Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka J. D., vedené u Krajského soudu v Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 71 INS 8776/2023, o schválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Kristýnou Machovou Zoufalou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Liberci, Papírová 123/12, PSČ 460 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2024, č. j. KSPA 71 INS 8776/2023, 2 VSPH 274/2024-B-17, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 9. února 2024, č. j. KSPA 71 INS 8776/2023-B-10, rozhodl, že dlužník (J. D.) je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (výrok I.), schválil zprávu o přezkumu zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 15. září 2023 na č. l. B-6 (výrok II.), neschválil oddlužení dlužníka z důvodu, že je jím sledován nepoctivý záměr (výrok III.), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (výrok IV.), s tím, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (výrok V.), a určil, že účinky konkursu nastanou okamžikem zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku (výrok VI.) a působnost věřitelského orgánu bude vykonávat insolvenční soud (výrok VII.). Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 24. července 2024, č. j. KSPA 71 INS 8776/2023, 2 VSPH 274/2024-B-17, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výrocích III. a IV.
Odvolací soud ? cituje § 395 odst. 1 a 2 a § 405 odst. 1 až 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu ? se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu o nepoctivosti záměru dlužníka sledovaného navrženým oddlužením, s tím, že „lze těžko uvěřit dlužníkově proměně a jeho příslibu uhradit z tvrzených příjmů až 100 % zjištěných pohledávek“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), k řešení právní otázky [podle jeho názoru dílem Nejvyšším soudem nezodpovězené, dílem vyřešené odvolacím soudem v rozporu s (konkretizovanou) judikaturou Nejvyššího soudu] týkající se výkladu § 395 odst. 1 písm. a) a § 405 odst. 1 insolvenčního zákona [ve spojení s § 5 písm. a) insolvenčního zákona] a (ne)možnosti napravit nepoctivé jednání, kterého se dopustil před zahájením insolvenčního řízení, tím, že zajistí v rámci řešení svého úpadku oddlužením plné uspokojení (zjištěných) pohledávek věřitelů. Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozhodnutí insolvenčního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, které mohlo být přípustné (jen) podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, zcela odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem při výkladu § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona v usneseních ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, a ze dne 30. listopadu 2021, sen. zn. 29 NSČR 79/2020, uveřejněných pod čísly 112/2012, 86/2013 a 12/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na která (dílem) odkazoval sám dovolatel [dovozuje z nich ovšem (nesprávně) závěr opačný].
Přitom Nejvyšší soud neshledává závěry odvolacího soudu [ve vazbě na skutková zjištění soudů nižších stupňů ohledně chování dlužníka vůči věřitelům v souvislosti se vznikem jeho závazků, jakož i vůči insolvenčnímu soudu při podání návrhu na povolení oddlužení (viz bod 12. důvodů napadeného usnesení)] ani zjevně nepřiměřenými.
Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani na základě (skutkovým stavem nepodložených) výhrad dovolatele, podle nichž byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, či (zjištěnému skutkovému stavu neodpovídajících) tvrzení o možnosti plného uspokojení zjištěných pohledávek věřitelů, ani na základě smlouvy o důchodu uzavřené 13. října 2024, tj. v době po vydání napadeného usnesení (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.) správné, totiž vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto omezení, jež se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Argumentace opírající se o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2019, č. j. KSUL 43 INS 7506/2018, 1 VSPH 1192/2019-B-29, je nepřípadná již proto, že v tamních poměrech soudy rozhodovaly o tom, zda zruší již schválené oddlužení dlužníka, přičemž v průběhu odvolacího řízení doložil dlužník (mimo jiné), že plně uhradil pohledávky přihlášených nezajištěných věřitelů i nároky insolvenčního správce na odměnu a náhradu hotových výdajů.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2025 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu