NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 1081/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobců a) Z. P., a b) M. P., proti žalovanému Ing. Š. B., jako správci
konkursní podstaty úpadkyně V., spol. s r. o., za účasti G. R., k. s., jako
vedlejší účastnice řízení na straně žalovaného, o vyloučení nemovitostí ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 828/01, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2003, č. j. 4 Cmo 177/2002-44, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2003, č. j. 4 Cmo
177/2002-44, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 20. března 2002, č. j. 13 Cm 828/01-46, Krajský soud v Českých
Budějovicích zamítl žalobu, kterou se žalobci po žalovaném správci konkursní
podstaty úpadkyně V., spol. s r. o. domáhali vyloučení ve výroku označených
nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, když dospěl k
závěru, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem, kterou žalobci
jako zástavní dlužníci uzavřeli s Investiční a poštovní bankou a. s. (dále též
jen „banka“) jako se zástavní věřitelkou dne 16. března 1995 k zajištění
pohledávky zástavní věřitelky vůči pozdější úpadkyni (dále též jen „zástavní
smlouva“), je platná.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložit nemovitosti vyloučit ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Odvolací soud dospěl na rozdíl od
soudu prvního stupně k závěru, že v zástavní smlouvě nebyla řádně (ve smyslu
ustanovení § 151b odst. 4 občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“)
určena zajišťovaná pohledávka, když smlouva „zabezpečovala“ úvěr poskytnutý ve
výši 17.300.000,- Kč, bylo v ní však uvedeno, že „zabezpečuje“ úvěr ve výši
2.000.000,- Kč. Zástavní smlouva je tak neplatná pro neurčitost (§ 37 odst. 1
obč. zák.), zástavní věřitelce tudíž nevzniklo zástavní právo a postup dle § 27
odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) po
právu nebyl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, namítaje, že
jsou dány dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (odstavec 3). Konkrétně dovolatel uvádí, že věc správně
vyhodnotil soud prvního stupně, jestliže uzavřel, že rozdíl mezí výší
poskytnutého úvěru (17.300.000,- Kč) a tím, že zástavní smlouva zajišťuje jen
pohledávku ve výši 2.000.000,- Kč vyhodnotil tak, že poskytnutý úvěr je
zajištěn zástavním právem pouze do částky 2.000.000,- Kč. Odvolacím soudem
hodnocená neurčitost zástavní smlouvy vychází podle dovolatele ze
zjednodušeného pohledu na tento institut, když odvolací soud se nevypořádal se
všemi zjištěnými důkazy umožňujícímu uzavřít, že zástavní smlouva je určitá.
Přitom dodává, že uvedení částky 2.000.000,- Kč bylo zřejmě pouze chybou
zástavního věřitele; tvrdí-li zástavce, že měl za to, že jde o jinou úvěrovou
smlouvu a pokud tato uzavřena nebyla, nelze se domáhat plnění ze zástavy, pak
opomíjí, že podepisoval text s odkazem na číslo úvěrové smlouvy. Dovolatel
proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhují dovolání zamítnout, majíce napadené rozhodnutí za správné.
Přitom nesouhlasí s názorem dovolatele, že věděli, že pozdější úpadkyni je
poskytován úvěr ve výši 17.300.000,- Kč. Dovolatel tvrdí, že částka 2.000.000,-
Kč byla v zástavní smlouvě uvedena omylem, aniž uvádí, jak k tomuto závěru
dospěl. O textu zástavní smlouvy pak nevznikají žádné pochybnosti. V důsledku
neurčitosti zástavní smlouvy vzniká podle žalobců neřešitelný problém týkající
se otázky, kdy zaniká zástavní právo (zda po zaplacení částky 2.000.000,- Kč
nebo až po zaplacení částky 17.000.000,- Kč).
V průběhu dovolacího řízení vstoupila do řízení jako vedlejší účastnice na
straně žalovaného společnost G. R., k. s., jako konkursní věřitelka úpadkyně.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda je dán dovolací důvod dle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v
řízení učiněných skutkových závěrů (bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry
jsou rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř.).
Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry soudů
nižších stupňů, podle kterých:
1) Banka uzavřela s pozdější úpadkyni dne 21. března 1995 smlouvu o poskytnutí
krátkodobého úvěru č. 2023-95-113 (dále též jen „úvěrová smlouva“) ve výši
17.300.000,- Kč.
2) V zástavní smlouvě je uvedeno, že „se uzavírá k zajištění pohledávky
zástavního věřitele vzniklé ze smlouvy o úvěru č. 2023-95-113 ze dne 21. března
1995, uzavřené mezi dlužníkem zástavního věřitele V. s. r. o. J. H. a zástavním
věřitelem ve výši 2.000.000,- Kč, slovy dva miliony korun českých“.
3) Usnesením ze dne 31. prosince 1998, č. j. 13 K 42/96-142, prohlásil Krajský
soud v Českých Budějovicích konkurs na majetek společnosti V., spol. s r. o.
4) Banka přihlásila pohledávku z úvěrové smlouvy do konkursu vedeného na
majetek úpadkyně.
5) Vlastníky nemovitostí jsou žalobci.
6) Nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty úpadkyně podle § 27 odst. 5
ZKV.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o
vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle § 19 odst. 2 ZKV
(ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí, jež je totožné se zněním
v době podání žaloby), patří také to, že osoba, která se domáhá vyloučení
majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni
rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo,
které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí
jí.
V daném případě je posouzení této otázky závislé na posouzení platnosti
zkoumané zástavní smlouvy. S přihlédnutím k době uzavření zástavní i úvěrové
smlouvy je přitom pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č.
131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb.,
č. 116/1990 Sb. č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb. a č. 267/1994
Sb.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem
projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. - mimo
případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu nepodařilo obsah
vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právní úkonu
předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl
účastník projevit. Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí je pak
vůle, vtělená do smlouvy svým projevem určitá (a srozumitelná), je-li výkladem
objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných
pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (shodně srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy nebo důvody
rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení § 151b odst. 4 věty první obč. zák. pak určuje, že ve smlouvě o
zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a
pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je
- jak vyplývá z cit. ustanovení - kromě určení předmětu zástavního práva
(zástavy) též označení zajišťované pohledávky. Jak dále Nejvyšší soud vysvětlil
v rozsudku ze dne 3. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2006, pod číslem 15 (jenž obstál i v
ústavní rovině, když Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou odmítl
usnesením ze dne 22. února 2006, sp. zn. IV. ÚS 46/06) při určení zajišťované
pohledávky v zástavní smlouvě není třeba rozlišovat, zda jde o pohledávku již
existující nebo budoucí. S odkazem na judikatorní závěry, jež vyslovil v
rozsudku ze dne 4. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 76, jakož i v důvodech
rozsudku uveřejněného pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, tamtéž vysvětlil, že zástavní smlouva je platná i tehdy, jestliže
zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla
ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která
má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti (nikdy) nevznikne, jestliže se
nesplní podmínka, na níž je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod. V
rozsudku uveřejněném pod číslem 70/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jenž po skutkové stránce vykazuje rysy obdobné posuzovanému
případu, pak Nejvyšší soud uzavřel, že zástavní právo vznikne (při splnění
ostatních zákonem stanovených podmínek) i tehdy, je-li jím zajištěna jen část
pohledávky. Ujednaná výše, do které je pohledávka konkrétní zástavou zajištěna,
stanoví jen horní hranici, nad níž nemůže být zástava k uhrazení nesplacené
pohledávky použita. To, že podle zástavní smlouvy je pohledávka zajištěna
nikoliv zcela, ale jen ohledně své části, však na platnost zástavní smlouvy ani
na vznik zástavního práva nemá vliv.
Na základě těchto závěrů, od nichž nevidí důvodu odchýlit se ani v této věci,
pak Nejvyšší soud uzavírá, že ujednání obsažené v zástavní smlouvě nevzbuzuje z
pohledu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. žádné pochybnosti o tom, co jím bylo
projeveno, totiž že zástavní právo se zřizuje k zajištění pohledávky z označené
úvěrové smlouvy do částky 2.000.000,- Kč. Skutečnost, že podle úvěrové smlouvy
byl poskytnut úvěr vyšší (17.300.000,- Kč), zástavní smlouvu neplatnou pro
neurčitost nečiní a právní posouzení věci odvolacím soudem správné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 o. s. ř.). S přihlédnutím k výše uvedenému již Nejvyšší soud
nepokládal za potřebné zabývat se dovolacím důvodem dle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu