29 Odo 1021/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře
a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci
žalobkyně JUDr. P. S., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně
O., spol. s r. o., proti žalovanému V. A., o zaplacení částky 96.379,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 C 160/97, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. května
2003, č.j. 15 Co 420/2002 – 117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. května 2003, č.j. 15 Co 420/2002 –
117, potvrdil rozsudek ze dne 11. prosince 2001, č.j. 38 C 160/97 – 92, jímž
Okresní soud v Ostravě uložil žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku
zaplatit žalobkyni (jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně O., spol. s r.
o.) částku 96.379,- Kč s šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 1. února 1997
do zaplacení. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně provedeným obsáhlým
dokazováním správně zjistil skutkový stav. Z dokazování pak vyplynulo, že
smlouva o dílo dle § 536 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák.) na
zhotovení 2000 kusů ocelových konsol za cenu 64,- Kč za kus bez daně z přidané
hodnoty byla uzavřena mezi společností P. M. s. r. o. jako zhotovitelkou (dále
též jen „P.“) a žalovaným, na základě objednávky žalovaného ze dne 19. srpna
1996. Konsoly však byly vyrobeny společností O., spol. s r. o. (pozdější
úpadkyní), která smlouvou o prodeji podniku ze dne 18. července 1996, účinnou k
5. srpnu 1996, koupila podnik společnosti P. a na niž přešla i práva a
povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům. Výroba konsol byla
zahájena až po prodeji podniku, a to pozdější úpadkyní. Provedeným dokazováním
měl odvolací soud za prokázáno, že pozdější úpadkyně konsoly žalovanému též
vydala. Jelikož mezi žalovaným a pozdější úpadkyní nebyla uzavřena smlouva o
dílo, šlo o bezesmluvní plnění podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku (dále
též jen obč. zák.“), které podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno,
případně za ně musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Podle odvolacího soudu si
žalovaný byl vědom toho, že konsoly vyrobila pozdější úpadkyně, jelikož jí 27.
listopadu 1996 vyúčtoval částku 59.781,- Kč za opravu konsol a následně 10.
ledna 1997 zpracoval a pozdější úpadkyni zaslal návrh vzájemného zápočtu
pohledávek, v němž oproti pohledávce pozdější úpadkyně ve výši 156.160,- Kč
(vyúčtované mu za zhotovení konsol) navrhl započíst svou pohledávku ve výši
59.781,- Kč za opravu konsol. Nedůvodnou odvolací soud shledal i námitku
promlčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledává dovolatel v řešení
otázky, zda se mohl obohatit na úkor pozdější úpadkyně, jestliže měl platně
uzavřenou smlouvu o dílo se společností PZV a nevěděl o prodeji podniku. V této
souvislosti se dovolatel táže, zda lze jednoznačně konstatovat, že po prodeji
podniku již nemůže prodávající dostát svému závazku ze smluvního vztahu, s
ohledem na skutečnost, že již před vznikem závazku byl podnik prodán třetí
osobě, a zda tedy s prodejem podniku automaticky nastává nemožnost plnění ze
strany prodávajícího (zde společnosti P.). Zodpovězení těchto otázek soudy
nižších stupňů pak dovolatel pokládá za nesprávné, uváděje, že prodej podniku
nebrání prodávajícímu v tom, aby pokračoval v podnikatelské činnosti a uzavíral
nové smlouvy. Odtud dovozuje, že je nadále platná jeho smlouva o dílo uzavřená
s P., s tím, že nikdy nebylo prokázáno, že by vyrobené konsoly odebral od
pozdější úpadkyně a tudíž se na její úkor bezdůvodně obohatil. Uvádí dále, že
soudy nižších stupňů se nezabývaly platností smlouvy o prodeji podniku, ač tak
měly učinit. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není v této věci přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1
písm. b/ a c/ o. s. ř.
O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde (rozsudek
okresního soudu byl prvním rozsudkem ve věci). Oproti očekávání dovolatele není
dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle
tohoto ustanovení je dovolání přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. dále určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze
usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně
významné po právní stránce nepokládá.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod
číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v
podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností
uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a/ o. s. ř. nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení,
zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce
zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a
odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko
s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě
podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení
úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě
argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu Je zjevné, že
konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o
rozpor s hmotným právem tu nejde.
Dovolatel na podporu závěru o zásadní významnosti napadeného rozhodnutí ve věci
samé sice uplatňuje způsobilý dovolací důvod (dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř.), z otázek, o jejichž zodpovězení žádá, však přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovodit nelze.
Otázka, zda se dovolatel mohl obohatit na úkor pozdější úpadkyně, jestliže měl
platně uzavřenou smlouvu o dílo se společností P. a nevěděl o prodeji podniku,
zjevně postrádá potřebný judikatorní přesah. Zodpovězení otázky, zda prodej
podniku brání prodávajícímu v tom, aby pokračoval v podnikatelské činnosti a
uzavíral nové smlouvy, pak nemá význam pro věc samu (k této podmínce
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. srov.
mutatis mutandis též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Její řešení se totiž nedotýká závěru,
na kterém napadené rozhodnutí spočívá především, totiž závěru, že dovolatel se
na úkor pozdější úpadkyně bezdůvodně obohatil (na tento závěr nemá vliv
skutečnost, že plnění, jež mu pozdější úpadkyně dodala a které od ní převzal
bezesmluvně, měl dovolatel nasmlouváno s někým jiným). Totéž platí ohledně
otázky platnosti smlouvy o prodeji podniku.
K námitce dovolatele, že v řízení nebylo prokázáno, že by vyrobené konsoly od
pozdější úpadkyně odebral, zbývá uvést, že napadené rozhodnutí (stejně jako
rozhodnutí soudu prvního stupně) spočívá na skutkovém závěru, že žalobkyně tuto
skutečnost provedenými důkazy prokázala. Zvrátit tento skutkový závěr lze v
dovolacím řízení pouze prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o.
s. ř. Ten však dovolateli u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen
prostřednictvím ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., není – jak
vysvětleno výše – k dispozici.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení je – ve shodě s ustanovením § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. – odůvodněn tím, že dovolatel, jehož dovolání
bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a u žalobkyně žádné prokazatelné
náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. prosince 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu