NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 1099/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobce R. Ř., proti žalované Ing. D. L., jako správkyni konkursní podstaty
úpadce B. N., o vyloučení věci ze soupisu konkursní podstaty úpadce, vedené u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 24 Cm 5/2002, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2005, č.j. 15 Cmo
235/2004-114, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 20.
října 2004, č.j. 24 Cm 5/2002-98, kterým Krajský soud v Plzni zamítl žalobu na
vyloučení pozemku č. parc. 234 - vodní plochy, močálu - mokřadu, v k. ú. L. n.
R., obec V., zapsaného u Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví č. 680
(dále jen „sporný pozemek“), ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce B.
N., tak, že žalobě vyhověl. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů a o povinnosti žalované zaplatit náklady řízení státu.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně
správně vycházel z právního názoru obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 29 Odo 130/2004 (jde o rozhodnutí, jímž Nejvyšší
soud zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 16. července 2003,
č.j. 24 Cm 5/2002-46 a rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 27. listopadu 2003,
č.j. 15 Cmo 164/2003-66 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení),
potud, že při řešení otázky, zda k převodu věci z majetku dlužníka došlo za
nápadně nevýhodných podmínek (§ 15 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „ZKV“), je třeba
vycházet z ceny obvyklé, tj. z ceny dosažitelné při prodeji stejného nebo
obdobného majetku za stejných či obdobných podmínek v daném čase. Porovnával-li
soud prvního stupně cenu, za kterou byl sporný pozemek prodán (2.000,- Kč), s
cenou obvyklou, zjištěnou posudkem znalce Ing. A. K. (5.550,- Kč), nelze mu v
tomto směru nic vytknout; to platí i o závěru, že dohodnutá cena je
nepochybně cenou nižší než je cena obvyklá.
Nicméně soud prvního stupně - pokračoval odvolací soud - „nezohlednil další
právní názor“ vyslovený v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož na
to, zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno usuzovat vždy konkrétně,
podle okolností daného případu. U úplatných smluv jde především o to, zda
nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění, přičemž nápadně
nevýhodné podmínky musí vždy znamenat konkrétní nevýhodu oprávněné osoby ve
srovnání s osobami jinými. V konkursních poměrech je pak nezbytné míti na
zřeteli především účel zákona o konkursu a vyrovnání, jímž je uspořádání
majetkových poměrů úpadce a dosažení poměrného uspokojení věřitelů.
V této souvislosti odvolací soud sice připustil, že dohodnutá cena dosahuje
pouze 36 % ceny obvyklé, nicméně „fakticky“ tento rozdíl činí jen 3.550,- Kč,
což v porovnání s výší žalovanou uznaných pohledávek všech věřitelů
(4,119.314,68 Kč) představuje natolik nepatrné snížení majetkové podstaty
úpadce, že je z hlediska cíle a účelu konkursního řízení a poměrného uspokojení
pohledávek věřitelů zanedbatelné.
Dospívaje k závěru, že cena, za kterou úpadce prodal sporný pozemek, je sice
nevýhodná, nikoli však nápadně nevýhodná, odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně změnil a žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíc, že „zvlášť
nevýhodné podmínky je nutno vztahovat k ceně, kterou je možno dosáhnout na
skutečném trhu“ a nikoli k ceně „dle vyhlášky“. Odvolacímu soudu potud vytýká,
že nepřihlédl k ceně určené posudkem znalce Ing. K. částkou 5.550,- Kč, ani k
posudku znaleckého ústavu S. – C. P., s. r. o., kterým byla stanovena cena
sporného pozemku ve výši 20.000,- Kč. Odkazujíc současně na cenu, za kterou byl
prodán „sousední močál“ a na výši úvěru na „pořízení pozemku“, dovolatelka
požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není
však důvodné.
Přestože dovolatelka, pokud jde o dovolací důvody, výslovně neodkazuje na žádné
z ustanovení občanského soudního řádu, z obsahu dovolacích námitek je zřejmé,
že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.
s. ř., tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Jak Nejvyšší soud zdůraznil již v rozsudku ze dne 29. června 2004, sp. zn. 29
Odo 130/2004, pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové
závěry, podle kterých:
1) žalobce nabyl vlastnictví ke spornému pozemku kupní smlouvou uzavřenou s
úpadcem a B. N. 27. ledna 2001, a to za dohodnutou cenu 2.000,- Kč;
2) na základě této kupní smlouvy provedl příslušný katastrální úřad
zápis vkladu vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí 6. dubna 2001,
s právními účinky vkladu k 7. březnu 2001;
3) návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadce byl podán 12. května
1999 a usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. října
2001, č.j. 20 K 32/99-37, byl na majetek B. N. prohlášen konkurs a správkyní
konkursní podstaty byla ustavena Ing. D. L., která sporný pozemek zapsala do
soupisu konkursní podstaty úpadce;
4) usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. února 2002, č.j. 20 K 32/99-53,
byl žalobce vyzván k podání vylučovací žaloby, a to do třiceti dní od doručení
usnesení, k němuž došlo 26. února 2002;
5) žaloba na vyloučení sporného pozemku ze soupisu konkursní podstaty úpadce
byla žalobcem podána 15. března 2002;
6) znaleckým posudkem vypracovaným Ing. A. K. byla určena cena sporného pozemku
ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 151/1997 Sb. a § 27 odst. 7 vyhlášky č.
279/1997 Sb. částkou 1.940,- Kč, jakož i cena obvyklá v místě a čase uzavření
smlouvy částkou 5.550,- Kč.
Jelikož konkurs na majetek dlužníka byl prohlášen 26. října 2001, založil
Nejvyšší soud své další závěry především na výkladu ustanovení zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.
prosince 2002, tj. ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č.
74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994
Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č.
12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000
Sb., č. 370/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., a č.
120/2001 Sb.
Podle ustanovení § 19 ZKV, jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná
majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou
o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech,
které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu
(odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková
hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu
proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc,
právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).
K předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu
majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), patří, že:
1) věc byla správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku
pojata do soupisu majetku konkursní podstaty;
2) excindační žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději
posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který
konkurs prohlásil;
3) žalovaným je správce konkursní podstaty (§ 19 odst. 2 věta první ZKV);
4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§ 154 odst. 1 o. s. ř.),
trvají účinky konkursu a věc je nadále sepsána v konkursní podstatě (nebyla v
mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučena);
5) osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc
neměla (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazena,
nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do
soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998, 67/2002 a 9/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro výsledek dovolacího řízení je určující, zda je dána poslední z vypočtených
podmínek, konkrétně, že věc neměla být do soupisu zařazena, když o splnění
zbývajících podmínek účastníci řízení ani soudy nižších stupňů pochybnosti
neměly.
Podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV, jestliže byl prohlášen konkurs,
jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka, provedené v posledních
šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení
konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými převádí
věci, práva a jiné majetkové hodnoty ze svého majetku na jiné osoby bezplatně
nebo za nápadně nevýhodných podmínek s výjimkou přiměřeného daru osobám blízkým
k obvyklým příležitostem. Plnění z neúčinných právních úkonů nebo náhrada za ně
musí být vydáno do podstaty; domáhat se toho může správce i kterýkoli z
konkursních věřitelů (odstavec 2).
Pojem nápadně nevýhodné podmínky je soudní praxí vykládán jednotně
potud, že na to, zda o nápadně nevýhodné podmínky jde či nikoli, je
nutno usuzovat vždy konkrétně, podle okolností daného případu, s tím, že
nápadně nevýhodné podmínky musí existovat v době právního úkonu a nemohou
spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. U úplatných smluv jde především
o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných
plnění (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 36/1993 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). V případě kupní smlouvy, v níž byla kupní cena
dohodnuta na základě cenových předpisů platných k datu
jejího uzavření, není možné bez dalšího usuzovat na adekvátnost či
neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a podle toho
na existenci nápadně nevýhodných podmínek. Nápadně nevýhodné podmínky je nutno
posuzovat konkrétně podle okolností daného případu a vždy musí znamenat
konkrétní nevýhodu oprávněné osoby ve srovnání s osobami jinými (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 13. července 2000, sp. zn. III. ÚS 91/2000,
uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
číslo sešitu 19, ročník 2000, pod číslem 24).
Výše uvedené závěry se uplatní i v této věci, přičemž při posuzování
(ne)existence nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1
písm. c) ZKV, pokud jde o výši ceny sjednané kupní smlouvou, je nezbytné mít na
zřeteli především účel zákona o konkursu a vyrovnání, jímž je
uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (§ 1 odst. 1 ZKV),
jakož i cíl konkursu, jímž je dosažení poměrného uspokojení věřitelů z
majetku tvořícího konkursní podstatu, a to za podmínek stanovených tímto
zákonem (§ 2 odst. 3 ZKV).
V poměrech řízení o žalobě na vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadce (§ 19 odst. 2 ZKV) tak nelze - při řešení otázky, zda věc byla
z majetku dlužníka (pozdějšího úpadce) převedena za nápadně nevýhodných
podmínek - vycházet jen z porovnání ceny, za kterou byl takový převod
realizován, s cenou obvyklou, nýbrž je nezbytné vzít v úvahu i dopad tohoto
převodu na majetkovou sféru dlužníka z hlediska účelu zákona o konkursu a
vyrovnání a cíle konkursu. Jinými slovy, dojde-li v důsledku právního úkonu
dlužníka (učiněného v posledních šesti měsících před podáním návrhu na
prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu) ke
zmenšení majetku pozdějšího úpadce v rozsahu částky, která bude jak co do
samotné výše, tak i z hlediska vlivu na uspokojení věřitelů z majetku
tvořícího konkursní podstatu, zanedbatelná, nebude zpravidla naplněna ani
podmínka existence nápadně nevýhodných podmínek podle § 15 odst. 1 písm. c) ZKV.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, podle kterého je rozdíl mezi cenou dohodnutou
a cenou obvyklou jak z hlediska jeho výše (3.550,- Kč), tak vzhledem ke vlivu
na poměrné uspokojení pohledávek věřitelů v konkursu (zjištěných žalovanou v
úhrnné částce 4,119.314,68 Kč) zcela zanedbatelný, nelze mu v tomto směru
ničeho vytknout; dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak naplněn není.
Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda rozhodnutí odvolacího soudu obstojí z pohledu
dovolacích námitek, podle nichž odvolací soud nepřihlédl k ceně určené znalcem
Ing. K. částkou 5.550,- Kč a k ceně stanovené posudkem ze dne 3. října 2002
zpracovaným „znaleckých ústavem“ S. – C. P., s. r. o., ve výši 20.000,- Kč, ani
nezohlednil výši úvěru na pořízení sporného pozemku a cenu, za kterou „byl
prodán sousední močál“. Těmito výhradami, podřaditelnými dovolacímu důvodu
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přitom dovolatelka
odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Neopodstatněnost výtek dovolatelky v tomto směru je přitom zřejmá již ze
samotného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který své právní posouzení
věci založil právě na srovnání ceny dohodnuté s cenou obvyklou (viz závěry
posudku znalce Ing. K.). Poukaz na posudek vypracovaný „znaleckým ústavem“ pak
neobstojí proto, že tímto posudkem nebyl proveden soudy nižších stupňů důkaz, a
byl jím oceňován sporný pozemek až po provedení stavebních úprav žalobcem (viz
nezpochybněné tvrzení žalobce u jednání soudu prvního stupně ze dne 9. října
2002 - č.l. 15-16). Další výhrady dovolatelky, založené na úvahách o ceně, za
kterou byl prodán sousední močál, a o výši úvěru poskytnutého pozdějšímu úpadci
na pořízení sporného pozemku, Nejvyšší soud považuje z hlediska správnosti
rozhodnutí odvolacího soudu za právně irelevantní.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud
neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
Nákladový výrok se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1
a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobci podle
obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2006
JUDr. Petr Gemmel, v. r.
předseda senátu