USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 00033243, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009, o zproštění a odvolání z funkce insolvenčního správce a o odvolání věřitelského výboru, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Libuší Krafft, advokátkou, se sídlem v Praze 7, U Studánky 326/26, PSČ 170 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2024, č. j. MSPH 96 INS 714/2009, 4 VSPH 16/2024-B-3290,
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 9. listopadu 2023, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-B-3273, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl návrh dlužníka (Pražského stavebního bytového družstva), aby zprostil funkce insolvenčního správce dlužníka (JUDr. Tomáše Pelikána) [bod I. výroku]. [2] Zamítl návrh dlužníka, aby insolvenčního správce dlužníka odvolal z funkce (bod II. výroku). [3] Zamítl návrh dlužníka, aby odvolal z funkce členy věřitelského výboru (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z § 31, § 32, § 36, § 58, § 59 odst. 2, § 60 odst. 1 a § 63 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům:
3. Opakované návrhy dlužníka na odvolání nebo zproštění insolvenčního správce z funkce a odvolání členů věřitelského výboru obsahují de facto totožnou argumentaci, přičemž dlužník nedoložil podklady, jimiž by prokázal pravdivost svých tvrzení.
4. Pochybení insolvenčního správce insolvenční soud neshledal.
5. Porušení nebo zanedbání povinností nebo porušení povinností chránit společný zájem věřitelů neshledal insolvenční soud ani u členů věřitelského výboru nebo u jeho předsedy.
6. Důvod odvolat insolvenčního správce z funkce nebo jej funkce zprostit neshledal insolvenční soud ani na základě námitky, že insolvenční správce nesplňuje podmínku bezúhonnosti pro výkon funkce podle § 7 písm. d/ zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, neboť byl statutárním orgánem KARDANEX a. s. v likvidaci (dále jen „společnost K“), o jejímž úpadku bylo rozhodnuto 4. června 2020, a že byl vyškrtnut ze seznamu insolvenčních správců, protože nemá povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce podle § 3 zákona o insolvenčních správcích, přičemž po vyškrtnutí Ministerstvo spravedlnosti nevykonává dohled nad jeho činností.
7. Insolvenčnímu správci zaniklo právo vykonávat funkci k 31. prosince 2009 podle § 40 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněného pod číslem 60/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 60/2014“) [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], vyplývá, že tato skutečnost není sama o sobě důvodem k tomu, aby byl insolvenční správce odvolán z funkce, nebo aby byl zproštěn výkonu funkce.
8. Insolvenční řízení v dané věci je de facto (po zpeněžení majetkové podstaty) u konce a insolvenční správce byl ponechán ve funkci více než 10 let, takže by se nejevilo účelným odvolat jej v této fázi řízení z funkce nebo jej funkce zprostit.
9. Insolvenční správce aktuálně vskutku nesplňuje podmínku bezúhonnosti (§ 6 odst. 1 písm. d/ zákona o insolvenčních správcích), neboť v době od 30. listopadu 2011 do 26. června 2015 a v době od 30. května 2018 byl členem představenstva společnosti K, o jejímž úpadku bylo rozhodnuto 4. června 2020. Konkurs na majetek společnosti K byl zrušen po splnění rozvrhového usnesení dne 30. března 2023. Za situace, kdy insolvenčnímu správci zaniklo právo vykonávat funkci ke dni 31. prosince 2009, takže Ministerstvo spravedlnosti nemohlo zahájit správní řízení o případném zrušení povolení, má insolvenční soud za to, že není naplněna podmínka pro odvolání insolvenčního správce z funkce podle insolvenčního zákona.
10. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. května 2024, č. j. MSPH 96 INS 714/2009, 4 VSPH 16/2024-B-3290, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
11. Odvolací soud – vycházeje rovněž z § 31, § 32, § 36, § 58, § 59 odst. 2, § 60 odst. 1 a § 63 odst. 3 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
12. Ze správných skutkových zjištění insolvenčního soudu plyne, že v daném případě nebyly dány důvody pro odvolání insolvenčního správce z funkce nebo pro jeho zproštění. Ve shodě s insolvenčním soudem má i odvolací soud za to, že činnost správce netrpí závažnými nedostatky, ani nebylo shledáno, že by insolvenční správce nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí.
13. Rovněž nebyla shledána podjatost členů věřitelského výboru, ani nebyly shledány nedostatky v jejich činnosti.
14. Správný je i závěr insolvenčního soudu, že pouhý zánik oprávnění vykonávat funkci insolvenčního správce podle § 40 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích nebo nesplnění podmínky bezúhonnosti podle § 6 odst. 1 písm. d/ zákona o insolvenčních správcích nejsou v dané věci skutečnostmi, pro něž by bylo nezbytné odvolat insolvenčního správce z funkce; ostatně dlužník ani není osobou oprávněnou k podání návrhu na odvolání insolvenčního správce (§ 31 odst. 1 insolvenčního zákona).
15. Odvolací soud se se závěry insolvenčního soudu ztotožňuje a v podrobnostech na ně pro stručnost odkazuje. II. Dovolání a vyjádření k němu
16. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Konkrétně jde o následující otázky: [1] Může insolvenční soud odmítnout zprostit (funkce) nebo odvolat (z funkce) insolvenčního správce, který nesplňuje podmínku bezúhonnosti? [2] Může insolvenční správce poté, co pozbyl oprávnění používat datovou schránku typu „OVM“ (osoba veřejné moci), nadále působit jako insolvenční správce a používat datovou schránku, jež není typu „OVM“, která neumožňuje bezplatnou elektronickou komunikaci s účastníky insolvenčního řízení? [3] Je obcházením zákona o insolvenčních správcích, je-li insolvenčnímu správci vyškrtnutému ze seznamu insolvenčních správců pro nesplnění podmínek výkonu funkce umožněno nadále vykonávat funkci bez složení odborné zkoušky, bez patřičného povolení Ministerstva spravedlnosti a zejména bez zákonem předpokládaného dohledu Ministerstva spravedlnosti?
17. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
18. Insolvenční správce dlužníka ve vyjádření má rozhodnutí obou soudů za věcně správná. III. Přípustnost dovolání
19. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
20. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přičemž pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.
21. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (17. dubna 2009) se uplatní v insolvenčním řízením vedeném na majetek dlužníka i v době od 1. června 2019 insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. Insolvenční zákon v tomto (rozhodném) znění se uplatní i při zkoumání přípustnosti dovolání.
22. Dovolatel podal dovolání proti usnesení odvolacího soudu; jiné rozlišení co do rozsahu, v jakém rozhodnutí odvolacího soudu napadá (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), jeho dovolání neobsahuje, ačkoliv (jediný) výrok napadeného usnesení potvrzuje usnesení insolvenčního soudu jako celek, tedy ve všech třech jeho výrocích.
23. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.
24. Dovolání pak logicky není (nemůže být) přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení pouze otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021).
25. Poměřováno závěry shrnutými v odstavcích 23. a 24. odůvodnění shora nemá Nejvyšší soud důvod připustit dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě III. výroku, tedy ve výroku o zamítnutí návrhu na odvolání členů věřitelského výboru z funkce. Na řešení dovolatelem položených otázek totiž rozhodnutí soudů o návrhu na odvolání členů věřitelského výboru nespočívá ani spočívat nemá (odpovědi na tyto otázky jsou pro účely posouzení, zda členové věřitelského výboru mají být odvoláni z funkce, právně bezcenné). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
26. Pro účely posouzení, zda je důvod na základě položených otázek připustit dovolání proti napadenému usnesení v rozsahu, v němž se týká výroku o odvolání z funkce insolvenčního správce, potažmo v rozsahu, v němž se týká výroku o zproštění funkce insolvenčního správce, je nutno mít na paměti, že k odvolání insolvenčního správce z funkce přistupuje insolvenční soud „z důležitých důvodů, které nemají původ v porušení povinností insolvenčního správce“ (§ 31 odst. 1 insolvenčního zákona), kdežto zproštění funkce insolvenčního správce je nástrojem, jenž postihuje insolvenčního správce, „který neplní řádně své povinnosti nebo který nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo který závažně porušil důležitou povinnost, uloženou mu zákonem nebo soudem“ (§ 32 odst. 1 insolvenčního zákona), což potvrzuje i ustálená judikatura; k § 31 insolvenčního zákona srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 NSČR 24/2014, uveřejněného pod číslem 135/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 135/2018“), a k § 32 insolvenčního zákona srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 2/2014, uveřejněného pod číslem 48/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 48/2016“), nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014, uveřejněném pod číslem 58/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 58/2016“).
27. Co do důvodů pro zproštění funkce insolvenčního správce Nejvyšší soud sjednotil rozhodovací praxi soudů při výkladu ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona tím, že pod číslem 91/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 91/2014“), uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2014, sen. zn. 2 VSOL 358/2014. Podle závěrů R 91/2014 důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s ustanovením § 225 odst. 4 nebo s ustanovením § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem. Ze závěrů R 91/2014 vychází i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Srov. opět důvody R 48/2016 nebo důvody R 58/2016.
28. Judikatorně ustálený je i závěr, že § 31 odst. 1 i § 32 odst. 1 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; srov. k § 31 odst. 1 insolvenčního zákona odstavec 20. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2022, sen. zn. 29 NSČR 33/2022, uveřejněného pod číslem 100/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 100/2022“), a k § 32 odst. 1 insolvenčního zákona opěr důvody R 48/2016 nebo důvody R 58/2016.
29. Poměřováno závěry formulovanými v odstavcích 27. a 28. odůvodnění shora, v rozsahu, v němž odvolací soud výrokem svého usnesení potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku (ve výroku o zamítnutí návrhu dlužníka, aby insolvenční soud insolvenčního správce dlužníka zprostil funkce), nezakládá přípustnost dovolání otázka č. [1], jelikož dovolatelem akcentovaná ztráta bezúhonnosti insolvenčního správce dlužníka (ve smyslu § 6 odst. 1 písm. d/ ve spojení s § 7 odst. 1 písm. d/ zákona o insolvenčních správcích) se nepojí s „neplněním povinností“ insolvenčním správcem v daném insolvenčním řízení, s porušením povinnosti „postupovat při výkonu své funkce s odbornou péčí“ ani se „závažným porušením důležité povinnosti, uložené (insolvenčnímu správci) zákonem nebo soudem“ (§ 32 odst. 1 insolvenčního zákona, R 48/2016, R 58/2016). Totéž platí pro otázku č. [2].
30. V rozsahu, v němž odvolací soud výrokem svého usnesení potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku (ve výroku o zamítnutí návrhu dlužníka, aby insolvenční soud insolvenčního správce dlužníka odvolal z funkce), Nejvyšší soud důvod připustit dovolání pro odpověď na otázky č. [1] a [2] též nemá.
31. Potud Nejvyšší soud především připomíná, že odvolací soud odůvodnil zamítnutí návrhu dlužníka, aby insolvenční správce byl odvolán z funkce, též tím, že dlužník (ani) není osobou oprávněnou k podání návrhu na odvolání insolvenčního správce; srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 14. odůvodnění shora a odstavec 25. odůvodnění napadeného usnesení). Proti tomuto závěru [jenž se uplatní toliko v poměrech zvláštního důvodu pro odvolání z funkce v § 31 odst. 3 insolvenčního zákona, je potud souladný s judikaturou Nejvyššího soudu představovanou např. usnesením ze dne 31. května 2023, sen. zn. 29 NSČR 48/2021, a obstojí jako samostatný důvod zamítnutí takového návrhu (srov. argumentaci v odstavci 23. odůvodnění shora)], dovolání nebrojí. Možnost navrhnout odvolání insolvenčního správce z funkce na základě skutečností, jichž se týká otázka č. [2], tedy dovolatel neměl.
32. Judikatorně ustálený je dále závěr, že podle § 31 odst. 3 insolvenčního zákona odvolá insolvenční soud insolvenčního správce z funkce jen tehdy, dospěje-li v návaznosti na důvod, pro který došlo k zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce, se zřetelem ke konkrétním poměrům insolvenčního správce k závěru, že zde jsou (nebo při pravidelném chodu věcí mohou být) překážky, které insolvenčnímu správci se zaniklou činností brání (nebo mohou bránit) v řádném dokončení výkonu funkce v daném insolvenčním řízení. Skutečnost, že právo vykonávat činnost insolvenčnímu správci ze zákona zaniklo, není důvodem pro jeho odvolání z funkce podle § 31 odst. 3 insolvenčního zákona bez dalšího (srov. opět R 100/2022). S tímto závěrem je napadené rozhodnutí v souladu, takže důvod připustit dovolání pro odpověď na otázku č. [1] Nejvyšší soud nemá.
33. Důvod připustit dovolání nemá Nejvyšší soud ani pro odpověď na otázku č. 3. Je-li následkem zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce možnost (nikoli povinnost) odvolat insolvenčního správce z funkce podle § 31 odst. 3 insolvenčního zákona, pak logicky nemůže jít o důvod pro zproštění funkce insolvenčního správce podle § 32 insolvenčního zákona.
34. Odpověď na otázku č. 3 (souladná se závěry napadeného usnesení) ostatně plyne z R 60/2014 (pro zánik práva vykonávat činnost insolvenčního správce k 31. prosinci 2009 podle § 40 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích) a z R 100/2022 (pro zánik práva vykonávat činnost insolvenčního správce z dalších příčin) a důvod ke změně této judikatury Nejvyšší soud nevidí.
35. Rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu k § 31 a k § 32 insolvenčního zákona nedovodil Nejvyšší soud ani na základě dalšího obsahu dovolání (mimo otázky, pro něž dovolatel žádal dovolání připustit). Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto odmítl i ve zbývajícím rozsahu podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
36. Jen pro úplnost (bez vlivu na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud dodává, že insolvenční správce, kterému zaniklo ze zákona právo vykonávat činnost insolvenčního správce nebo mu bylo právo pozastaveno podle zákona o insolvenčních správcích, ale (zároveň) zůstal činným ve věcech, v nichž byl dříve ustanoven do funkce (nebyl odvolán z funkce podle § 31 odst. 3 insolvenčního zákona), má mít pro výkon funkce v oněch věcech k dispozici datovou schránku určenou pro insolvenční správce; jiný postup (odebrání přístupu k takové datové schránce dotčenému insolvenčnímu správci) odporuje úpravě uvedené v § 31 insolvenčního zákona) a nelze jej přičítat k tíži insolvenčnímu správci.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2024
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu