USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužnice S. D., zastoupené Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ F. F., a 2/ M. Ch., obou zastoupených Mgr. Danielem Milićem, advokátem, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Humpolecká 4348, PSČ 580 01, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS 18049/2022, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2024, č. j. MSPH 89 INS 18049/2022, 6 VSPH 321/2024-A-141, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 28. února 2024, č. j. MSPH 89 INS 18049/2022-A-126, Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) rozhodl o insolvenčním návrhu věřitelů (F. F. a M. Ch.) mimo jiné tak, že zjistil úpadek dlužnice S. D. (bod I. výroku), na její majetek prohlásil konkurs (bod II. výroku) a ustanovil insolvenčního správce (bod III. výroku).
2. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
3. Odvolací soud – cituje zejména § 3 odst. 1 a 2, § 136 odst. 1 a § 141 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, že v řízení byl osvědčen úpadek dlužnice ve formě platební neschopnosti. Na základě listinných důkazů předložených insolvenčními navrhovateli a dalšími věřiteli lze mít za osvědčené, že dlužnice má více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti. Zdůraznil, že bylo na dlužnici, aby vyvrátila domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona. Odvolací soud konstatoval, že (i s přihlédnutím k insolvenčním správcem popřené části pohledávek ve výši 176 404,70 Kč) lze považovat za osvědčené pohledávky v celkové výši cca 2 364 404 Kč. Finanční prostředky dlužnice (celkem ve výši 587 445 Kč) jsou zadržovány jednotlivými subjekty (Českou správou sociálního zabezpečení, exekutory nebo plátci mzdy), takže dlužnice je není schopna využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků (nemůže s nimi volně nakládat). Pro úhradu těchto závazků nemůže dlužnice použít ani svůj jiný majetek (nemovitosti) kvůli omezení dispozic s nimi v podobě zajištění exekutorským zástavním právem.
4. K námitkám dlužnice o nedostatku věcné aktivní legitimace navrhovatelů odkázal odvolací soud na znění § 141 odst. 2 insolvenčního zákona a na judikaturu Nejvyššího soudu. Vysvětlil, že podle tohoto ustanovení je vyloučeno zrušení nebo změna rozhodnutí o úpadku odvolacím soudem toliko z důvodu, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku. Dále dle odvolacího soudu neobstály námitky dlužnice, že ji insolvenční soud nepoučil podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť již při prvním jednání dne 21. února 2023 (A-36) insolvenční soud dlužnici podle těchto ustanovení poučil mimo jiné právě k její schopnosti hradit závazky věřitelů a obdobně postupoval též při jednání konaném dne 18. července 2023 (A-70).
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Odvolacímu soudu
vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
6. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Soudy obou stupňů také nesprávně posoudily její námitku promlčení pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele, když dospěly k závěru, že promlčecí lhůta byla prodloužena na 10 let od poslední splátky úvěru, neboť zcela pominuly rozdíl mezi dílčím plněním a plněním částečným. Dovolatelka tedy namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku osvědčení pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele.
7. Dále dovolatelka míní, že odvolací soud vyhodnotil otázku její platební neschopnosti v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť svůj závěr učinil na základě neúplně zjištěného rozsahu majetku a jeho hodnoty. Podle dovolatelky je závěr odvolacího soudu o splnění podmínek pro zjištění úpadku s ohledem na její majetkovou situaci zcela nedostatečný a neodůvodněný. K závěru o platební neschopnosti dlužníka je totiž třeba přistoupit na základě jednoznačných zjištění o rozsahu a hodnotě jeho majetku a možnosti úhrady těch pohledávek, jež má soud za osvědčené, přičemž platební neschopnost dlužníka má být insolvenčním soudem šetřena při uplatnění zásady vyšetřovací. Odvolací soud však nepřihlédl k celému majetku dlužnice, byť postiženému exekucemi. Dovolatelka rovněž zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že její dispozice s nemovitým majetkem je omezena exekutorským zástavním právem.
8. Závěrem dovolatelka namítá, že nebyla řádně poučena dle § 118a odst. 1 o. s. ř. o své povinnosti tvrzení ohledně majetku a jeho hodnoty a nebylo jí umožněno toto tvrzení prokázat.
9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
10. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné.
11. Učinil tak proto, že dovolatelka (oproti svému mínění) nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. I. K aktivní věcné legitimaci insolvenčních navrhovatelů.
12. Podstata dovolací argumentace tkví ve zpochybnění aktivní věcné legitimace prvního insolvenčního navrhovatele k podání insolvenčního návrhu. Dovolatelka zejména namítá, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, jakož i námitku promlčení vznesenou proti pohledávce vyplývající z této smlouvy. Zpochybňuje tedy především existenci pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele.
13. Napadené rozhodnutí nicméně spočívá na závěru, že úpadek dlužnice (ve formě platební neschopnosti) je osvědčen bez ohledu na to, zda své splatné pohledávky vůči dlužnici doložili insolvenční navrhovatelé. Výhrady, jež dovolatelka snáší k pohledávkám insolvenčních navrhovatelů (i ke způsobu projednání její obrany proti nim) jsou tedy z pohledu možného výsledku dovolacího řízení právně bezcenné (nemohou vést ke zrušení dovoláním napadeného usnesení, a tedy ani založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř.), nezpochybňuje-li dovolání závěr odvolacího soudu, že úpadek dlužnice je osvědčen bez zřetele k pohledávkám insolvenčních navrhovatelů.
14. Již v usnesení ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněném pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž Nejvyšší soud ozřejmil, že zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, má při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku). Jinak řečeno, je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel (případně) nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku (§ 141 odst. 2 insolvenčního zákona).
15. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s jednoznačnou dikcí § 141 odst. 2 insolvenčního zákona i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (od níž nemá Nejvyšší soud důvod se jakkoli odchýlit ani na základě argumentace obsažené v podaném dovolání). II. K vyvrácení domněnky platební neschopnosti.
16. Dovolatelka dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu o její neschopnosti splácet závazky (osvědčené pohledávky věřitelů) námitkou, že disponuje dostatečným majetkem. Ani tyto výhrady dovolatelky však dovolání nečiní přípustným.
17. Výkladem § 3 odst. 2 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, přičemž jeho závěry lze shrnout takto:
[1] To, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené).
[2] Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. Takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů.
[3] Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.
K tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
18. V poměrech dané věci odvolací soud založil závěr o existenci úpadku dlužnice ve formě platební neschopnosti dle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona na tom, že je dána pluralita jejích věřitelů a je osvědčena její platební neschopnost. Dlužnici se současně nepodařilo vyvrátit domněnku platební neschopnosti. Odvolací soud měl totiž za to, že za osvědčené lze považovat pohledávky v celkové výši cca 2 364 404 Kč, přičemž se vypořádal i s námitkou dlužnice o dostatku jejího jiného majetku a uzavřel, že dlužnice není schopna uhradit své splatné závazky (dluhy), tj. využít tento svůj majetek k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků proto, že s ním nemůže volně nakládat.
19. Z obsahu spisu je pak zřejmé, že za situace, kdy je na majetek dlužnice vedeno 16 exekucí, na základě kterých jsou nemovitosti dlužnice postiženy exekučními příkazy (srov. např. odstavec 8 odůvodnění odvolacího soudu), nejeví se závěr odvolacího soudu, že dlužnice neprokázala schopnost uhradit všechny splatné závazky, a tedy že nevyvrátila domněnku platební neschopnosti, nepřiměřeným.
20. Konečně námitkou, že insolvenční soud ji řádně nepoučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., dovolatelka poukazuje na údajnou vadu řízení. Se zřetelem k § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, však nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen vyjmenované zmatečnostní vady řízení (označené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), ale ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatelčina argumentace k § 118a o. s. ř. se omezuje na prosté popření opačného závěru odvolacího soudu (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 4 odůvodnění shora) a žádnou právní otázku potud neotevírá. Zjištění odvolacího soudu, že insolvenční soud poučoval dovolatelku podle § 118a o. s. ř. při jednáních 21. února 2023 a 18. července 2023, vycházející z obsahu insolvenčního spisu (A-36, A-70), přitom dovolání argumentačně nezpochybňuje.
21. Lze tedy uzavřít, že ani posledně zmíněná výhrada dovolatelky není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2025
Mgr. Milan Polášek předseda senátu