KSBR 30 INS 10601/2023 29 NSČR 92/2023-A-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka R. M., zastoupeného Mgr. Martinem Ludvíkem, advokátem, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Masarykovo náměstí 168, PSČ 756 61, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 10601/2023, o insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2023, č. j. KSBR 30 INS 10601/2023, 4 VSOL 408/2023-A-14, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci 30. srpna 2023, č. j. KSBR 30 INS 10601/2023, 4 VSOL 408/2023-A-14, se zrušuje. V bodech III. a IV. výroku se dále zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. července 2023, č. j. KSBR 30 INS 10601/2023-A-7, a věc se vrací ve zrušeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. II. Dále se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. října 2023, č. j. KSBR 30 INS 10601/2023-A-22.
1. Usnesením ze dne 20. července 2023, č. j. KSBR 30 INS 10601/2023-A-7, rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu dlužníka (R. M.) spojeném s návrhem na povolení oddlužení tak, že: [1] Zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku). [2] Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Ing. Jakuba Harvana (bod II. výroku). [3] Zamítl návrh dlužníka na povolení oddlužení (bod III. výroku). [4] Zastavil insolvenční řízení (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 395 a § 396 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – zamítl návrh dlužníka na povolení oddlužení a zastavil insolvenční řízení (body III. a IV. výroku) s odůvodněním, že v předcházejícím insolvenčním řízení téhož dlužníka (ve věci vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 27 INS 17985/2020, zahájené návrhem podaným dne 26. srpna 2020) insolvenční soud usnesením ze dne 28. května 2021, č. j. KSBR 27 INS 17985/2020-B-15, neschválil oddlužení dlužníka a zastavil insolvenční řízení s tím, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr. Dlužník byl totiž trestním příkazem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. srpna 2020, č. j. 4 T 57/2020-666, odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 1 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu 30 měsíců, a to za spáchání přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a/, odst. 3 písm. a/ zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, přičemž o trestním řízení ani o trestním příkazu insolvenční soud v průběhu předchozího insolvenčního řízení neinformoval.
3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. srpna 2023, č. j. KSBR 30 INS 10601/2023, 4 VSOL 408/2023-A-14, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech III. a IV. výroku.
4. Odvolací soud vycházeje ze zjištění učiněných insolvenčním soudem a plynoucích z obsahu obou insolvenčních spisů dlužníka (sp. zn. KSBR 30 INS 10601/2023 a sp. zn. KSBR 27 INS 17985/2020) uzavřel, že insolvenční soud správně postupoval podle § 395 odst. 4 insolvenčního zákona a zamítl dlužníkův návrh na povolení oddlužení, když v období 5 let před podáním insolvenčního návrhu v nyní projednávané věci bylo (v předchozím insolvenčním řízení) rozhodnuto o neschválení oddlužení z důvodu, že dlužník návrhem sleduje nepoctivý záměr.
5. K odvolací argumentaci dlužníka zdůraznil, že přestože Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. ledna 2023, sen. zn. 29 NSČR 43/2022, uveřejněném pod číslem 92/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2023“), formuloval závěr, podle kterého pro insolvenční řízení vedená podle insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. června 2019 platí, že důvod zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (má-li rozhodnutí vyvolat hmotněprávní účinek dle § 395 odst. 4 insolvenčního zákona) je třeba vyjádřit ve výroku rozhodnutí, což se v posuzovaném případě nestalo, je z obsahu usnesení insolvenčního soudu ze dne 28. května 2021 zřejmé, že nepoctivý záměr dlužníka byl jediným důvodem pro neschválení oddlužení. Ani z R 92/2023 pak nevyplývá, že v případě neuvedení důvodu neschválení oddlužení ve výroku rozhodnutí nemohl insolvenční soud v novém insolvenčním řízení téhož dlužníka aplikovat ustanovení § 395 odst. 4 insolvenčního zákona.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na zodpovězení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatel namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
7. Za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu má dovolatel řešení otázky, zda pro vyvolání hmotněprávních účinků předvídaných § 395 odst. 4 insolvenčního zákona je nutné, aby důvod zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (nepoctivý záměr) byl vyjádřen ve výroku takového rozhodnutí. Dovolatel cituje závěry Nejvyššího soudu formulované v R 92/2023, z nichž podle něj plyne, že závazný je vždy pouze výrok rozhodnutí a odůvodnění slouží pouze k tomu, aby soud vysvětlil své úvahy, jak k předmětnému rozhodnutí dospěl. Odůvodnění však nemůže vyvolávat hmotněprávní účinky, a to ani pro adresáta daného rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání
8. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
9. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
10. Dovolání v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení jeho přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.
11. Dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu dovoláním v plném rozsahu, tedy i v té jeho části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 20. července 2023 v bodě IV. výroku o zastavení insolvenčního řízení.
12. Ve vztahu k výroku o zastavení insolvenčního řízení (a k jeho potvrzení odvolacím soudem) však dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání (výše označená otázka se tohoto výroku zjevně netýká); potud dovolatel také v dovolání žádným způsobem neargumentoval. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
13. Ostatně, opravný prostředek směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení (po zamítnutí návrhu na povolení oddlužení) může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o zastavení insolvenčního řízení. Takový opravný prostředek však nemůže uspět, spočívá-li na argumentech, jejichž prostřednictvím jsou zpochybněny (jen) předpoklady pro vydání rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.
14. Výrok o zastavení insolvenčního řízení (podle § 396 odst. 2 insolvenčního zákona) má povahu výroku závislého na výroku o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. V režimu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je tedy důvod jej automaticky odklidit (zrušit), jestliže Nejvyšší soud shledá dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o zastavení insolvenčního řízení. Srov. k tomu obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2024, sen. zn. 29 NSČR 82/2023.
15. Nejvyšší soud tedy v dotčeném rozsahu důvod připustit dovolání neměl [jak pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání (podle § 243c odst. 1 o. s. ř.), tak proto, že neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o zastavení insolvenčního řízení (podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.)].
16. Oproti tomu v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 20. července 2023 v bodě III. výroku o zamítnutí návrhu dlužníka na povolení oddlužení, je přípustné podle § 237 o. s. ř., když při řešení dovolatelem nastolené otázky se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
18. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšel odvolací soud):
20. V předchozím insolvenčním řízení zahájeném 26. srpna 2020 insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení z téhož dne, insolvenční soud usnesením ze dne 20. října 2020, č. j. KSBR 27 INS 17985/2020-A-11 (mimo jiné), zjistil úpadek dlužníka a povolil mu oddlužení. Usnesením ze dne 28. května 2021 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne) insolvenční soud (mimo jiné): [1] Neschválil oddlužení dlužníka (bod III. výroku). [2] Zastavil insolvenční řízení (bod IV. výroku).
21. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. srpna 2021, č. j. KSBR 27 INS 17985/2020, 3 VSOL 316/2021-B-21, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 28. května 2021 v bodě III. a IV. výroku. Výrok usnesení o neschválení oddlužení ze dne 28. května 2021, jakož i usnesení odvolacího soudu neobsahuje důvod neschválení. V důvodech usnesení ze dne 28. května 2021 pak insolvenční soud uzavřel, že: „Dlužník byl pravomocně odsouzen za zmaření uspokojení svého věřitele tím, že zatajil část svého majetku a způsobil takovým činem značnou škodu (nejméně 1.264.676 Kč), čímž spáchal přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a/, odst. 3 písm. a/ trestního zákoníku (…). Soud v tomto jednání dlužníka spatřuje nepoctivý záměr, a proto oddlužení dlužníka neschválil (…).“
22. Insolvenční návrh v této věci, spojený s návrhem na povolení oddlužení, podal dlužník 30. června 2023 (A-1).
23. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona (ve znění, jež nedoznalo změn od 1. června 2019): § 395 (1) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a/ že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo (…) (4) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení také tehdy, jestliže v posledních 5 letech před podáním insolvenčního návrhu byl návrh dlužníka na povolení oddlužení pravomocně zamítnut z důvodu, že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo jestliže z téhož důvodu nebylo oddlužení schváleno nebo bylo schválené oddlužení zrušeno. (…) (6) Postup podle odstavců 3 až 6 se nepoužije, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, zejména zavázal-li se dlužník z ospravedlnitelného důvodu nebo existuje-li výrazný nepoměr mezi výší dluhu a poskytnutého plnění. (…) § 405 (1) Insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. (…)
24. V R 92/2023 Nejvyšší soud vysvětlil, že pro insolvenční řízení vedená podle insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. června 2019 platí, že jelikož zrušení oddlužení podle § 418 odst. 3 insolvenčního zákona vyvolává zvláštní hmotněprávní účinek předjímaný ustanovením § 395 odst. 4 insolvenčního zákona, je zapotřebí vyjádřit tento důvod zrušení oddlužení též ve výroku usnesení o zrušení oddlužení; srov. odstavce 45. až 49. odůvodnění R 92/2023. Jakkoli se R 92/2023 zabývalo zrušením (schváleného) oddlužení podle § 418 odst. 3 insolvenčního zákona, z odstavce 48. jeho odůvodnění je zřejmé, že předmětný závěr se uplatní ve všech případech, pro něž přichází v úvahu použití § 395 odst. 4 insolvenčního zákona. K tomu srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 82/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024, sen. zn. 29 NSČR 34/2024.
25. Jinak řečeno, insolvenční soud, který zamítne návrh na povolení oddlužení proto, že lze důvodně předpokládat, že dlužník sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), nebo který neschválí oddlužení proto, že po povolení oddlužení vyšly najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že dlužník sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr (§ 405 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), anebo který zruší schválené oddlužení proto, že po schválení oddlužení vyšly najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že dlužník sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr, vyjádří (je povinen vyjádřit) tento důvod zamítnutí oddlužení, neschválení oddlužení nebo zrušení oddlužení ve výroku takového rozhodnutí. Následkem nesplnění povinnosti insolvenčního soudu vyjádřit tento důvod zamítnutí oddlužení, neschválení oddlužení nebo zrušení oddlužení ve výroku takového rozhodnutí, pak logicky (v intencích závěrů R 92/2023) nemůže být nic jiného než to, že v dalším (novém) insolvenčním řízení vedeném na majetek téhož dlužníka, v němž insolvenční soud bude rozhodovat o návrhu dlužníka na povolení oddlužení, bude vyloučeno zamítnout návrh na povolení oddlužení z důvodu uvedeného v § 395 odst. 4 insolvenčního zákona.
26. Požadavek, aby hmotněprávní účinek, který vyvolává (vzhledem k § 395 odst. 4 insolvenčního zákona) zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, neschválení oddlužení nebo zrušení oddlužení proto, že lze důvodně předpokládat, že dlužník sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr, byl vyjádřen výrokem soudního rozhodnutí, se uplatní pro všechna insolvenční řízení vedená na majetek dlužníka podle insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. června 2019. Rozhodnutí insolvenčního soudu, která takový výrok neobsahují, nejsou způsobilým podkladem (důvodem) pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 395 odst. 4 insolvenčního zákona. K tomu srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 82/2023.
27. Nejvyšší soud dodává, že vyloučení postupu podle § 395 odst. 4 insolvenčního zákona nezbavuje insolvenční soud možnosti (a povinnosti) zabývat se důvody, pro které insolvenční soud v předchozím insolvenčním řízení návrh na povolení oddlužení zamítl nebo oddlužení neschválil anebo již schválené oddlužení zrušil, samostatně, v rámci zkoumání předpokladů pro povolení oddlužení v režimu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona.
28. Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil, a to i v té části, která se týká závislého výroku o zastavení insolvenčního řízení (§ 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu (tedy v bodě III. výroku o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a v bodě IV. výroku o zastavení insolvenční řízení) i toto rozhodnutí a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
29. V rozsahu, v němž směřovalo i proti té části napadeného rozhodnutí, která se týká závislého výroku o zastavení insolvenčního řízení, Nejvyšší soud dovolání neodmítl (z příčin popsaných v odstavcích 12. až 15. odůvodnění shora) jen proto, že šlo o závislý výrok, jenž musel být zrušen při zrušení napadeného rozhodnutí v části týkající se výroku o neschválení oddlužení (§ 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
30. Vzhledem k tomu, že po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí insolvenční soud usnesením ze dne 16. října 2023, č. j. KSBR 30 INS 10601/2023-A-22, rozhodl o odměně insolvenčního správce, s tím, že odměna bude uhrazena z rozpočtových prostředků insolvenčního soudu (body I. a II. výroku), a dále o zproštění insolvenčního správce funkce (bod III. výroku), Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty čtvrté o. s. ř. zrušil i je, neboť jde o (dovoláním sice nenapadené) rozhodnutí, jež je závislé na výše označených zrušovaných rozhodnutích.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2024
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu