatel především tvrdí, že mu svědčí aktivní legitimace k podání insolvenčního návrhu, neboť splatnou pohledávku za dlužníkem osvědčil nejen listinami, ale též výslechem L. B., která potvrdila, že za dlužníka dohodu o novaci podepsala. V uvedených souvislostech namítá, že odvolací soud ve věci nesprávně aplikoval závěry R 14/2011, když insolvenční soud provedl i jiné než listinné důkazy (výslech L. B.), a dále proto, že dovolatel insolvenčním návrhem nesledoval vyřešení sporu o pohledávku, ani nezneužil insolvenční řízení ve svůj individuální prospěch. Potud zdůraznil, že žalobu vůči dlužníku o zaplacení pohledávky podal na začátku roku 2020 a insolvenční návrh podal v prosinci 2020 (poté, co zjistil, že dlužník se zbavuje majetku).
10. Dále dovolatel brojí proti tomu, že L. B. byla před insolvenčním soudem vyslechnuta jako svědek, ačkoliv měla být (jako bývalá jednatelka dlužníka) podrobena účastnickému výslechu. Rovněž namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nedostatečně odůvodněné.
11. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
12. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je oproti mínění dovolatele souladné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který již v R 14/2011 dovodil,
že:
[1] I tam, kde insolvenční soud provádí dokazování (provádí důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku), lhostejno, zda z vlastní iniciativy nebo na základě důkazních návrhů vznesených účastníky insolvenčního řízení, ústí výsledek dokazování v závěr, zda skutečnosti, na jejichž základě insolvenční soud rozhoduje o insolvenčním návrhu věřitele, byly alespoň (jen) osvědčeny (srov. § 131 insolvenčního zákona). Osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je u insolvenčního návrhu věřitele též jedním z předpokladů, jejichž nesplnění v řízení před soudem prvního stupně vede k zamítnutí insolvenčního návrhu (§ 143 odst. 2 věta první insolvenčního zákona)
[2] V situaci, kdy insolvenční zákon zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (srov. § 141 odst. 2 insolvenčního zákona), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě.
[3] Je věcí insolvenčního navrhovatele (jemu k tíži jde) zvážit před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení.
[4] Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit (§ 143 odst. 2 věta první insolvenčního zákona) nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce.
[5] Rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, současně nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.
13. Z těchto závěrů (od nichž nemá důvod se odchylovat ani v projednávané věci) Nejvyšší soud ustáleně vychází a přihlásil se k nim např. v usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 30. října 2014, sen. zn. 29 NSČR 65/2012, v usnesení ze dne 16. března 2015, sen. zn. 29 NSČR 18/2015, v usnesení ze dne 30. dubna 2015, sen. zn. 29 NSČR 24/2013, v usnesení ze dne 4. ledna 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2015, jakož i v mnoha dalších rozhodnutích.
14. Jestliže se odvolací soud ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, který zamítl insolvenční návrh (již) proto, že insolvenční navrhovatel (dovolatel) neosvědčil svou aktivní legitimaci (neosvědčil existenci splatné pohledávky za dlužníkem), aniž se zabýval tím, zda byl osvědčen úpadek dlužníka, je tento závěr v souladu s výše uvedenou judikatorní praxí.
15. V projednávané věci odvolací soud v souladu se shora citovanou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vysvětlil, že dovolatel nebyl s to osvědčit svou pohledávku za dlužníkem (plynoucí z dohody o novaci, kterou dlužník zpochybnil) na základě listinných důkazů. Přitom zdůraznil, že přistoupil-li insolvenční soud k výslechu bývalé jednatelky dlužníka, pak tak učinil nad rámec toho, co lze v tomto stadiu insolvenčního řízení prokazovat.
16. Závěr, podle něhož je důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, nelze interpretovat tak, jak v dovolání naznačuje dovolatel. Totiž tak, že důsledkem postupu insolvenčního soudu, který se rozhodne provést a vyhodnotit jiný (než listinný) důkaz s listinou související, je to, že samotnou listinou byla pohledávka insolvenčního navrhovatele osvědčena a insolvenční soud tak již nemůže insolvenční návrh zamítnout pro nedostatek věcné legitimace. Potud jsou úvahy dovolatele nepřípadné.
17. Námitkou, podle níž odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním ohledně data podpisu dohody o novaci a hodnocení výpovědi L. B., dovolatel nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku způsobilou dovolacího přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňuje správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel.
K tomu srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o.
s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
18. Namítá-li dovolatel, že L. B. byla před insolvenčním soudem vyslechnuta jako svědek, nikoliv (správně) jako účastník řízení, dlužno uvést, že způsobilým dovolacím důvodem nemohou být namítané vady při zjišťování skutkového stavu, o které jde i tehdy, nebylo-li postupováno při dokazování v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (viz např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn 29 Odo 398/2006).
19. K namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud dodává, že napadené rozhodnutí i potud odpovídá závěrům formulovaným k otázce (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 21. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 16. 7. 2024
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu