MSPH 77 INS 14732/2022 29 NSČR 97/2023-B-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka P. V., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 14732/2022, o schválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem, se sídlem v Praze, Haštalská 760/27, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2023, č. j. MSPH 77 INS 14732/2022, 6 VSPH 717/2023-B-58, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 1. června 2023, č. j. MSPH 77 INS 14732/2022-B-38, (mimo jiné) rozhodl, že dlužník (P. V.) je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (výrok I.), neschválil jeho oddlužení pro nepoctivý záměr (výrok II.) a prohlásil konkurs na jeho majetek (výrok III.). Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) Insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno insolvenčním návrhem věřitele [JUDr. Ing. Ivana Rotta, jako insolvenčního správce dlužníka SEOMAN, a.
s. (dále též jen „věřitel č. 1“ a „společnost S“)], doručeným insolvenčnímu soudu dne 9. září 2022; podáním ze dne 20. září 2022 se k tomu návrhu „připojil“ dlužník, přičemž navrhl, aby byl jeho úpadek řešen oddlužením; podáním ze dne 13. října 2022 podal návrh na povolení oddlužení 2) Usnesením ze dne 16. prosince 2022, č. j. MSPH 77 INS 14732/2022-A-27, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a povolil mu oddlužení; usnesením ze dne 30. května 2023, č. j. MSPH 77 INS 14732/2022-B-32, potvrdil ustanovení (nového) insolvenčního správce (ISALIS v.
o. s.) schůzí věřitelů ze dne 30. května 2023; usnesením ze dne 21. dubna 2023, č. j. MSPH 77 INS 14732/2022-B-18, (mimo jiné) schválil zprávu pro oddlužení a o přezkumu z 13. března 2023 (ve znění doplnění z 30. března 2023). Podle této zprávy by činila míra uspokojení přezkoumaných pohledávek nezajištěných věřitelů bez podřízených pohledávek v případě oddlužení splátkovým kalendářem (5 let) se zpeněžením majetkové podstaty 0,0444 % a v případě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty 0 %. 3) Věřitel č. 1 přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka vykonatelnou pohledávku ve výši 63.857.898,20 Kč (jistina 46.109.294,- Kč a úrok z prodlení za dobu od 4.
ledna 2019 do 8. září 2022) dle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2021, č. j. 77 Cm 75/2019-53, který nabyl právní moci dne 12. července 2022, a to z titulu náhrady škody, kterou způsobil dlužník společnosti S tím, že jako jediný člen jejího statutárního orgánu převedl dne 22. května 2014 obchodní podíl o velikosti 99,5 % a hodnotě minimálně 46.109.294,- Kč ve společnosti Silenta group s. r. o. (dále jen „společnost SG“) z vlastnictví
společnosti S do svého výlučného vlastnictví za cenu 1,- Kč. Dále do insolvenčního řízení přihlásili pohledávky věřitelé PILETON GROUP s. r. o. v celkové výši 3.513.225,95 Kč, CROCODILLE SANDWICHES B. V. v částce 1.067.027,54 Kč, Crocodille ČR, spol. s r. o. ve výši 2.556.950,18 Kč a Česká republika, Finanční úřad pro hlavní město Prahu ve výši 3.339,- Kč. Podáním ze dne 14. února 2023 uplatnila K. K. pohledávku na výživném dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. září 2020, č. j. OP 219/2018-398, 21 P a Nc 293/2019, ve výši 18.000,- Kč měsíčně za leden a únor
2023 a budoucí běžné výživné v téže výši od března 2023 do budoucna. 4) Dlužník je od 4. června 2014 jediným členem statutárního orgánu a od 15. prosince 2009 jediným akcionářem společnosti S; Městský soud v Praze (na základě dlužnického insolvenčního návrhu, doručeného 16. dubna 2018) usnesením ze dne 13. června 2018, č. j.
MSPH 77 INS 6228/2018-A-15, (mimo jiné) zjistil úpadek společnosti S, prohlásil konkurs na její majetek a ustanovil insolvenčním správcem JUDr. Ing. Ivana Rotta. 5) Do 23. srpna 2018 byl dlužník jediným akcionářem společnosti SOTENA INVEST a. s. (dále též jen „společnost SI“) a do 29. června 2022 jejím jediným členem statutárního orgánu. Dne 30. července 2018 vznikl Svěřenský fond k řádné správě společnosti SOTENA INVEST a. s., soukromý svěřenský fond (dále jen „svěřenský fond“); dlužník do svěřenského fondu vložil 9 akcií společnosti SI a v jeho vlastnictví zůstala (zbývající) 1 akcie této společnosti. Společnost SI byla jediným akcionářem společnosti HOTEL SAX a. s.; posledně označená společnost je vlastníkem 100% podílu ve společnosti REAL SAX s. r. o. Jediným členem
statutárního orgánu všech těchto společností je Dagmar Malá (dále jen „D. M.“). 6) Smlouvou ze dne 2. prosince 2016 dlužník daroval svému synovi A. V. (označené) nemovitosti v k. ú. XY. 7) Kupní smlouvou ze dne 11. prosince 2018 převedl dlužník vlastnické právo k (označené) bytové jednotce na společnost KING PARTNERS s. r. o. za kupní cenu 4.700.000,- Kč; účinky smlouvy nastaly k 8. říjnu 2020. 8) V dubnu 2022 prodal dlužník D. M. jednu akcii společnosti SI za kupní cenu 4.300.000,- Kč. Smlouvou ze dne 26.
dubna 2022 postoupil dlužník (nesplacený zůstatek) pohledávky za D. M. z titulu kupní ceny ve výši 335.285,60 Kč J. V. za úplatu ve výši postupované pohledávky; současně se dohodli na započtení vzájemných pohledávek (v rozsahu částek 57.350,- Kč, 134.037,40 Kč a 91.000,- Kč), s tím, že zbytek (52.898,- Kč) bude dlužníku vyplacen v hotovosti. Na tomto základě insolvenční soud ? vycházeje z § 5 písm. a), § 395 odst. 1, § 403 odst. 1 až 3 a § 412 odst. 1 písm. h) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) ? dospěl k následujícím závěrům: a) V době před zahájením insolvenčního řízení disponoval dlužník majetkem mnohonásobně vyšší hodnoty, než kterou nabízí věřitelům v oddlužení splátkovým kalendářem se zpeněžením majetkové podstaty.
Tento majetek byl z majetkové sféry dlužníka postupně „odkloněn prostřednictvím transakcí, na kterých se podílely fyzické a právnické osoby, které jsou s dlužníkem propojené“. Jde o osoby dlužníku blízké (syn, matka, bývalá manželka), o společnosti S, SI a SG a HOTEL SAX a. s. a REAL SAX s. r. o., jakož i o D. M. b) Dlužník tyto transakce uspokojivě nevysvětlil a „celá konstrukce“ jeho zdůvodnění vychází z předpokladu, že vždy měl pro úhradu splatných závazků dostatek jiného majetku, jelikož pohledávky, které byly vůči němu uplatněné, popírá (a nebude je třeba uspokojit).
Takový přístup však není poctivý, když s placením (vykonatelné) „majoritní“ pohledávky věřitele č. 1 je dlužník v prodlení (již) od 4. ledna 2019; současně dlužník selektivně hradil pohledávky věřitele (PILETON GROUP s. r. o.), který se domáhal vyslovení neúčinnosti „převodu“ (označených) nemovitostí na syna dlužníka a „vyvedení“ akcií společnosti SI do svěřenského fondu. Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 6. září 2023, č. j.
MSPH 77 INS 147322/2022, 6 VSPH 717/2023-B-58, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výrocích II. a III. Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem, cituje § 395 odst. 1 písm. a) a § 405 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, a ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněná pod čísly 14/2012 a 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2012“ a „R 112/2012“)
? dospěl k závěru, že ač se většina právních jednání, z nichž insolvenční soud dovodil nepoctivý záměr dlužníka v souvislosti s jeho návrhem na povolení oddlužení, udála několik let před zahájením insolvenčního řízení, je rozhodnutí insolvenčního soudu správné, když „se dlužník nesnaží řádně vypořádat se svými věřiteli“. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že v době, kdy proti němu věřitelé začali uplatňovat pohledávky, vložil dlužník majetek v hodnotě desítek miliónů Kč, který „získal převodem za 1,- Kč“, do svěřenského fondu, čímž „přišel o značnou část svého majetku“.
Toto jednání, včetně „dalších převodů mezi osobami blízkými“ nasvědčuje nepoctivému záměru dlužníka, které „vyvrcholilo“ podáním návrhu na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, aniž by dlužník „fakticky měl nějaký hodnotný majetek“. Přitom dlužník chtěl převodem majetku ve prospěch syna A. V. zvýhodnit jmenovaného na úkor svých (dalších) potomků v přímé linii. Uzavřeným řetězcem jednání se dlužník zbavil majetku na úkor svých věřitelů, a to s vědomím, že věřitelé budou uspokojováni pouze z jeho příjmu ze zaměstnání.
Snahou o vstup do oddlužení tak nesledoval záměr řádně se vypořádat s věřiteli, ale naopak nepoctivě usiloval o to, aby se vyhnul jejich uspokojení a byl neoprávněně zbaven svých dluhů.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ? dále jen „o. s. ř.“) k řešení následujících právních otázek dosud Nejvyšším soudem (podle jeho názoru)
nezodpovězených:
1) Osvědčuje samotná skutečnost, že dlužník před svým úpadkem založil svěřenský fond, bez dalšího nepoctivý záměr dlužníka?
2) Lze dlužníkův nepoctivý záměr dovodit ze skutečnosti, že před svým úpadkem vedl soudní spory s věřiteli a v jejich průběhu disponoval se svým majetkem, ačkoli jeho zbývající majetek postačoval k uspokojení (dosud pravomocně nepřiznaných) nároků těchto věřitelů?
3) Osvědčuje dlužníkův nepoctivý záměr skutečnost, že se rozhodl své majetkové poměry uspořádat způsobem, že zvýhodnil jednoho potomka na úkor ostatních? Dovolatel akcentuje, že (samotné) založení svěřenského fondu více než čtyři roky před zahájením insolvenčního řízení nemá (nemůže mít) souvislost s podáním návrhu na oddlužení. V době založení svěřenského fondu nemohl předpokládat, že by se po více než čtyřech letech mohl ocitnout v úpadku, když disponoval majetkem, který postačoval k úhradě všech jemu tehdy známých (a v dovolání konkretizovaných) nároků věřitelů, mezi nimiž nebyla zmíněna pohledávka věřitele č.
1. Nepoctivý záměr dlužníka ? pokračuje dovolatel ? je nutné posuzovat komplexně s ohledem na okolnosti dané věci; to vylučuje, aby závěr o nepoctivém záměru dlužníka bylo možno učinit jen na základě zjištění o založení svěřenského fondu (a vkladu části majetku do něj). Dále poukazuje na „spornost“ pohledávek věřitelů (viz vedená soudní řízení) a připomíná, že „se jako svědčící o nepoctivém úmyslu bere jednání v řádu měsíců, nikoli více než čtyř let před zahájením insolvenčního řízení“. Nesprávnou shledává i argumentaci odvolacího soudu ohledně „zvýhodnění jednoho z potomků na úkor ostatních“, která nijak nesouvisí s možným nepoctivým záměrem dlužníka ve vztahu k oddlužení.
Konečně dovolatel s poukazem na (označenou) judikaturu Ústavního soudu zmiňuje „další vady“ napadeného usnesení, k nimž by měl dovolací soud přihlédnout, konkrétně jde o (ne)přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, (ne)správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů [včetně „omylu“ o tom, jaký obchodní podíl měl nabýt v roce 2014 (nešlo o obchodní podíl ve společnosti SI, nýbrž ve společnosti SG)] a nevypořádání se s částí odvolacích námitek, zejména jde-li o (ne)možnost usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka z jednání třetích osob a (ne)možnost dlužníka disponovat se svým majetkem, dokud není najisto rozhodnuto o všech jeho „pohledávkách“.
Věřitel PILETON GROUP s. r. o. navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl jako nedůvodné, když má závěr o nepoctivém záměru dlužníka za správný.
Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá (ve výsledku) ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž: 1) Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka [§ 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.
Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů). Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, a ze dne 30. listopadu 2021, sen. zn. 29 NSČR 79/2020, uveřejněná pod čísly 86/2013 a 12/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“ a „R 12/2024“).
2) Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení.
Srov. např. důvody R 14/2012 a R 12/2024. 3) Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr [§ 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení.
Je-li taková proměna opravdová (o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v něm vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o schválení oddlužení), není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. Srov. např. R 112/2012.
4) Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr [§ 395 odst. 1 písm. a), § 405 odst. 1, § 414 odst. 1, § 418 odst. 3 insolvenčního zákona], vychází z „okolností“ (terminologií § 405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl) [srov. opět důvody R 12/2024].
5) Dlužník, který v relativně krátké době předtím, než na sebe podá insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, nakládal se svým nemovitým majetkem tak, aby nebyl postižitelný věřiteli (vložil jej do svěřenského fondu), nekoná poctivě [je důvod na tomto základě „předpokládat“, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona)]. Srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. října 2023, sen. zn. 29 NSCR 26/2023.
Přitom úvahu odvolacího soudu, podle níž dlužník návrhem na řešení svého úpadku oddlužením sledoval nepoctivý záměr, neboť se nesnažil řádně vypořádat se svými věřiteli, Nejvyšší soud neshledává ani zjevně nepřiměřenou. K dovolatelem otevřeným právním otázkám Nejvyšší soud (nad rámec shora uvedeného) dodává, že:
a) Právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá na závěru, podle něhož „samotná skutečnost, že dlužník před svým úpadkem založil svěřenský fond, bez dalšího osvědčuje nepoctivý záměr dlužníka“. Naopak, odvolací soud k (ne)poctivosti záměru dlužníka výslovně zdůraznil, že v době, kdy proti němu začali věřitelé uplatňovat pohledávky, vložil dlužník majetek (9 akcií společnosti SI) do svěřenského fondu [skutečnost, že odvolací soud nesprávně zmínil, že tento majetek nabyl od společnosti S za 1,- Kč, ačkoli jeho hodnota byla vyčíslena částkou cca 46 miliónů Kč (za těchto podmínek však dlužník od společnosti S nabyl 99,5% podíl ve společnosti SG, tj. nikoli zmíněné akcie), nic nemění na tom, že hodnota majetku vloženého do svěřenského fondu přesahovala „jednotky“ miliónů Kč] a učinil „další převody mezi osobami blízkými“, čímž se zbavil majetku na úkor věřitelů.
b) Právní názor, podle něhož by bylo možno usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka (plynoucí z jeho jednání, jímž byť zčásti znemožnil uspokojení existujících pohledávek věřitelů) jen ve vztahu k („jemu známým“) věřitelům, tj. nikoli k věřiteli č. 1, dovolatel formuluje, vycházeje z jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu věci, jde-li o onu „znalost“ věřitele a jeho pohledávky. Navíc je v poměrech dané věci zjevně nepřijatelný (a rozporný se zásadami insolvenčního řízení [§ 5 písm. a) a b) insolvenčního zákona]; vedl by totiž k závěru, že (ne)poctivost dlužníka (meze jejího zkoumání) by byla závislá na subjektivním „názoru“ dlužníka na existenci takové pohledávky, a to v situaci, kdy nebylo možno uvažovat ani o (případné) aktivitě (např. požadavku na zaplacení pohledávky) ze strany věřitele (společnosti S) vůči dlužníku, který byl jediným členem statutárního orgánu a jediným akcionářem této společnosti.
Tomu ostatně odpovídá i skutečnost, že zaplacení pohledávky (z titulu náhrady škody) se po dlužníku domáhal (poté, kdy byl zjištěn úpadek společnosti S a prohlášen konkurs na její majetek) až věřitel č. 1 (insolvenční správce společnosti S) v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 77 Cm 75/2019.
c) Odvolací soud v důvodech napadeného usnesení (mimo jiné) vskutku uvedl, že „dlužník na úkor i svých potomků v přímé linii chtěl zvýhodnit jen některého z nich…“; právní závěr o nepoctivém záměru dlužníka však založil na tom, že „snahou o vstup do oddlužení nesleduje záměr řádně se vypořádat se svými věřiteli, ale naopak nepoctivě usiluje o to, aby se jejich uspokojení vyhnul“. Jinak řečeno, na řešení otázky (ne)zvýhodnění některého z potomků dlužníka (na úkor jiných) právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá.
Další námitky dovolatele (poměřováno jejich obsahem) poukazují na údajné vady řízení. S přihlédnutím k § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v této věci) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Konečně napadené rozhodnutí odpovídá též závěrům formulovaným Nejvyšším soudem k otázce (ne)přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2024
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu