KSPL 29 INS 17649/2021 29 NSČR 90/2024-B-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka M. S., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 29 INS 17649/2021, o přeměně oddlužení v konkurs, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Lipenská 869/17, PSČ 370 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2024, č. j. KSPL 29 INS 17649/2021, 1 VSPH 435/2024-B-112, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 25. března 2024, č. j. KSPL 29 INS 17649/2021-B-74, ve znění usnesení ze dne 2. května 2024, č. j. KSPL 29 INS 17649/2021-B-81, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zrušil schválené oddlužení dlužníka (M. S.) pro nepoctivý záměr (bod I. výroku). [2] Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku), s tím, že konkurs bude projednán jako nepatrný (bod III. výroku). [3] Uložil insolvenční správkyni dlužníka (Mgr. Darině Šlampové), aby mu do 30 dnů od doručení usnesení předložila zprávu o hospodářské situaci dlužníka ke dni prohlášení konkursu (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z § 314 odst. 1 písm. b/, odst. 3, a z § 418 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům:
3. Dlužník po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty porušoval své povinnosti a naplnil tak podmínky pro zrušení oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, když neplnil podstatné povinnosti dle schváleného způsobu oddlužení (nepředkládal přehledy svých příjmů), a dle § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, když v důsledku jeho zaviněného jednání mu po schválení oddlužení vznikl peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti.
4. Dlužník soustavně a úmyslně porušoval zákonné povinnosti.
5. Dlužník neoznámil, že vůči němu jsou vedena trestní řízení, neoznámil prodej vozidel, zatajil příjmy z tohoto prodeje a nepředložil doklady o něm. Chybí též informace o nadměrných výběrech z účtů. Odtud je zřejmé, že dlužník sleduje nepoctivý záměr. Postupem insolvenčního řízení se situace nezačala zlepšovat, nýbrž „nabývala v negativním světle na intenzitě“, když dlužník se nesnažil poctivě vypořádat se všemi svými věřiteli ani nečinil kroky směřující k nápravě stavu vyvolaného předchozí nehospodárnou správou majetku.
6. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. června 2024, č. j. KSPL 29 INS 17649/2021, 1 VSPH 435/2024-B-112, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v (odvoláním napadených) bodech I. a II. výroku.
7. Odvolací soud – vycházeje z § 418 insolvenčního zákona, jakož i ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022, sen. zn. 29 NSČR 188/2022 [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu] – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení [a po zohlednění odvolacího tvrzení, že dlužník je ve výkonu trestu odnětí svobody pracovně zařazen na pozici pekař s příjmem 10.000 Kč čistého měsíčně, s tím, že z této částky by každý měsíc mělo být zasíláno insolvenční správkyni 4.500 Kč, jakož i (opakovaného) tvrzení insolvenční správkyně, že dlužník je zaměstnán až od května roku 2024 a na účet majetkové podstaty byla zaslána jen částka 1.845 Kč] k následujícím závěrům:
8. Odvolací soud pro stručnost odkazuje na správná skutková zjištění insolvenčního soudu. Na jejich základě pak shodně s insolvenčním soudem uzavírá, že dlužník dlouhodobě neplnil a neplní povinnosti vyplývající ze schváleného způsobu oddlužení (splácí nepravidelně a v nedostatečné výši).
9. Především však dlužník soudu neosvětlil situaci co do převodu movitého majetku a jím získaných částek, o nichž odmítá sdělit, kde se nacházejí. Podstatnou okolností pro posouzení důvodnosti odvolání je i vznik nových dluhů v průběhu oddlužení.
10. Z postoje dlužníka k plnění povinností vyplývajících ze schváleného oddlužení je zřejmé, že primárním zájmem dlužníka není maximální uspokojení zjištěných pohledávek, nýbrž ochrana jeho samého před věřiteli.
11. Lze shrnout, že ani v průběhu odvolacího řízení nevyšlo najevo nic, co by kvalifikovaně zpochybnilo závěr napadeného usnesení, že jsou dány důvody pro zrušení schváleného oddlužení, včetně těch, které plynou z § 418 odst. 3 insolvenčního zákona.
12. Správný je i závěr o řešení úpadku dlužníka konkursem, když jiný způsob řešení úpadku již nepřichází v úvahu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázky aplikace podmínek pro zrušení oddlužení dle § 418 insolvenčního zákona a aplikace § 5 písm. a/ insolvenčního zákona.
14. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje následovně:
16. Podle judikatury Nejvyššího soudu ne každé porušení povinností dlužníkem je nutné považovat za natolik závažné, aby automaticky vedlo ke zrušení schváleného oddlužení. Je nutné také důsledně zkoumat dopady jednání dlužníka na řádný průběh oddlužení a okolnosti, za nichž došlo k porušení povinností.
17. Z judikatury Nejvyššího soudu také vyplývá, že v rámci úvah o možných způsobech řešení úpadku u dlužníka je třeba brát v potaz účelnost způsobu řešení úpadku ve vztahu k věřitelům. Soud by se měl zabývat také tím, jak bude řešením úpadku dlužníka naplněn smysl insolvenčního řízení a zájem věřitelů na tom, aby bylo dosaženo co nejvyššího uspokojení věřitelů (§ 5 písm. a/ insolvenčního zákona).
18. Podle judikatury Nejvyššího soudu není důvodem pro zrušení oddlužení ani „momentální“ příjmová situace dlužníka, jež mu neumožňuje plnit řádně splátkový kalendář, nýbrž až situace, kdy je zcela zřejmé, že u dlužníka nejde pouze o záležitost přechodnou.
19. Významnou část pohledávek přihlášených věřitelů již dovolatel uhradil (cca jednu třetinu) a jednoznačně prokázal, že je schopen splnit závazky věřitelů. Do konce oddlužení zbývá poměrně dlouhá doba, takže lze reálně předpokládat, že dovolatel splatí podstatnou část svých závazků.
20. Ke zrušení oddlužení vedla povinnost dovolatele nastoupit do (krátkodobého) výkonu trestu; jen z toho však nelze dovozovat nepoctivý záměr dlužníka. Dovolatel je ve věznici kladně hodnocen, takže lze v krátké době (několika měsíců) předpokládat jeho podmíněné propuštění.
21. Odvolací soud se těmito skutečnostmi nezabýval dostatečně (ve vazbě na § 5 písm. a/ insolvenčního zákona).
22. Významnou část závazků vzniklých za trvání oddlužení dovolatel již splatil a zbylé vyrovná, jakmile „bude ukončena situace spojená s nástupem dlužníka do výkonu trestu a dlužník bude pokračovat ve své podnikatelské činnosti“.
23. Dovolatel sice vybral finanční prostředky v celkové výši 900.000 Kč, stalo se tak ale v průběhu delšího období a peníze byly použity při podnikání dlužníka nebo na úhradu jeho závazků, když dovolatel byl oprávněn nakládat se svými finančními prostředky.
24. V době, kdy byl dovolatel ve výkonu trestu, výběry uskutečnila jeho přítelkyně na základě plné moci a vybrané peníze použila k předplacení nájmu bytu dlužníka a k úhradě nákladů spojených s domácností dlužníka (náklady na výživu psa apod.).
25. Ohledně převodů vozidel dlužník vysvětlil a doložil, že nešlo o nic nestandardního; šlo o převody vozidel a motocyklů nijak vysoké hodnoty v rámci podnikání dlužníka. Větší výtěžek z prodeje jednoho vozidla byl dokonce použit k plnění insolvenční správkyni. Jelikož dlužník v rámci oddlužení nadále podnikal, byl oprávněn činit majetkové dispozice (z podnikání měl nejen příjmy, nýbrž i výdaje).
26. Odvolací soud měl vyčkat, zda „momentální“ příjmová situace dlužníka bude jen přechodná, což (nesprávně) neučinil.
27. Insolvenční správkyně ve vyjádření nemá dovolání za důvodné. Poukazuje i na to, že srážky z příjmu dovolatele ve výkonu trestu odnětí svobody jsou pouze symbolické. III. Přípustnost dovolání
28. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
29. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přičemž pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.
30. S přihlédnutím k části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, se pro dané insolvenční řízení (a spory jím vyvolané) uplatní insolvenční zákon v rozhodném znění (účinném do 30. září 2024) i v době od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]. Insolvenční zákon v tomto (rozhodném) znění se uplatní i při zkoumání přípustnosti dovolání.
31. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sb. rozh. obč.).
32. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním otevřených otázek je napadené rozhodnutí (oproti mínění dovolatele) souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu označenou níže. 1) Ke zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona
33. Soudy zrušily schválené oddlužení též pro důvod uvedený v § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona (tedy proto, že v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti).
34. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom k předpokladům zrušení oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona patří: a/ Vznik peněžitého závazku dlužníka po schválení oddlužení. b/ Neuhrazení tohoto peněžitého závazku po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. c/ Zaviněné jednání dlužníka vedoucí ke vzniku tohoto peněžitého závazku.
35. Pro závěr, že dlužník vznik závazku „zavinil“, přitom postačuje (jelikož insolvenční zákon neurčuje jinak) zavinění ve formě nedbalosti. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2015, uveřejněné pod číslem 83/2016 Sb. rozh. obč. (tehdy šlo o § 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona).
36. Napadené usnesení je s těmito závěry v souladu, přičemž přetrvávající dluhy z nově vzniklých peněžitých závazků potvrzuje v dovolání sám dovolatel (srov. reprodukci dovolání v odstavci 22. odůvodnění shora). Výrok o zrušení oddlužení tedy již na tomto základě obstojí (důvod připustit dovolání ve vztahu k § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona Nejvyšší soud nemá). 2) Ke zrušení schváleného oddlužení pro nepoctivý záměr dlužníka
37. Jelikož soudy dospěly k závěru, že je důvod zrušit schválené oddlužení podle § 418 odst. 3 insolvenčního zákona (tedy proto, že po schválení oddlužení vyšly najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr) a tento důvod zrušení oddlužení, je-li promítnut ve výroku rozhodnutí insolvenčního soudu (jako v této věci), vyvolává zvláštní hmotněprávní účinek (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023, sen. zn. 29 NSČR 43/2022, uveřejněného pod číslem 92/2023 Sb. rozh. obč., nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2024, sen. zn. 29 NSČR 82/2023), zabýval se Nejvyšší soud i tím, zda je důvod připustit dovolání pro otázky nepoctivého záměru dlužníka. K těm se ustálená judikatura Nejvyššího soudu vyjadřuje následovně:
38. Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení; srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 86/2013“).
39. Dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Tomu odpovídá povinnost insolvenčního soudu po dobu trvání oddlužení a následně i ve fázi, kdy rozhoduje o tom, zda dlužníku přizná osvobození od zbytku dluhů, zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni (§ 5 písm. a/ insolvenčního zákona) [R 86/2013].
40. Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sb. rozh. obč.
41. Výčet povinností dlužníka podle schváleného způsobu oddlužení je obsažen v ustanovení § 412 odst. 1 písm. a/ až písm. g/ a odst. 3 insolvenčního zákona, přičemž všechny tyto povinnosti jsou „podstatnými“ povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení; srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněného pod číslem 77/2013 Sb. rozh. obč., nebo opět důvody R 86/2013.
42. Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/, § 405 odst. 1, § 418 odst. 3 insolvenčního zákona), vychází z „okolností“ (terminologií § 405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2020, pod číslem 63].
43. V poměrech projednávané věci nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že úvaha odvolacího soudu o nepoctivém záměru dovolatele není zjevně nepřiměřená (odpovídá výše citované judikatuře).
44. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, je samostatným důvodem odmítnutí dovolání skutečnost, že neobsahuje žádné důvody, pro které by tento výrok nemohl samostatně obstát. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o zrušení oddlužení. V režimu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zrušení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sb. rozh. obč., jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody R 86/2013.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2024
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu