MSPH 93 INS XY 29 NSČR 87/2022-B-51 USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka M. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Konviktská 297/12, PSČ 110 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS XY, o odvolání insolvenčního správce z funkce, o dovolání Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 29414873, insolvenčního správce dlužníka, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2022, č. j. MSPH 93 INS XY, 2 VSPH XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2022, č. j. MSPH 93 INS XY, 2 VSPH XY, se mění takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2021, č. j. MSPH 94 INS XY, se mění tak, že Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., se neodvolává z funkce insolvenčního správce dlužníka M. H.
1. Usnesením ze dne 29. listopadu 2021, č. j. MSPH 94 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Odvolal Administraci insolvencí CITY TOWER, v. o. s., (dále též jen „veřejná obchodní společnost A“) z funkce insolvenčního správce dlužníka M. H. (bod I. výroku). [2] Ustanovil nového insolvenčního správce dlužníka (bod II. výroku). [3] Uložil veřejné obchodní společnosti A, aby bez zbytečného odkladu řádně informovala nového insolvenčního správce o své dosavadní činnosti a předala mu všechny doklady související s výkonem funkce insolvenčního správce dlužníka (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že: [1] Usnesením ze dne 15. ledna 2020, č. j. MSPH 93 INS XY, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil veřejnou obchodní společnost A. [2] Podle oznámení ohlášeného společníka veřejné obchodní společnosti A ze dne 8. října 2021 (B-36) rozhodla společnost o ukončení své činnosti a k 30. září 2021 jí zaniklo (ve smyslu § 12 odst. 1 písm. e/ zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích) právo vykonávat činnost insolvenčního správce.
3. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z § 31 odst. 1 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro odvolání veřejné obchodní společnosti A z funkce insolvenčního správce a ustanovení nového insolvenčního správce dlužníka. Podle insolvenčního soudu je důležité zachovat v probíhajícím řízení dlužníka potřebnou stabilitu, která by případně mohla být narušována v souvislosti s omezováním a ukončováním činnosti veřejné obchodní společnosti A. Činnost veřejné obchodní společnosti A bude mít v jejích nových právních poměrech své limity a není namístě, aby případný vývoj těchto záležitostí ovlivňoval a promítal se do probíhajícího insolvenčního řízení dlužníka, jemuž bylo oddlužení schváleno teprve v červenci 2021.
4. K odvolání veřejné obchodní společnosti A Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. ledna 2022, č. j. MSPH 93 INS XY, 2 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku.
5. Odvolací soud – vycházeje z § 12 odst. 1 písm. e/ zákona o insolvenčních správcích a z § 31 odst. 3 insolvenčního zákona a cituje závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2021, sen. zn. 29 NSČR 67/2019 – dospěl po přezkoumání výroku o odvolání insolvenčního správce z funkce k následujícím závěrům:
6. Ze spisu odvolací soud zjistil a pro rozhodnutí o odvolání považoval za zásadní to, že o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové bylo rozhodnuto usnesením ze dne 28. července 2021 (B-35), jímž byl stanoven termín první splátky do 31. srpna 2021. Ze zprávy pro oddlužení a o přezkumu ze dne 6. května 2021 (B-30) přitom vyplývá, že lze předpokládat trvání oddlužení po dobu pěti let, tedy pravděpodobně do července 2026. S přihlédnutím k zásadě rychlosti a hospodárnosti, jíž je vedeno insolvenční řízení, a dlouhodobosti trvání schváleného oddlužení dospěl odvolací soud k závěru, že tyto skutečnosti opravňovaly insolvenční soud k postupu podle § 31 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť jsou (závěry z nich plynoucí) v souladu s výše označenou judikaturou.
7. Proti usnesení odvolacího soudu podala veřejná obchodní společnost A dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 67/2019. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že při aplikaci závěrů označeného usnesení nevzal v potaz, zda jí zůstala zachována odborná způsobilost k dalšímu výkonu funkce. V návaznosti na argumentaci onoho usnesení Nejvyššího soudu pak zdůrazňuje, že odvolací soud takto pominul kritérium, jež má Nejvyšší soud za hlavní a zabýval se jen kritériem podpůrným; pouhou úvahu o tom, v jaké fázi se nachází insolvenční řízení (bez zkoumání odborné způsobilosti k dalšímu výkonu funkce) pak má v intencích judikatury Nejvyššího soudu za nedostatečnou pro odvolání z funkce.
9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
10. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
11. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
12. Tato věc je jednou z typově shodných věcí, které Nejvyšší soud řeší na základě dovolání téže dovolatelky ve vztahu k insolvenčním řízením různých dlužníků. Otázky řešené napadeným usnesením a předestřené dovoláním pak Nejvyšší soud zodpověděl v usnesení ze dne 23. února 2022, sen. zn. 29 NSČR
33/2022, na něž v podrobnostech odkazuje a jehož závěry lze shrnout následovně:
13. V intencích závěrů plynoucích z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 NSČR 24/2014, uveřejněného pod číslem 135/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, i z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 67/2019 platí, že podle ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona odvolá insolvenční soud insolvenčního správce z funkce jen tehdy, dospěje-li v návaznosti na důvod, pro který došlo k zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce, se zřetelem ke konkrétním poměrům insolvenčního správce k závěru, že zde jsou (nebo při pravidelném chodu věcí mohou být) překážky, které insolvenčnímu správci se zaniklou činností brání (nebo mohou bránit) v řádném dokončení výkonu funkce v daném insolvenčním řízení.
Skutečnost, že právo vykonávat činnost insolvenčnímu správci ze zákona zaniklo, není důvodem pro jeho odvolání z funkce podle § 31 odst. 3 insolvenčního zákona bez dalšího; proto také nelze takové odvolání odůvodnit negativně (tedy tím, že odvolání z funkce „nic nebrání“, nebo že odvolání z funkce „není v rozporu se základními zásadami insolvenčního řízení“).
14. Delší doba dokončení insolvenčního řízení předpokládaná v době od zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce, sama o sobě důvodem toho, aby insolvenční správce se zaniklým oprávněním byl odvolán z funkce, není.
15. V poměrech této věci se tyto závěry promítají tak, že při absenci jakýchkoli zjištění na téma nedostatku odborné způsobilosti insolvenčního správce se zaniklým oprávněním k dokončení výkonu funkce v daném insolvenčním řízení není delší doba dokončení insolvenčního řízení předpokládaná v době od zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce sama o sobě důvodem toho, aby insolvenční správce se zaniklým oprávněním byl odvolán z funkce. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž své úvahy založil právě jen na tom, že veřejné obchodní společnosti A zaniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce a že do skončení insolvenčního řízení zbývá poměrně dlouhá doba, tedy správné není.
16. K řečenému lze dodat, že úvahy insolvenčního soudu o narušení stability insolvenčního řízení v souvislosti s omezováním a ukončováním činnosti veřejné obchodní společnosti A jsou spekulativní a ničím nepodložené. Proto ani na jejich základě nelze dospět k závěru, že jsou dány důvody pro odvolání veřejné obchodní společnosti A z funkce insolvenčního správce.
17. Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), změnil napadené rozhodnutí v tom duchu, že veřejná obchodní společnost A se neodvolává z funkce insolvenčního správce dlužníka.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2022
Mgr. Milan Polášek předseda senátu