29 Odo 104/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Pavla Severina v právní věci
žalobkyně … banky, a. s., proti žalované J. H., zastoupené, advokátkou, o
zaplacení částky 150.950,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 49 Cm 115/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 9. září 2002, č.j. 5 Cmo 134/2002-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. září 2000, č.j. 49 Cm
115/98-38, uložil žalované zaplatit žalobkyni (… BANCE, akciové společnosti)
částku 150.950,50 Kč s 20 % úrokem z prodlení z částky 121.619,28 Kč
od 14. června 1997 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení částku 6.040,- Kč.
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že mezi žalobkyní a V. H. (dále též jen
„dlužník“) byla dne 28. dubna 1990 uzavřena smlouva o úvěru podle
ustanovení § 382a odst. 2 hospodářského zákoníku, přičemž jmenovaný
poskytnutý úvěr ve sjednaných lhůtách nesplácel a zčásti jej použil k jinému
než dohodnutému účelu, v důsledku čehož ho žalobkyně v souladu
s uzavřenou smlouvou vyzvala k úhradě „celé nesplacené pohledávky“. Jelikož z
dokazování bylo zjištěno - pokračoval soud prvního stupně - že na běžném účtu,
z něhož měl být úvěr hrazen, nebylo dostatek finančních prostředků, v intencích
ustanovení § 384 hospodářského zákoníku „neběžela promlčecí lhůta“. K výše
uvedenému závazku žalovaná přistoupila ve smyslu ustanovení § 533 občanského
zákoníku (dohodou uzavřenou s žalobkyní 30. září 1993) a stala se tak dlužnicí
vedle V. H. Protože žalovaná „ve své výpovědi“ závazek
vůči žalobkyni nezpochybnila, když pouze uvedla, že nemá dostatek finančních
prostředků, soud žalobnímu požadavku zcela vyhověl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 9. září
2002, č.j. 5 Cmo 134/2002-73, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a proti svému rozhodnutí
připustil dovolání (výrok III.).
Odvolací soud především zdůraznil, že již v průběhu řízení před soudem prvního
stupně podáním došlým soudu 6. září 2000 „žalobkyně“ oznámila, že na její
straně došlo k procesnímu nástupnictví, a to s ohledem na smlouvu o prodeji
podniku ze dne 19. června 2000 uzavřenou mezi
… BANKOU, akciovou společností a … bankou, a. s., v důsledku které přešla
pohledávka za žalovanou na kupující, tj. … banku, a. s. (dále jen
„žalobkyně“).
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud smlouvu uzavřenou mezi původní
žalobkyní a dlužníkem 28. dubna 1990 právně kvalifikoval jako smlouvu o půjčce
podle občanského zákoníku, nicméně akcentoval, že v důsledku změn, k nimž došlo
přijetím zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, a zákona č.
103/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje hospodářský zákoník, se
tato smlouva počínaje 1. květnem 1990 řídila „režimem hospodářského zákoníku“,
a tudíž šlo o „smlouvu úvěrovou“. Proto odvolací soud shledal správným také
závěr soudu prvního stupně, vycházející z ustanovení § 384 hospodářského
zákoníku, že vůči dlužníku nemohlo z důvodu nedostatku finančních prostředků na
účtu dojít k promlčení nároku.
Odvolací soud dále přitakal soudu prvního stupně v tom, že žalovaná dohodou ze
dne 30. září 1993 platně k závazku vyplývajícímu ze smlouvy o úvěru
přistoupila, přičemž svůj závazek ve sjednaných splátkách počínaje březnem 1996
neplnila. Vzhledem k uplatnění nároku u soudu dne 13. června 1997 shledal
odvolací soud nedůvodnou rovněž námitku promlčení. Za důvodnou nepovažoval ani
výhradu žalované, podle níž nebylo možné, aby k „hospodářskoprávnímu
vztahu“ přistoupil subjekt, který není podnikatelem, ani její námitku, že
„dohoda o přistoupení nebyla za žalobkyni podepsána oprávněnými osobami“.
Maje rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné i co do
povinnosti žalované k úhradě úroků a úroků z prodlení, odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž současně vyhověl požadavku
žalované na připuštění dovolání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co
do jeho přípustnosti na ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“) a co důvodů na ustanovení § 241
odst. 3 písm. a) a písm. d) o. s. ř.
Existenci vady podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. [tj. dovolacího důvodu
podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] dovolatelka spatřuje v tom,
že ve věci „rozhodovaly soudy věcně nepříslušné“. Naplnění dovolacího důvodu
podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím
napadá správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, dovolatelka shledává
v řešení otázky platnosti přistoupení k závazku. V této souvislosti dovozuje,
že jako „nepodnikatelka“ nemohla přistoupit k hospodářskoprávnímu závazku
dlužníka, když - dle jejího názoru - není možné, aby solidárně dlužili dva
spoludlužníci za odlišných podmínek a v rámci jiného právního režimu.
Přistoupení k závazku má dovolatelka za neplatné i z důvodu neurčitosti,
jelikož v něm není specifikována výše příslušenství a nejsou zde uvedeny
všechny podmínky závazku“.
Dovolatelka dále zdůrazňuje, že se soudy obou stupňů nesprávně
vypořádaly i se skutečností, že žalobkyně
proplácela faktury, jejichž „předmět“ neodpovídá účelu smlouvy uzavřené s
dlužníkem, pročež minimálně „v tomto plnění“ šlo o bezdůvodné obohacení a „byla
vznesena námitka promlčení“. Podle přesvědčení dovolatelky rozhodnutí
odvolacího soudu neobstojí ani v rozsahu příslušenství, když „o příslušenství
nelze rozhodnout toliko tak, že bylo smluveno, aniž je posouzeno, zda se
jednalo o příslušenství závazku občanskoprávního či hospodářskoprávního“.
Protože žalobkyně neunesla ani důkazní břemeno co do oprávnění osob, které za
ni „smlouvu“ podepsaly, dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních (tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31. prosince 2000). O takový případ jde i v projednávané věci,
když odvolací soud věc rovněž projednal - v souladu s bodem 15, hlavy I, části
dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. prosince 2000.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř.; není však
důvodné.
Protože odvolací soud ve výroku rozsudku vyslovil přípustnost dovolání bez
omezení (omezení jen pro určité právní otázky je obsaženo pouze v odůvodnění
rozsudku), je dovolání přípustné pro řešení všech právních otázek, na nichž
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a jejichž řešení bylo
dovoláním zpochybněno (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 20. února 1997, sp. zn. III. ÚS 253/96,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 7, ročník 1997, pod
číslem 19).
Výhrada dovolatelky, podle které je řízení postiženo vadou ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., když ve věci rozhodovaly věcně
nepříslušné soudy, není důvodná.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 22/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, že pravomocným usnesením,
jímž bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti, jsou soudy v dalším řízení vázány.
Jak je zřejmé z obsahu spisu Obvodní soud pro Prahu 3, u něhož bylo řízení
zahájeno, usnesením ze dne 19. ledna 1998, č.j. 4
C 165/97-12, vyslovil svou věcnou nepříslušnost a věc postoupil Krajskému
obchodnímu soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Účastníci řízení proti
tomuto usnesení opravný prostředek nepodali a ani soud, jemuž byla věc z důvodu
věcné příslušnosti postoupena, nevydal rozhodnutí, jímž by v intencích
ustanovení § 104a odst. 2 o. s. ř. vyslovil s postoupením věci
nesouhlas a věc vrátil soudu nižšího stupně. Řízení před
soudy obou stupňů tak dovolatelkou tvrzenou vadou, podřaditelnou dovolacímu
důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. (nejde o zmatečnostní
vadu podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.), postiženo není.
Jelikož ani z obsahu spisu nevyplývá existence vad, k nimž dovolací soud
přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.), Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým
vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud především, zkoumaje povahu smlouvy uzavřené 28. dubna
1990 mezi žalobkyní a V. H., souhlasí s odvolacím soudem, že
jde o smlouvu o půjčce uzavřenou podle občanského
zákoníku (jeho ustanovení § 341 a násl.); neztotožňuje se ale s jeho závěry,
podle nichž je nutno na tuto smlouvu počínaje 1. květnem 1990 nahlížet jako na
smlouvu o úvěru podle ustanovení § 382a a následujících hospodářského zákoníku,
vybudovaném zejména výkladu čl. III zákona č. 103/1990 Sb.
Podle ustanovení čl. III bodu 1. zákona č. 103/1990 Sb., kterým se mění a
doplňuje hospodářský zákoník, ustanoveními tohoto zákona se řídí i právní
vztahy vzniklé před 1. květnem 1990; vznik těchto
právních vztahů, jakož i práva z nich vzniklá před
1. květnem 1990 se však řídí dosavadními předpisy.
Shora citované intertemporální ustanovení - podle přesvědčení Nejvyššího soudu
- vymezuje působnost zákona č. 103/1990 Sb. na právní vztahy vzniklé do 30.
dubna 1990 podle právních předpisů, jež byly tímto zákonem dotčeny, tj. na
právní vztahy vzniklé do uvedeného data podle
hospodářského zákoníku, popř. podle právních předpisů, které byly tímto zákonem
zrušeny. Skutečnost, že 1. května 1990 nabyl účinnosti zákona č. 103/1990 Sb. a
že v intencích § 1 odst. 1 hospodářského zákoníku, ve znění tohoto zákona, ve
spojení s ustanovením § 2 zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů,
se právní úprava smlouvy o úvěru obsažená v hospodářském zákoníku vztahovala i
na úvěry poskytované podnikatelům - fyzickým osobám, totiž neznamená, že by na
smlouvy o půjčce uzavřené do tohoto data podle ustanovení §
341 a následujících občanského zákoníku bylo nutné nadále aplikovat právní
úpravu obsaženou v hospodářském zákoníku.
Na shora uvedeném závěru není způsobilé ničeho změnit ani to, že podle
ustanovení § 43 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, počínaje 1. únorem 1992 se
půjčky poskytnuté bankami podle dosavadních předpisů považují za úvěry podle
tohoto zákona, když tato změna nemá na právní režim smluv o půjčce uzavřených
do 1. května 1990 žádný vliv (srov. např.
důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 59/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Vzhledem k tomu, že neobstojí závěr odvolacího soudu, podle něhož je
smlouva o půjčce uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a V. H.
počínaje 1. květnem 1990 smlouvou o úvěru, je právně nevýznamná námitka
dovolatelky, že jako „nepodnikatelka“ nemohla platně přistoupit k
„hospodářskoprávnímu závazku“, jakož i výhrada, že není
možné, aby solidárně dlužili dva spoludlužníci za odlišných
podmínek a v rámci jiného právního režimu.
Právní posouzení věci odvolacím soudem co do řešení otázky platnosti
dohody o přistoupení k závazku ve smyslu ustanovení §
533 občanského zákoníku, z pohledu její (ne)určitosti (§ 37 odst. 1 občanského
zákoníku) shledává Nejvyšší soud správným. To, že v
dohodě o přistoupení k závazku není specifikována výše příslušenství a všechny
podmínky závazku, samo o sobě právní úkon neurčitým nečiní. Na vznik a
existenci povinnosti žalované zaplatit závazek V. H. ze smlouvy o půjčce z 28.
dubna 1990 pak nemá vliv ani skutečnost, zda a v jakém rozsahu jmenovaný použil
půjčenou částku na jiný než smluvený účel.
Pokud jde o výhrady dovolatelky akcentující promlčení uplatněného
nároku, ani v tomto směru neshledává Nejvyšší soud
dovolání důvodným. Nebyl-li (a vzhledem k přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. ani být nemohl) zpochybněn skutkový závěr,
podle něhož žalovaná přestala plnit svůj závazek ze smlouvy o přistoupení k
závazku ze dne 30. září 1993 počínaje březnem 1996, a skutkový závěr o tom, že
žaloba došla soudu 13. června 1997, nelze úspěšně ani polemizovat s právním
závěrem odvolacího soudu, že žalobou uplatněný nárok promlčen není. Úvaha
dovolatelky o promlčení nároku je pak nesprávná i proto, že -
jak je zřejmé ze skutkových zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na obsah
spisu - dlužník i žalovaná v dodatcích ke smlouvě o půjčce, respektive k dohodě
o přistoupení k závazku, dluh uznali, tj. písemně vyjádřili příslib již
existující dluh určený co do důvodu a výše zaplatit, s následky předvídanými
ustanovením § 110 odst. 1 a 2 občanského zákoníku.
Opodstatněnými Nejvyšší soud neshledává ani námitky dovolatelky
vztahující se k výši žalobkyni přiznaných úroků z
prodlení. Jak je zřejmé z obsahu dovolání, žalovaná nezpochybňuje aplikaci
nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a
poplatků z prodlení podle občanského zákoníku, ani skutkový závět o tom, kolik
činil dvojnásobek diskontní sazby v rozhodné době (§ 1 citovaného předpisu),
když své výhrady založila na „nemožnosti“ platné dohody o výši příslušenství a
na tom, že „dle občanského zákoníku“
příslušenství k 28. dubnu 1990 činilo 3 %.
Nejvyšší soud nepovažuje za důvodnou ani výhradu dovolatelky
akcentující, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno
ohledně oprávnění osob, které za ni podepsaly smlouvu (rozuměj smlouvu o
přistoupení k závazku), když závěr odvolacího soudu v tomto směru odpovídá
výsledkům dokazování a je v souladu i s ustanovením § 20 odst. 2 občanského
zákoníku, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolatelkou uplatněných
dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správné, Nejvyšší soud dovolání
žalované podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
Nákladový výrok se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142
odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobkyni podle
obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. ledna 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu