NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 1085/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany
Štenglové v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, proti
žalované M. S. a.s., o zaplacení částky 63.685,20 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 Cm 301/99, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. července 2003, č.j. 2 Cmo
551/2001-60, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 7.105,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám její
zástupkyně.
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Současně rozhodl, že žalované se povinnost zaplatit státu soudní poplatek
neukládá.
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně
ze shodných tvrzení účastníků a z provedených důkazů jsou správná, za nesprávné
však považoval, po zopakování důkazu kupní smlouvou č. 3636-7-1-97 uzavřenou
dne 20. ledna 1996 (dále jen „kupní smlouva“), právní posouzení kupní smlouvy
jako platné smlouvy, neboť jako prodávající ji uzavřel vojenský útvar nemající
způsobilost k právům a povinnostem, tudíž ani způsobilost k právním úkonům.
Podle odvolacího soudu z kupní smlouvy nevyplývá, že smluvní stranou
prodávající byl stát a že velitel vojenského útvaru jednal za stát. Ve smlouvě
je naopak výslovně uvedeno, že prodávajícím je V. ú. 3636-7 N. J. – B. s
uvedením identifikačního čísla a daňového identifikačního čísla a velitel
zastupuje vojenský útvar.
V době uzavření kupní smlouvy bylo postavení Armády České republiky upraveno
zákonem č. 15/1993 Sb. o Armádě České republiky a mezi účastníky nebylo v
řízení sporu o tom, že Armáda České republiky ani jednotlivé vojenské útvary
nemají způsobilost k právům a povinnostem ani způsobilost k právním úkonům a
nebylo sporu o tom, že ve věcech týkajících se armády je nutné, aby jednal
stát svými orgány, a to orgány vojenské správy.
Tvrdila-li žalobkyně, že z kupní smlouvy a z okolností, za nichž byla uzavřena,
je nutno dovozovat, že ji uzavřela Česká republika – Ministerstvo obrany, dle
terminologie užívané před účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. Česká republika –
vojenská správa a velitel vojenského útvaru byl oprávněn jednat jménem státu,
pak z kupní smlouvy tato skutečnost nevyplývá a žádné okolnosti jejího
uzavření, z nichž by bylo možno dovozovat, že jako prodávající vystupoval stát,
nevyšly v řízení najevo. Pouze z okolnosti, že žalovaná převzala zboží a
zaplatila faktury vystavené vojenským útvarem, nelze dovodit, jak tvrdí
žalobkyně, že žalovaná považovala velitele vojenského útvaru za osobu
oprávněnou jednat jménem státu.
Odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva je absolutně neplatná podle ustanovení
§ 38 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť jako smluvní
strana je označen vojenský útvar bez způsobilosti k právním úkonům a požadavek
žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty dohodnuté ve smlouvě je nedůvodný.
Vzhledem k tomuto závěru, jak dále odvolací soud uvedl, se nelze zabývat ani
otázkou moderace smluvní pokuty a oprávněnosti požadavku na zaplacení úroků z
prodlení ze smluvní pokuty.
Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b)
o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Naplnění dovolacího důvodu vady řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud vycházel nejen ze skutkového
stavu, jak byl v řízení zjištěn, ale i z právní kvalifikace nároku dovolatelkou
a na tuto právní kvalifikaci se omezil při hodnocení uplatněného nároku. Má za
to, že i kdyby bylo posouzení kupní smlouvy jako neplatné správné, měl se
odvolací soud zabývat otázkou, zda dovolatelka má nárok na zaplacení žalované
částky či její části z jiného důvodu, např. z důvodu zákonného úroku z
prodlení. Není-li žalobce obecně povinen kvalifikovat uplatněný nárok, ale jen
uvést skutkové okolnosti, je povinností soudu zjištěný skutkový stav posoudit
po právní stránce. Odvolací soud se však jiným právním důvodem uplatněného
nároku nezabýval.
Dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci dovolatelka vytýká
odvolacímu soudu jako nesprávný závěr, že pouze z vadného označení smluvní
strany dovodil neplatnost smlouvy podle ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák.
Odkazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 386/96 a 22 Cdo
2480/2000, má za to, že odvolací soud pochybil při posouzení kupní smlouvy jako
neplatné, neboť se nepokusil výkladem obsahu smlouvy v souladu s ustanovením §
35 odst. 2 obč. zák., popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byla
smlouva uzavřena, zjistit, kdo byl smluvní stranou. Odvolací soud v rozporu s
provedenými důkazy konstatoval, že žádné okolnosti uzavření kupní smlouvy, z
nichž by bylo možno dovodit, že jako prodávající vystupoval stát, nevyšly v
řízení najevo. Samotné označení prodávajícího, připojení hodnosti ke jménu
osoby jednající za prodávajícího, identifikace předmětu koupě a opatření
smlouvy razítkem se státním znakem však svědčily při uzavření kupní smlouvy o
tom, že žalovaná jednala s příslušníky Armády České republiky a že tyto osoby
jednají jménem České republiky.
Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání, když dovolací námitky vznesené žalobkyní
nemohou obstát.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není
však důvodné.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal z pohledu uplatněných
dovolacích důvodu včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila. Zabýval se
nejprve dovolacím důvodem vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a dospěl k závěru, že tento důvod není dán.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že vycházel nejen ze skutkového stavu,
jak byl v řízení zjištěn, ale i z právní kvalifikace provedené dovolatelkou a
pouze na tuto kvalifikaci se omezil, pak dovolací soud považuje postup
odvolacího soudu za správný, v souladu s občanským soudním řádem, neboť v
žalobě byl uplatněný peněžitý nárok přesně vymezen rozhodujícími skutečnostmi,
tyto skutečnosti nebyly v průběhu řízení měněny a byl uveden i právní důvod
žaloby, jenž vycházel z tvrzených skutečností. Žalobkyně od počátku uplatňovala
právo na zaplacení smluvní pokuty z kupní smlouvy jako samostatný nárok a tento
nárok byl požadován spolu s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení. Povinnost
soudu zabývat se uplatněným nárokem z pohledu jiného než žalobcem tvrzeného
právního důvodu je dána tehdy, jsou-li skutkové okolnosti v průběhu řízení
doplňovány tak, že směřují k jiné než žalobcem uvedené právní kvalifikaci
skutku či je-li tato právní kvalifikace nesprávná, např. je-li žalováno o
zaplacení nároku z kupní smlouvy, jedná se však o jiný typ smlouvy či
bezesmluvní plnění. To však neznamená, že soud se bude zabývat uplatněným
nárokem z pohledu všech v úvahu přicházejících nároků, neboť je vázán právě
skutkovými okolnostmi, jimiž je uplatněný nárok v žalobě vymezen. Zabýval-li se
odvolací soud takto vymezeným nárokem a o tomto nároku i rozhodl, postupoval
správně a řízení netrpí tvrzenou vadou.
Nejvyšší soud se dále věcí zabýval v rovině jejího právního posouzení, kterou
dovolatelka otevřela kritikou závěru odvolacího soudu o neplatnosti předmětné
smlouvy.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
K zásadám v označení účastníků smlouvy dovolací soud již zaujal stanovisko v
rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 824/97 ze dne 27. října 1999, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001 pod číslem 9/2001, podle něhož
jsou obecně možné dvě základní situace. První z nich se pojí se stavem, kdy
označení účastníka smlouvy je formálně bezvadné (to znamená, že zahrnuje
všechny potřebné identifikační znaky) a právní úkon tak má nutné náležitosti,
avšak uvedená smluvní strana není způsobilá k právním úkonů. Takový nedostatek
způsobuje absolutní neplatnost smlouvy podle ustanovení § 38 odst. 1 obč.
zák., která již nemůže být zhojena.
Ve druhém případě je účastník smlouvy označen vadně (tj. nesprávně či neúplně),
ať pro vadné uvedení některého identifikačního znaku nebo pro jeho neuvedení.
Tato vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje neplatnost
smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem, případně
objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo
je účastníkem smlouvy. O tento druhý případ, a to vadné označení subjektu
způsobilého k právním úkonům se jednalo i v případech rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 2 Cdon 386/96 a sp. zn. 22 Cdo 2480/2000, na něž je odkaz v
dovolání.
Od těchto závěrů se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani v této věci a proto
uzavírá, že byl-li prodávající v kupní smlouvě označen názvem, sídlem,
identifikačním číslem a daňovým identifikačním číslem, tedy všemi v úvahu běžně
přicházejícími znaky k označení právnické osoby, a přesto takto označená
smluvní strana nemá způsobilost k právům a povinnostem a tím ani způsobilost k
právním úkonům, jedná se o nedostatek způsobující absolutní neplatnost smlouvy
podle ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák.
Nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že kupujícímu muselo být ze všech
okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, zřejmé, že jedná s příslušníky
Armády České republiky a že tyto osoby jednají jménem státu, neboť nebylo-li
známo osobám jednajícím za prodávajícího, kdo je subjektem způsobilým k
uzavření smlouvy a jak má být označen, nelze tuto vědomost vyžadovat a
dovolávat se jí u protistrany.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy a tím i neplatnosti ujednání o
smluvní pokutě zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §
243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla s dovoláním
úspěšná a vznikla jí tak povinnost hradit žalované její náklady sestávající ze
sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.030,- Kč podle ustanovení § 3
odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální
náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle
ustanovení 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem 7.105,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 26. července 2005
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu